Švejk nebo Hus?

V sedmdesátých letech jsem se občas setkal s jedním Švédem, který překládal z češtiny krásnou literaturu a občas se mne ptal, když něčemu nerozuměl. To je sice hezké, jenže on překládal jedině Haška, a skoro jedině Švejka. Nabyl jsem dojmu, že Švejk je pro něj vrcholem české beletrie a hlavním projevem české kultury. Z různých náznaků jsem usoudil, že tuto představu patrně sdílí velká část těch cizinců, kteří mají alespoň nějaké ponětí o tom, že v Čechách existuje kromě hokeje i něco jiného. (Většina méně vzdělaných si nás však plete s Jugoslávci. Chodili mi gratulovat, že rozdělení Českých zemí a Slovenska proběhlo bez občanské války.)

Pokládat Švejka za nejtypičtější projev české kultury je názor, který mne vždy rozčiloval. Uznávám, že švejkovství je geniálním vyjádřením postoje drobného, ale chytrého člověka, který dokáže úspěšně kličkovat mezi tlapami mocného, ale hloupého utlačovatele. Až do zhroucení Rakouska-Uherska a pak opět do jisté míry v době rudé totality byla tato taktika plodná a užitečná. V nynější době už ne. Teď, kdy naší civilizaci hrozí zhroucení následkem neúnosného drancování přírodního bohatství, kdy probíhají nové a nové nesmyslné genocidy, kdy neokonzervativci v USA dělají co mohou, aby vyvolali novou vlnu studené války - teď je švejkovský postoj neúčinný. Teď je třeba postavit se zlu čelem a silou myšlenky, silou pravdy, které nemůže odolat pseudodemokratický podvod. Vraťme se k tradici započaté kázáním v Betlémské kapli, k tradici lidového hnutí, kdy na Žižkových tancích (selských vozech naplněných kameny) si vylámala zuby německá obrněná aristokracie. Vůdčí hvězdou teď ovšem nemůže být náboženství. Teď musí tuto roli sehrát princip skutečné demokracie - přenesení rozhodující moci - a tím i zodpovědnosti - na úroveň obyčejných lidí. Možná, že se ještě dožijeme toho, že si na tomto principu vylámou zuby stranické oligarchie a jejich přisluhovači. Ti, kteří tvrdí, že je to nemožné nebo nežádoucí, se buď mýlí nebo nemluví pravdu. Stávají se spoluvinníky zločinných režimů osobujících si právo vést války, pro které nedostaly mandát a plundrovat slabší země ve prospěch úzkých privilegovaných vrstev oblastí prvního světa.

Principem parlamentarismu je soupeření politických stran, které slibují určitým kategoriím voličů neustálé zvyšování hmotné životní úrovně, aniž přebírají zodpovědnost za dlouhodobé následky pro celou společnost. Voliči pak jsou rovněž zbavováni zodpovědnosti, protože je jim vnucována představa, že zodpovědnost mají a mohou mít jedině politici. Zodpovědnost za svět, který zanecháme našim dětem a vnukům nakonec nepřebírá nikdo. Po nás potopa.

Není pravda, že občané jsou hloupější než politici. Je tomu právě naopak. Dostanou-li přímou zodpovědnost, začnou sami hledat informace, začnou uvažovat, přestanou se spoléhat na druhé a budou rozhodovat tak, aby to neohrozilo přežití jich samých i jejich drahých. Že to takhle funguje v praxi, o tom existuje řada sociologických studií i historických zkušeností. Tvrdit opak je projevem buď nevědomosti nebo zlé vůle.