Jak pokračuje politický vývoj v Kanadě

Počátkem měsíce jsem zde uveřejnil článek Politický puč v Kanadě. Uběhly dva týdny, podívejme se, jak situace krystalizuje.

Říkali jsme si, že tři opoziční strany uzavřely počátkem prosince koaliční dohodu, podle které vysloví konzervativní vládě Harpera nedůvěru. Pouhých šest týdnů po vyhraných volbách tak hrozilo, že Harper bude zrušen, stejně jako vláda konzervativců. Oficiálním důvodem vyslovení nedůvěry byla údajná neochota konzervativní vlády „adresovat ekonomickou krizi“ (přeloženo – utrácet, utrácet a ještě jednou utrácet ze státních peněz). Neoficiálním (ale skutečným důvodem) byla touha po moci momentálně opozičních politiků. Hyeny si uvědomily svou příležitost. Své želízko v ohni měla i quebecká strana Bloc Quebecois, která vždy a za každé situace jde proti zájmům Kanady jako celku a snaží se – podobně jako odbory – urvat pro sebe stylem po nás potopa co nejvíc na úkor ostatních. V tom případě jí šlo o to, aby v čele Kanady pět stanul quebecký politik.

Krátce po podpisu koaliční dohodu propadli kanadští liberálové panice. Široce neoblíbený a nevýrazný Stéphane Dion najednou nebyl dost dobrý. Ve straně převážil zdravý rozum, bylo jim jasné, že s Dionem díru do světa neudělají.

V průběhu následujícího týdne došlo k odstoupení Stéphane Diona z pozice vůdce strany. Byl odejít předpisovým způsobem. Na jeho místo přišel, bez hlasování členů strany, pouhým jmenováním (naprosto nezvyklý postup) jednašedesátiletý politik, žurnalista a profesor Michael Grant Ignatieff. Narozen v Torontě.

Pro zajímavost, Ignatieff vyznává ruské pravoslavné náboženství. Vím, že to nesouvisí s ničím, přišlo mi ale zajímavé na to upozornit. Zdá se, že Ignatieff je chytrý chlap. Umí mluvit, má i jisté charisma.

Má ovšem jednu smůlu. Narodil se v Torontě. Není z Quebecu.

Co to znamená? To znamená, že s nejvyšší pravděpodobností je s koalicí konec. Nedovedu si představit, že by Bloc Quebecois podpořil člověka z anglicky mluvící části Kanady, navíc, někoho, kdo se už dal slyšet, že nějaké zvláštní zacházení Quebec očekávat nemůže (Ignatieff rules out Quebec nation in Constitution).

Bez podpory Bloc Quebecois je vyloučeno, aby koalice ustála.

Takže Harper s nejvyšší pravděpodobností vydrží.

A aby svou pozici ještě posílil, oznámil po moci slintající Harper, že ačkoliv to není v souladu s jeho vlastními principy, rozhodl se vyhovět požadavkům opozičních stran a zatnout pořádně sekeru do federální pokladny. Harperova strana ohlásila obrovské rozhazování státních peněz, aby, jak řekla, „podpořila slábnoucí kanadskou ekonomiku.“ Vyrovnaný státní rozpočet jde k šípků a delší dobu nebude. Tento rok hodlá kanadská vláda umožnit deficit 30 miliard dolarů (450 miliard korun). Peníze prý půjdu na budování infrastruktury, na výkupné krachujícím firmám, na … prostě všude tam, kde nebudou mít žádný účinek, ale kde si bude moci pár lidí spřízněných s vysokou politikou pořádně namastit kapsu.

Trošku teď odbočím. Je oblíbeným tahem politiků řešících ekonomickou krizi a vysokou nezaměstnanost investovat do infrastruktury – výstavby komunikací, opravy cest apod. Pomáhá to?

Jedním pozitivním faktem takových činů je, že se opraví a rozšíří silnice. Co se nějakého zvýšení zaměstnanosti týče, je to nesmysl non plus ultra.

Ještě více odbočím od původního tématu. Kousek od místa, kde bydlím, rozšiřují křižovatku. Už od jara. Dělají na tom denně. Musí to být šíleně drahá záležitost, když tak sleduji množství přemísťované zeminy, výkopové práce a množství koncentrované techniky. Odhaduji cenu toho rozšíření na několik desítek, možná stovek milionů dolarů (jde o podúrovňovou křižovatku s nájezdy na čtyřmístnou dálnicí z každé strany). Cílem celého projektu je zbytečně posunout nájezdy o několik metrů a dálniční most rozšířit o jeden pruh z každé strany, přičemž hned za mostem se dálnice opět zužuje.

V dřívějších krizích před sto a více léty určitě pomohlo, když vlády ohlásily investice do infrastruktury, najaly stovky tisíc kopáčů s lopatami a krumpáči a vrhly je na nějaký megaprojekt. Dnes? Na tom překladu a rozšíření silnice pracuje všeho všudy deset až patnáct chlapů. Ne víc. Dva až tři z nich jsou vybaveni dopravní značkou STOP a z druhé strany SLOW (pomalu) a jejich jediným úkolem je stát na silnici a kormidlovat dopravu, pokud tam zrovna parkuje nebo vjíždí buldozer, bagr nebo jiná těžká technika.

Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč tam nepostaví jednoduše přenosný semafor, ale došlo mi, že musí udržovat ty chlapy nějak zaměstnané. Na řízení provozu na silnici se lehce udrží dva i tři dělníci.

Kdo shrábne peníze za tu vykonanou práci? Těch deset, patnáct dělníků to nebude, to se vsadím. Bude to majitel stavební firmy, čirou náhodou spolužák nebo spoluhráč golfu politika, který o tom rozhodl. O čemž se ovšem nedovíme. Jak to pomůže ekonomice? Inu tak, že za tu vylepšenou infrastrukturu budou platit ještě naše děti.

A jen tak úplně mimo – původní křižovatka byla průjezdná téměř bez zastavení, pokud jste chytili zelenou vlnu. A pokud jste sjížděli z dálnice, bylo to bez zastavení a bez semaforu vždy – výjezd byl zcela plynulý a přirozený. Po nových megaúpravách přibyly dva semafory v těsné blízkosti křižovatky – samozřejmě nespřažené. Ani je spřáhnout nelze, vzhledem k nesmírně komplikované sekvenci spouštění signálů v různých směrech. Takže průjezd novou křižovatkou po úpravách trvá i pět minut. Auta se řadí do dlouhých front a stojí, z výfuků stoupá k obloze libý smrad...

Zpátky k vývoji kanadské vrcholové politiky a ekonomiky. Ještě v srpnu tr. byla kanadská ekonomika zdravá jako řípa. Kanadské bankovnictví bylo naprosto nedotčeno krizi finančních systémů v USA a jinde. Manažerům kanadských bank za to patří kredit a palec nahoru. Nenechali se oblbnout pozlátkem jednoduchých a rychlých zisků, jako jejich američtí a evropští kolegové. Státní rozpočet byl vyrovnán. Kanadské hospodářství prosperovalo a celkově bylo v desetkrát lepším stavu, než v Americe. Nemáme tady ani hypotéční krizi, kanadské banky, pokud je mi známo, nikdy nenabízely vražedné hypotéky typu ARM, kdy dlužník platí prvních několik roků jen směšnou částku s tím, že se rozdíl přičítá k původnímu dluhu. Tzn., že tady také nemáme vybydlené domy zabavené bankami na jedné straně a armádu bezdomovců ve stanech na straně druhé.

Kanadskou Achillovou patou je skutečnost, že 80% všech obchodů probíhá s USA. Ne nadarmo se říká, že když Amerika zakašle, Kanada dostane rýmu. Je to velmi výstižné. Každé škobrtnutí americké ekonomiky Kanada odskáče protože – na rozdíl od USA – se netěší zvláštnímu, preferenčnímu zacházení ze strany bankovních domů Rothschilda, Rockefellera a jim podobných. Kanadský dolar není udržován uměle vysoko díky vlídným aktivitám zmíněných pánů bankéřů a protože je těsně navázán na americký, ale bez záchranných kruhů, má tendenci se propadat.

Při prvních známkách ekonomických problémů kanadští politikové vycítili příležitost. Jedna strana napadla druhou, že málo dělá k záchraně Kanady. Druhá propadla panice, že by jim to mohl někdo vyčíst, tak se rozhodla to roztočit. A pořádně. Pochopitelně, nikdo z politiků nemá ani nejvágnější představu o tom, co by se vlastně mělo dělat. Platí to nejen o politicích kanadských, ale i amerických a evropských. A také žádnému z nich neleží na srdci skutečný osud země, kterou řídí. Proč by měl? Jejich jediným zájmem je udržet se co nejdéle a nahrabat si co nejvíce. A tak, aniž by se obtěžovali nějakým hlubším rozborem situace, dotazem u kapacit nebo tak něco podobného, prostě kopírují to, co vidí jinde. Jejich stejně bezohledné americké a evropské protějšky začaly rozhazovat státní peníze, tož kanadští politici to budou dělat také.

Mou nadějí je to, že společnost má úžasnou schopnost nejen přežívat, ale i absorbovat idiotská rozhodnutí svých vůdců. Platí to od počátku lidské civilizace. Takže přežijeme i záchranné balíčky Harpera. Pravda, zaplatíme je, prohneme se, ale přežijeme.

Ze zasněžené Kanady přeji hezké Vánoce.