„V zájmu Izraele“: Proč Rusko neprodá raketový systém S-300 Íránu

Šéf generální štábu ruské armády generál N. Makarov vydal 22. září zprávu, že Rusko Íránu obranný raketový systém S-300 neprodá. Bez ohledu na oficiální vysvětlení není třeba být expert, aby člověk pochopil, že tento čistě obranný systém je určen k ochraně země před útoky letadly a střelami s plochou dráhou letu a že komplexy S-300 nemohou představovat hrozbu pro žádnou zemi, pokud neútočí na tu, které je vlastní.

Co se týká neshod mezi Íránem a Izraelem, Teherán neustále čelí hrozbám masivními leteckými útoky, a podnikání kroků, aby se zabránilo agresi, je povinností jakékoliv země, která se snaží udržet mír, obzvláště je-li to stálý člen Rady bezpečnosti OSN, který má spoluzodpovědnost za globální bezpečnost. Agrese je méně pravděpodobná v situaci vojenské rovnováhy, nebo když je potenciální oběť schopna způsobit agresorovi nepřijatelné škody. Vlastnictví komplexů S-300 Íránem by mohlo vystavit izraelské letectvo riziku nepřijatelných ztrát, v případě, že se Izrael rozhodne zaútočit na Írán. Upírání Íránu práva na účinné prostředky sebeobrany se rovná povzbuzování agrese vůči němu. Nepomáhá tím tak Rusko vyvolání katastrofické války, v blízkosti svých vlastních hranic, války proti zemi, která mimochodem hostí velkou posádku ruských specialistů? A mimo to odmítnutí dodat Íránu komplexy S-300 evidentně poškozuje ruské politické a ekonomické zájmy.

Co by mohlo být motivem za posledním rozhodnutím Ruska? Očividně to vychází z několika faktorů. Zdánlivě si nevědoma existence izraelského jaderného arzenálu Moskva roky hrála hru krocení údajných jaderných ambicí Íránu a hlasovala pro sankce proti této zemi v Radě bezpečnosti OSN. V podstatě Teherán mnohokrát navrhl přeměnit Střední východ na bezjadernou zónu. Tento návrh byl uvítán většinou arabského světa, ale zdá se být tabu pro ruské ministerstvo zahraničí. A teď, proč tomu tak je?

Igor Jurgens, šéf Institutu moderního vývoje, dobře napojeného ruského mozkového trustu, 28. července 2010 na rusko-americkém kulatém stole v Nixon Center řekl, že ne všichni v Rusku považují kolaps SSSR za geopolitickou katastrofu (jak bývalý ruský prezident a současný premiér V. Putin tento historický vývoj popsal). Jurgens nadále tvrdil, že cílem těch, kteří tak nečiní, je integrace Ruska do euro-atlantické bezpečnostní architektury a nakonec přivedení země do NATO. Vychvaloval armádní reformu ministra obrany A. Serdjukova a řekl, že v nejbližší budoucnosti bude Rusko dovážet – což je nanejvýš podivné – nejméně 30% zbraní a vybavení pro svoji armádu z Izraele a zemí NATO. Další mluvčí kulatého stolu – generál V. Dvorkin, který čirou náhodou navštívil před nedávnem Izrael – vyzýval americké senátory, aby schválili útok na Írán co nejdříve, a dokonce americkým partnerům předložil počítačový model konfliktu.

Ministři obrany Ruska a Izraele A. Serdjukov a Ehud Barak podepsali 6. září 2010 historicky první dohodu o vojenské spolupráci mezi těmito dvěma zeměmi. Strany zašly dokonce tak daleko, že do tohoto balíčku zahrnuly i výměnu výzvědných informací, kdy zůstává interpretačně otevřené, jestli od tohoto okamžiku bude Rusko provádět špionáž proti arabským zemím, Turecku a Íránu a tyto informace předávat Izraeli. Přičemž minulá ruská vláda usilovala o konsensus s Tel Avivem u prodeje zbraní zemím Středního východu, kdy to v současné době vytváří dojem, že nyní Rusko potřebuje u takových obchodů výslovný souhlas Izraele. Podobně absurdní ujednání platilo ve dnech komise Gore-Černomyrdin, kdy se Moskva ani neopovážila dodat běžné strojové vybavení Íránu bez toho, aby to požehnal Washington.

Je veřejným tajemstvím, že Izrael pomáhal organizovat a začít v srpnu 2008 nevyprovokovanou gruzínskou agresi proti Jižní Osetii a smrtící útok na ruské mírotvorce umístěné v této republice. Izraelští poradci jsou za toto krveprolití částečně zodpovědní, ale člověk má dojem, že v těchto dnech nejsou pro Moskvu dosti velkou cenou za vstupenku do žido-atlantské civilizace žádné oběti.

Rozhodnutí, jako to, které oznámil generál N. Makarov, podkopávají prestiž Ruska a narušují jeho bezpečnost, a tím činí svět méně bezpečným pro nás všechny. V tuto chvíli má islámský svět všechny důvody věřit, že Moskva přešla do tábora svých nepřátel. Vzhledem k faktu, že Rusko bylo zapojeno do dlouhodobého konfliktu v muslimské části Kavkazu a že v Moskvě přebývá přes 1 milion muslimů, znepřátelení si muslimů na celém světě je poslední věc, kterou tato země potřebuje.

Celkově Serdjukovova reforma armády – strukturální změny, zavedení systému brigád, akvizice izraelských zbraní a zbraní NATO, společná cvičení Rusko-západ v USA a Evropě, a vlna uzavírání vojenských vysokých škol – vede pozorovatele k závěru, že širší za tím stojící agendou je zabudovat to, co z ruské armády a námořnictva ještě zbývá, do expedičních jednotek USA a NATO.

Opravdu bychom na sebe měli brát nejriskantnější roli ve vojenských dobrodružstvích Anglo-sasů a izraelského sionistického vedení ve jménu globální nadvlády stínové finanční oligarchie? Nechť to, co si autor toho plánu zaslouží, posoudí ostatní.

Generál Leonid Ivašov je prezidentem Akademie geopolitických problémů