Británie nikdy nevěřila ohrožení iráckým zbrojním programem

Britské vyšetřování, jak byla země zavlečena do války s Irákem v roce 2003, odhalilo, že ani Britové, ani Američané před invazí skutečně nevěřili, že by irácký zbraňový program „představoval nějaké vážnější ohrožení“.

Bývalý britský diplomat Came Ross sdělil vyšetřovací komisi, že vláda „vědomě a citelně“ zveličovala před veřejností svůj odhad iráckých zbraní hromadného ničení.

Ross, který býval prvním tajemníkem, do jehož odpovědnosti spadal Střední východ u britské mise v OSN v létech 1997 až 2002, přiznal, že odlišné zpravodajské informace byly nafukovány a masírovány do „robustnějších a děsivějších“ zpráv o Saddamových ZHN.

V prohlášení k vyšetřování řekl: „Nezměnil jsem svůj názor, že vnitřní vyhodnocení nebezpečí o iráckých možnostech, jak ho vláda měla k dispozici, bylo v období 2002 a 2003 v dokumentech vlády určených veřejností vědomě a silně zveličeno.“

„V průběhu mé funkce (u OSN) v New Yorku skutečným názorem USA a Británie bylo, že navzdory řadě nezodpovězených otázek ohledně iráckých zásob ZHN a možností nasazení, Irák nebyl nějakým vážnějším ohrožením bezpečnosti.“

„Za celou tu dobu jsme nedostali od našich zpravodajských nebo jiných zdrojů pevný důkaz, že by Irák měl nějaké větší zásoby zbraní.“

„Většina nejasností vyplývala z rozdílů mezi iráckým počtem bývalých zásob a počítáním zničených zásob.“

Ross dále uvedl, že před 11. zářím 2001 nenašel v britských svodkách žádné náznaky, že by Irák znamenal nějaké zvýšené nebezpečí.

Řekl, že tón prezentace zpráv výzvědných služeb se po 11. září změnil, konkrétně jmenoval známou britskou sbírku dokumentů o Saddamově zbraňovém programu ze září 2002 (tzv. dossier).

Tento dossier obsahoval ono notoricky známé tvrzení, že Saddam může odpálit ZHN ve 45 minutách.

Ross komisi řekl: „V těchto pro veřejnost určených dokumentech, a bylo jich vícero, byla odlišná vyhodnocení obsažená ve vnitřních JIC (joint intelligence committee – něco jako společná svodka) masírovaná do robustnějších a hrozivějších prohlášení o možnostech iráckých ZHN.

Dodal, že pro 45 minutové tvrzení neexistoval žádný zpravodajský důkaz.

Bývalý diplomat ve svém prohlášení doplnil: „Proces nafukování faktů byl postupný, jak jednotlivý dokument procházel řadou úprav a kopírování do dalších dokumentu. To umožňovalo, aby lidé pracující s dokumenty sami sebe vnitřně přesvědčili, že se nepodílejí na nějakém zveličování a nafukování faktů nestydatým podvodem.“

„Jenže tento proces vedl k vysoce matoucím závěrům o tom, jak Britové vyhodnotili irácké nebezpečí, a výsledkem bylo, že tato prohlášení byla lživá.“