Kořeny totalitní ideologie

Konečně jsem objevil tu zlořečenou knihu, to zřídlo vší té totalitní, feudální, středověké, inkviziční, nacistické, fašistické, komunistické a demokratické ideologie. Málem mne z toho omyli, z té zrůdné Kuchařky na potlačování práv a svobod svobodného občana.

Brýle jsou na nose, největší tma je pod lampou, neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Budete se divit, nebyl to žádný spis od Hitlera, Lenina, Stalina, ani od našich moderních ekonomů nebo jiných vrahů. Nebylo to Kladivo na čarodějnice, ani Bible přepsaná pozpátku a naruby, nebo stále aktuální příručka Jak zacházet s domorodci.

Nejhorší na tom je, že tou mizernou knihou jsou úplně všichni infikováni - naši vládcové, politikové, inteligenti, ženy, děti, muži, psi i média. Nikdo ji nezakázal, nikomu nevadí, ačkoliv díky ní všichni trpí. Nemůžeme nikomu vyčítat jeho demokratické nebo totalitní sklony, když jsme sami nasáknuti jejich zhoubnou ideologií.

Plačtivě nebo vypočítavě řešíme humanitární krize na druhém konci světa, ale její kořeny u sebe nevidíme. Chceme údajně pomoci nebohým trpícím ve třetím nebo čtvrtém (záhrobním) světě, ale naše pomoc je pouze vystřídáním jednoho mučení za jiné. Mám silné podezření, že náš způsob mučení je pro nás již tak nepříjemný, že jej raději importujeme druhým, a v podvědomí, ó ty hrůzo, toužíme nevědomky po jiném. Vlastní bolest tlumí mučení někoho druhého. Za kus žvance jsme prodali všechno, především sebe.

Utrpení středověkých mučíren bylo přejmenováno na štěstí a blahobyt moderního věku, a lidstvo jako stádo potkanů se vrhá za libým zvukem flétny do propasti. I kdybychom to věděli, stejně skočíme, neboť upoutávka je tak mocná, že způsobuje úlevu v našem nesnesitelně bolestivém stavu oběti mučené na industriálním skřipci.

Jak jsem na tu proklatou knihu přišel? Existuje ve statisících verzí, milionech, možná miliardách, výtisků, ale její podstata je stále stejná. Má upoutat vaši pozornost a smysly, a pod záminkou štěstí, požitku a zdraví, vás má duševně, tělesně i sociálně zdeformovat, zneužít a zničit. A přitom zrůdnou povahu její existence již nikdo pořádně nevnímá.

Nebudete si moci pomoci. Tu knihu a její záludné instrukce budete muset poslouchat. Pokud se tomu budete bránit, vůbec to nevadí. Všichni okolo vás ji naprosto oddaně poslouchají, takže se jim musíte podřídit. Jinak by vás usmažili, ugrilovali, utopili, uvařili, ukousali a sežrali. Jistě znáte mnoho dalších způsobů smrtelného mučení, které jsme si my, lidé, dokázali vymyslet sami na sebe.

Nemůžeme za to. Ideologie té knihy je totiž za ta nesčetná staletí, co se jí bezvýhradně řídíme, vepsána do našich genů. Pokud je součástí našich genů zvrácená ideologie, nikdo nám ji nemůže vyčítat. Napadl by Listinu základních práv a svobod člověka. Když tou ideologií trpí všichni, nikdo vám ji ani vyčítat nebude. Lze vás však díky ní velice úspěšně manipulovat, omezovat, poškozovat, mučit a sprostě využívat. A vy, což je to nejhorší, si to navíc budete pochvalovat.

Už vás nebudu, milí čtenáři, dále nijak napínat. Musel jsem vám všechno napřed vysvětlit, abyste mne neukamenovali. Bylo by to naprosto zbytečné. Jsem jedním z vás. Nic vám nevyčítám. Sám trpím pocity provinění. Pouze moje neskonalá láska k vám, vaše svoboda, štěstí a demokracie, které mi leží na srdci, mne vedou k tomu, abych se odvážil upozornit na zmíněnou totalitu, která hluboce zapustila kořeny do našeho organizmu i do organizmu celé společnosti.

Stojím doma takhle v kuchyni, a můj zrak náhle padnul na kuchařku. Nemyslím ženu, ale knihu! Představte si, co jsem v ní uviděl: „Kotlety s česnekem na víně“ (str. 56) – jsou na vině, „Švýcarský sýrový koláč“ (str. 162) – syrový nikoliv zlatý; „Meruňkové kuře“ (str. 104) – zřejmě nezletilé; „Cibulový zapékaný nákyp“ (str. 156) – zvrhlost hovoří sama za sebe; „Portugalská vejce v košilce (str. 11) – pro žákyně základní školy; „Belgická paštika z králíka“ (str. 89) – asi náhražka zajíce; „Bulharské sněhové koule s čokoládou (str. 241) – teplé lákadlo na nezletilce; „Vepřové řízky plněné jablky a kuřecím masem“ (str. 60) - zřejmě něco pro sudeťáky), a celkem dva tisíce dalších takových podobných zvrhlých receptů. Také se vám sbíhají sliny?

Mně se však nesbíhaly. Pojala mne totiž příšerná hrůza: „Tohle všechno budu muset sežrat?“ Zvedá se mi žaludek již jenom při pomyšlení, když vám o to píši. Ženě však nesmím nijak odporovat.

Nesleduji, co mi manželka vaří. Je to její hobby. Sním všechno, co mi uvaří. Je to zvyk z pobytu v našem státním zřízení, že musím vždy strávit, co uvaří a upečou jiní. Nemám vůbec žádný čas a síly se donekonečna přít se ženou nebo režimem. Věnuji se osvětě lidstva. Alespoň té jeho česky mluvící části. Třeba mi někdo pomůže z druhého konce světa, když tady na domácích mučidlech to nejde.

Mučení středověkých katů, jednoho jsme měli v rodině, tak o tom něco vím, spočívalo na základním principu střídání extrémů – např. přebytku a nedostatku. Pokud chcete mučeného nebožáka dostat do jedné extrémní situace, nalákáte jej nebo naženete do druhé (cukr a bič).

Mučené osobě například přestanete podávat vodu. Když je dostatečně vyprahlá, tak jí poskytnete Norimberský trychtýř. Nebo naopak. Napřed jí Norimberským trychtýřem až do bezvědomí napájíte vínem, a potom jí nedáte vodu. (Jak víme, po „vopici“ je náramná žízeň.) Zpracovávaná osoba vám po několika rundách půjde brzy na ruku, a bude souhlasit naprosto se vším.

Běžně se toho principu mučení u nás využívá například při trápení Ruským nedostatkem, aby oběť přijala Americkou nenažranost, a naopak. Nevyčítejme však bližním třísku v oku, majíce tam sami trám.

Každému Čechu je jasné, že náš pokus, dostat se z druhého světa do prvního světa, skončí pádem do třetího a neodvratně do čtvrtého (na onom světě). Proto se každý Čech stará jen sám o sebe. Myslí si, že si tak zachrání krk, který si mezitím nacpává podle instrukcí té záludné Kuchařky.

Prostá strava nám již nechutná. Jazyk a žaludek ji nepřijímá. Pokud v ní není většinový podíl chemických produktů, dělá se nám špatně. Skoro úplná většina chemie pochází z ropy. Zvykáme si na ropné produkty jako spalovací motor na benzín a naftu. Nebudeme přece chodit pěšky na suché knedlíky, když se tlustí můžeme vozit autem. Správný název automobilizmu je tělesná imobilita. Je spojená se syndromem duševní debility. Láska prochází žaludkem. Zvláště kanibalové mají rádi člověka. My máme spíše raději přírodu, proto lidi nenávidíme.

Počet občanů neschopných tělesného pohybu stále stoupá. V Americe jste podezřelí, když ujdete více jak dvacet metrů pěšky. Nebude trvat dlouho a chodci budou odstřelováni rovnou na místě. Již nyní na ně najíždějí auty. Auta si staví parkoviště, u nich garáže a sádrokartonové chajdy, kam odkládají stresující lidský software, aby si od něj odpočinuly.

Zlí jazykové tvrdí, že mezi auty a lidmi existuje převtělování (neboť vše je utvořeno z látky vědomí). Můžeme se tedy těšit, až si náš spalovací žaludek zvykne na ropu. Pak si užijeme pohybu více, než dost.

Za tím vším je Kuchařka. Ona prokletá kniha, která ve všech možných obměnách a vydáních pronásleduje lidstvo od dob vynalezení písma a od časů Magdaleny - nikoliv Ježíšovy, ale Dobromily Retigové. Fakt, krutý výsměch osudu nebo pekla: „Dobromila“ (dobro umyla). Kuchařka nám vymyla mozek.

Již sami nevíme, co je k jídlu a co je zdravé k snědku. Potřebujeme nákladné chemické rozbory. Nestačí nám již jen čichnout a vědět, že místo jídla pojídáme biologický nebo chemický výkal. Náš nos stejně již nefunguje. Byl zničen kouřením, smogem a svěží kosmetikou. Hnilobný rozklad vlastního nepohyblivého těla již dávno nevnímáme.

Opravdu, sám nevím, co vám poradit? Jestli si máte zvykat na americký demokratický limit tělesné hmotnosti vaší osoby nejméně 250 kg, nebo na ten africký totalitní nejvýše 50 kg. Pokud se nás samotných týká, popravčí princip reinkarnačního střídání extrémů života, nejsme schopni připustit ani v tom nejbláznivějším snu. Zapomínáme, že mučený člověk na mučidlech snadno omdlívá, blouzní a ztrácí paměť. Zapomnění je podmínkou vystřídání názoru a změny stavu a vědomí. Také se vám to již povedlo?

Proboha, lidé, přestaňte již tu zlořečenou knihu číst!