„V zájmu Izraele“: Proč Rusko neprodá raketový systém S-300 Íránu

Tento článek generála Ivašova je kriticky důležitý. Naznačuje, že se Moskva postavila na stranu vojenské aliance USA-NATO-Izrael. Zmrazením smluv o vojenské spolupráci s Teheránem týkajících se obrany íránského vzdušného prostoru dala Moskva Pentagonu de facto zelenou. Bez obranného systému S-300 včetně ruské technické pomoci je Írán snadným cílem. Spolupráce Moskvy s Amerikou je nezbytně nutná k útoku na Írán. Bezpochyby Moskva také naznačila, že nebude intervenovat, pokud bude zaútočeno na íránska jaderná zařízení. (Michel Chossudovsky, 22. září, 2010)

Šéf generální štábu ruské armády generál N. Makarov vydal 22. září zprávu, že Rusko Íránu obranný raketový systém S-300 neprodá. Bez ohledu na oficiální vysvětlení není třeba být expert, aby člověk pochopil, že tento čistě obranný systém je určen k ochraně země před útoky letadly a střelami s plochou dráhou letu a že komplexy S-300 nemohou představovat hrozbu pro žádnou zemi, pokud neútočí na tu, které je vlastní.

Co se týká neshod mezi Íránem a Izraelem, Teherán neustále čelí hrozbám masivními leteckými útoky, a podnikání kroků, aby se zabránilo agresi, je povinností jakékoliv země, která se snaží udržet mír, obzvláště je-li to stálý člen Rady bezpečnosti OSN, který má spoluzodpovědnost za globální bezpečnost. Agrese je méně pravděpodobná v situaci vojenské rovnováhy, nebo když je potenciální oběť schopna způsobit agresorovi nepřijatelné škody. Vlastnictví komplexů S-300 Íránem by mohlo vystavit izraelské letectvo riziku nepřijatelných ztrát, v případě, že se Izrael rozhodne zaútočit na Írán. Upírání Íránu práva na účinné prostředky sebeobrany se rovná povzbuzování agrese vůči němu. Nepomáhá tím tak Rusko vyvolání katastrofické války, v blízkosti svých vlastních hranic, války proti zemi, která mimochodem hostí velkou posádku ruských specialistů? A mimo to odmítnutí dodat Íránu komplexy S-300 evidentně poškozuje ruské politické a ekonomické zájmy.

Co by mohlo být motivem za posledním rozhodnutím Ruska? Očividně to vychází z několika faktorů. Zdánlivě si nevědoma existence izraelského jaderného arzenálu Moskva roky hrála hru krocení údajných jaderných ambicí Íránu a hlasovala pro sankce proti této zemi v Radě bezpečnosti OSN. V podstatě Teherán mnohokrát navrhl přeměnit Střední východ na bezjadernou zónu. Tento návrh byl uvítán většinou arabského světa, ale zdá se být tabu pro ruské ministerstvo zahraničí. A teď, proč tomu tak je?

Igor Jurgens, šéf Institutu moderního vývoje, dobře napojeného ruského mozkového trustu, 28. července 2010 na rusko-americkém kulatém stole v Nixon Center řekl, že ne všichni v Rusku považují kolaps SSSR za geopolitickou katastrofu (jak bývalý ruský prezident a současný premiér V. Putin tento historický vývoj popsal). Jurgens nadále tvrdil, že cílem těch, kteří tak nečiní, je integrace Ruska do euro-atlantické bezpečnostní architektury a nakonec přivedení země do NATO. Vychvaloval armádní reformu ministra obrany A. Serdjukova a řekl, že v nejbližší budoucnosti bude Rusko dovážet – což je nanejvýš podivné – nejméně 30% zbraní a vybavení pro svoji armádu z Izraele a zemí NATO. Další mluvčí kulatého stolu – generál V. Dvorkin, který čirou náhodou navštívil před nedávnem Izrael – vyzýval americké senátory, aby schválili útok na Írán co nejdříve, a dokonce americkým partnerům předložil počítačový model konfliktu.

Ministři obrany Ruska a Izraele A. Serdjukov a Ehud Barak podepsali 6. září 2010 historicky první dohodu o vojenské spolupráci mezi těmito dvěma zeměmi. Strany zašly dokonce tak daleko, že do tohoto balíčku zahrnuly i výměnu výzvědných informací, kdy zůstává interpretačně otevřené, jestli od tohoto okamžiku bude Rusko provádět špionáž proti arabským zemím, Turecku a Íránu a tyto informace předávat Izraeli. Přičemž minulá ruská vláda usilovala o konsensus s Tel Avivem u prodeje zbraní zemím Středního východu, kdy to v současné době vytváří dojem, že nyní Rusko potřebuje u takových obchodů výslovný souhlas Izraele. Podobně absurdní ujednání platilo ve dnech komise Gore-Černomyrdin, kdy se Moskva ani neopovážila dodat běžné strojové vybavení Íránu bez toho, aby to požehnal Washington.

Je veřejným tajemstvím, že Izrael pomáhal organizovat a začít v srpnu 2008 nevyprovokovanou gruzínskou agresi proti Jižní Osetii a smrtící útok na ruské mírotvorce umístěné v této republice. Izraelští poradci jsou za toto krveprolití částečně zodpovědní, ale člověk má dojem, že v těchto dnech nejsou pro Moskvu dosti velkou cenou za vstupenku do žido-atlantské civilizace žádné oběti.

Rozhodnutí, jako to, které oznámil generál N. Makarov, podkopávají prestiž Ruska a narušují jeho bezpečnost, a tím činí svět méně bezpečným pro nás všechny. V tuto chvíli má islámský svět všechny důvody věřit, že Moskva přešla do tábora svých nepřátel. Vzhledem k faktu, že Rusko bylo zapojeno do dlouhodobého konfliktu v muslimské části Kavkazu a že v Moskvě přebývá přes 1 milion muslimů, znepřátelení si muslimů na celém světě je poslední věc, kterou tato země potřebuje.

Celkově Serdjukovova reforma armády – strukturální změny, zavedení systému brigád, akvizice izraelských zbraní a zbraní NATO, společná cvičení Rusko-západ v USA a Evropě, a vlna uzavírání vojenských vysokých škol – vede pozorovatele k závěru, že širší za tím stojící agendou je zabudovat to, co z ruské armády a námořnictva ještě zbývá, do expedičních jednotek USA a NATO.

Opravdu bychom na sebe měli brát nejriskantnější roli ve vojenských dobrodružstvích Anglo-sasů a izraelského sionistického vedení ve jménu globální nadvlády stínové finanční oligarchie? Nechť to, co si autor toho plánu zaslouží, posoudí ostatní.

Generál Leonid Ivašov je prezidentem Akademie geopolitických problémů