Obkličování Ruska, cíl Čína, skutečná role NATO v americké velké strategii (1. část)

Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout rozpravě o válce v Afghánistánu, této nekonečné křižácké výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti nepolapitelnému starci z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku atentátníků z jedenáctého století, v jeho poslední reinkarnaci jako Osama bin Ladin. Bezpochyby se bude hodně mluvit o „našich společných hodnotách“.

Většina z toho, o čem se budou bavit, je fikce, s cenovkou.

Jedinou chybějící věcí v agendě summitu o strategickém konceptu je vážná diskuse o strategii.

Je to částečně proto, že NATO jako takové žádnou strategii nemá, a nemůže mít vlastní strategii. NATO je ve skutečnosti nástrojem strategie Spojených států. Jeho jediným operačním konceptem je koncept praktikovaný Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepolapitelný fantom. Američtí vůdci, zdá se, dávají při definování strategií přednost zvláštním pózám, „ukazování rozhodnutí“.

Jedním, kdo navrhuje definovat strategii, je Zbigniew Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedínů v době, kdy mohli být použiti pro zničení Sovětského svazu. Brzezinski se nestyděl uvést natvrdo strategický cíl americké zahraniční politiky, a to ve své knize z r. 1993 Velká šachovnice: Americká nadvláda. Co se týká NATO, popsal ho jako jednu z institucí sloužících k udržení americké hegemonie, „činící ze Spojených států klíčového účastníka dokonce i ve vnitroevropských záležitostech“. Ve své „globální síti specializovaných institucí“, ke kterým samozřejmě NATO patří, vykonávají Spojené státy svoji moc prostřednictvím „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu, i když tato moc vychází nakonec z jediného zdroje, konkrétně Washingtonu DC“.

Tento popis dokonale sedí na lisabonskou konferenci o „strategickém konceptu“. Minulý týden dánský generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oznámil, že „jsme dosti blízko konsensu“. A tento konsensus, podle New York Times, „se bude pravděpodobně řídit vlastní formulací prezidenta Baracka Obamy: pracovat na vytvoření bezjaderného světa, zatímco si zachovat jaderné odstrašení“.

Momentíček, dává to smysl? Ne, ale to je onen konsensus NATO. Mír pomocí války, jaderné odzbrojení pomocí jaderného zbrojení, a především obrana členských zemí pomocí posílání expedičních sil, aby rozzuřily domorodce v dalekých zemích.

Strategie není konsensus napsaný výbory.

Americká metoda „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu“ zdolá jakýkoliv odpor, který by se snad mohl objevit. Takže Německo a Francie se původně stavěly proti členství Gruzie v NATO, a stejně tak proti neslavně známému „protiraketovému štítu“, kdy obojí považovaly za jasné provokace schopné vyvolat nové závody ve zbrojení s Ruskem a poškodit přínosné vztahy Německa a Francie s Moskvou, bez nějakého užitečného smyslu. Ale Spojené státy neberou ne za odpověď a neustále opakují své rozkazy, dokud odpor nezvadne. Jednou z nedávných výjimek bylo francouzské odmítnutí připojit se k invazi do Iráku, ale rozzuřená americká reakce konzervativní francouzskou politickou třídu vyděsila natolik, že začala podporovat pro-amerického Nicolase Sarkozy.

Hledání „hrozeb“ a „výzev“

Samotné jádro toho, co je nyní schvalováno jako „strategický koncept“, bylo poprvé vyhlášeno a realizováno na jaře 1999, kdy NATO porušilo mezinárodní právo, vzepřelo se OSN a své vlastní původní chartě, a začalo agresivní válku mimo svůj obranný perimetr proti Jugoslávii. To NATO přeměnilo z obranné aliance na alianci útočnou. O deset let později kmotra této války, Madeleine Albright, byla vybrána, aby předsedala „skupině expertů“, kteří strávili několik měsíců konáním seminářů, konzultací a setkání připravujících lisabonskou agendu. Prominenty těchto setkání byli lord Peter Levene, předseda představenstva londýnské Lloyd, pojišťovacího obra, a bývalý generální ředitel Royal Dutch Shell Jeroen van der Veer. Tyto figurky vládnoucí třídy nejsou příliš vojenští stratégové, ale jejich účast měla mezinárodní podnikatelské kruhy ujistit, že jejich celosvětové zájmy jsou brány v potaz.

Skutečně, seznam hrozeb, které Rasmussen vyčíslil v loňském projevu, naznačoval, že NATO pracuje pro pojišťovnictví. NATO, řekl, se musí vypořádat s pirátstvím, kybernetickou bezpečností, klimatickými změnami, extrémními klimatickými událostmi, jako katastrofické bouře a záplavy, zvyšováním hladiny moří, početnými přesuny populace do obydlených oblastí, někdy přes hranice, nedostatkem vody, suchy, snížením produkce potravin, globálním oteplováním, emisemi CO2, ustupováním arktických ledovců odhalujících doposud nepřístupné zdroje, hospodárností u paliv a závislostí na zahraničních zdrojích atd.

Většinu vyjmenovaných hrozeb nelze ani zdaleka řešit voláním po vojenském řešení. Jistě, protože za klimatické změny nejsou zodpovědné žádné „darebácké státy“ nebo „ostrůvky diktatury“ nebo „mezinárodní teroristé“, ale přesto je Rasmussen uvádí jako výzvy pro NATO.

Na druhou stranu, některé důsledky těchto scénářů, jako pohyby populace způsobené zvyšující se hladinou moří nebo suchy, lze skutečně považovat za potenciál pro vznik krizí. Zlověstným aspektem jejich uvedení je právě to, že takových problémů se lačně chápe NATO a tvrdí, že vyžadují vojenské řešení.

Hlavní hrozbou pro NATO je jeho vlastní zbytečnost. A hledání „strategického konceptu“ je hledáním záminek pro jeho pokračování.

Hrozby světu ze strany NATO

Zatímco hledá hrozby, je NATO samotné pro svět stále více rostoucí hrozbou. Základní hrozbou je jeho příspěvek k posilování USA vedené tendence opustit diplomacii a vyjednávání ve prospěch vojenské síly. To je jasně vidět na tom že Rasmussen zahrnul na svůj seznam hrozeb pro NATO i fenomény počasí, zatímco ty by měly být problémem pro mezinárodní diplomacii a vyjednávání. Rostoucím nebezpečím je, že západní diplomacie vymírá. Spojené státy mají sadu odstínů: jsme ctnostní, máme moc, zbytek světa nás musí poslouchat, jinak…

Diplomacií je opovrhována jako slabostí. Ministerstvo zahraničí již dávno není jádrem americké zahraniční politiky. Se svojí rozsáhlou sítí vojenských základen po celém světě, jakož i vojenských attaché na velvyslanectvích a bezpočtu misí ve vazalských státech je Pentagon ve světě nesrovnatelně mocnější a vlivnější, než ministerstvo zahraničí.

Poslední ministři zahraničí, ani zdaleka nehledajíc diplomatické alternativy k válce, hráli ve skutečnosti vedoucí roli v prosazování války, namísto diplomacie, ať již to byla Madeleine Albright na Balkáně, nebo Colin Powell mávající falešnými ampulemi na Radě bezpečnosti OSN. Politika je určována poradcem pro národní bezpečnost, různými soukromými mozkovými trusty a Pentagonem, kdy do toho zasahuje kongres, který sám je složený z politiků lačných získat vojenské kontrakty pro své podporovatele.

NATO táhne evropské spojence Washingtonu na stejnou cestu. Stejně jako Pentagon nahradil ministerstvo zahraničí, i samotné NATO je používáno Spojenými státy jako potenciální náhrada za OSN. „Kosovská válka“ v r. 1999 byla prvním velkým krokem tímto směrem. Sarkozyho Francie, poté, co se znovu připojila ke společnému velení NATO, vykuchává tradičně zkušenou francouzskou zahraniční službu a snižuje civilní zastoupení na celém světě. Zahraniční služba Evropské unie, která je nyní vytvářena lady Ashton, nebude mít žádnou svoji politiku ani pravomoc.

Byrokratická setrvačnost

Mimo své apely na „společné hodnoty“ je NATO taženo především byrokratickou setrvačností. Samotná aliance je výhonkem amerického vojensko-průmyslového komplexu. Po šedesát let bylo vojenské kuplířství a kontrakty Pentagonu základním zdrojem průmyslového výzkumu, zisků, pracovních míst, kariér v kongresu a dokonce i financování univerzit. Souhra těchto různých zájmů se slučuje, aby určila implicitní americkou strategii pro světové dobývání.

Věčně se rozšiřující globální síť vojenských základen na zahraniční půdě, počtem někde mezi 800 a tisícem.

Bilaterální vojenské dohody s vazalskými státy, které jim nabízejí výcvik, zatímco je zavazují k nákupu amerických zbraní a restrukturalizaci ozbrojených sil směrem o obrany země k vnitřní bezpečnosti (tj. represi) a možné integraci do USA vedených agresivních válek.

Tyto úzké vztahy s místními ozbrojenými složkami jsou používány na ovlivňování vnitřní politiky, aby se dané státy oslabily.

Neustálá vojenská cvičení s vazalskými státy, která Pentagonu poskytují dokonalé znalosti o vojenském potenciálu vazalských států, je integrují do americké vojenské mašinérie a udržují mentalitu „připravenosti k válce“.

Svoji síť základen, „spojenců“ a vojenská cvičení rozmísťují tak, aby se obklíčily, izolovaly, zastrašily a nakonec vyprovokovaly hlavní státy vnímané jako potenciální rivalové, především Rusko a Čína.

Implicitní strategií Spojených států, vnímanou podle jejich činů, je postupné vojenské dobývání, aby si zajistily světovládu. Jednou z původních charakteristik tohoto projektu na dobytí světa je, že ačkoliv jsou extrémně aktivní, den za dnem, je to v podstatě ignorováno převážnou většinou populace dobyvačné země, jakož i většinou nejbližších ovládaných spojenců, tj. států NATO.

Nekonečná propaganda ohledně „teroristických hrozeb“ (much na slonovi) a další diverze udržuje většinu Američanů v naprosté nevědomosti o tom, co se děje, a to tím snadněji, ž Američané jsou jedinečně nejignorantštějším národem ve vztahu ke zbytku světa, a tudíž je to nezajímá. USA mohou vybombardovat zemi z mapy dříve, než malá hrstka Američanů bude vědět, kde ji na té mapě najít.

Hlavním úkolem amerických stratégů, jejichž kariéry je přivedly do mozkových trustů, představenstev, konzultačních firem a vlády, je ospravedlnit tento obrovský mechanismus, mnohem více, než ho řídit. Z velké části se řídí sám.

Od zániku „sovětské hrozby“ se tvůrci politiky uchýlili k neviditelným nebo potenciálním hrozbám. Americká vojenská doktrína má za svůj cíl zasáhnout preventivně proti jakémukoliv potenciálnímu rivalovi u americké světové nadvlády. Od rozpadu Sovětského svazu si Rusko drží největší arzenál mimo Spojené státy, a Čína je rychle rostoucí ekonomickou mocností. Ani jedna z těchto zemí Spojené státy nebo západní Evropu neohrožuje. Naopak, obě jsou připraveny a ochotny soustředit se na mírový byznys.

Nicméně jsou stále více znepokojeny vojenským obkličováním a provokativními vojenskými cvičeními prováděnými Spojenými státy na jejich prahu. Implicitní agresivní strategie může být většině Američanů zastřená, ale vůdci v cílových zemích jsou si poměrně jisti, že chápou, co se děje.

Pokračování...