Parlamentarismus a demokracie

V mytologii Západního světa dochází k neustálému směšování pojmů parlamentarismus a demokracie, ať již se tak děje tendenčně nebo z pouhé nevědomosti. Prezentováním parlamentarismu jako vrcholné formy demokracie se v širokých vrstvách občanů vzbuzuje představa, že politika jejich země je taková, jakou si odhlasovali a že jediná změna může nastat hlasováním pro jinou stranu v příštích volbách.

Je na čase začít tento mýtus odbourávat, což se také děje v nesčetných článcích, knihách, webových stránkách, diskusních kanálech, organizacích i konferencích. Všimněme si historického pozadí.

Podle politických historiků vznikl parlamentarismus ve Velké Británii praxí politika Roberta Walpolea (první polovina 18. století). Po porážce Stuartské dynastie koncem 17. století došlo k posílení moci parlamentu, kde spolu soupeřili toryové (představitelé vyšší šlechty a stoupenci silné královské moci) a whigové (představitelé nižší šlechty a stoupenci silného parlamentu). Walpole zavedl praxi, že po každých volbách byl kabinet (t.j. vláda) sestaven z členů vítězné strany. Tento ranný parlamentarismus tedy neměl s demokracií naprosto nic společného, šlo o opatření na úrovni politické elity za účelem hladkého fungování systému. Strana whigů pozbyla svého významu a byla počátkem dvacátého století vystřídána Labour Party, jakožto jednou ze dvou hlavních stran. Toryové, naproti tomu, jsou nynější konzervativci. V anglickém systému došlo kromě toho k postupnému rozšiřování hlasovacího práva. Tento proces byl ukončen ve dvacátých letech dvacátého století, kdy dostaly konečně hlasovací právo i mladé ženy. Systém střídání u moci dvou hlavních stran však zůstává v podstatě nezměněn až do dneška. Zůstává prozatím i monarchie, přes všechny skandály.

Vývoj na kontinentu, v jehož čele stála Francie, byl odlišný. Na rozdíl od Velké Británie se napětí mezi parazitní aristokracií a sílící třídou měšťanů ve Francii vybilo Velkou revolucí 1789. Demokratické ideály této revoluce byly dalším vývojem (bonapartismus, nové revoluce a restaurace) znetvořeny. Ovlivnily však vývoj ve Švýcarsku, které dokázalo vybudovat dosud jedinou skutečnou demokracii a dosáhnout díky tomu nejvyšší životní úrovně v Evropě.

Složení Národního konventu dalo vznik klasické pravolevé dimensi evropské politiky. Devatenácté století a počátek dvacátého byly ve znamení tohoto protikladu: Na jedné straně levicové strany socialistického typu, které vyprovokovaly odpor a organizování sil pravice. Po celou dobu šlo o zápolení na úrovni politických elit, které se snažily získat podporu voličů pro vlastní mocenské účely. I na kontinentu probíhal proces postupného rozšiřování volebního práva až nakonec na všechny občany. Vznik fašistických, nacistických a komunistických diktatur po První válce budil dojem, že konkurující parlamentární režimy jsou jedinou možnou demokratickou alternativou. Tato představa trvala až do přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Zhroucení komunismu a masový rozvoj internetu vytvořily úplně novou situaci, kdy reprezentace občanů výhradně prostřednictvím politických stran a odborových organizací se stává čím dále tím více zastaralou a nefunkční. Snad ve všech západních státech vznikají hnutí nebo organizace prosazující přímou účast občanů jako jedinců v politických procesech, které dělají rozhodnutí, týkající se občanů, bez jejich účasti. Jsme svědky - někteří z nás i účastníky - hluboké změny společenského a politického paradigmatu.

Každý moderní politický systém je založen na ústavě. Kromě Švýcarska byly všechny evropské ústavy koncipovány a odsouhlaseny parlamentem složeným ze stranických politiků, kteří však k tomu nikdy nedostali mandát a ani o takový mandát nežádali. Politické strany (a v ještě větší míře odborové organizace) se snaží nalákat voliče tím, že slibují prosazovat úzké specifické zájmy té které kategorie občanů, někdy i na úkor společnosti jako celku. Když se tímto způsobem dostanou k moci, vytvoří systém pro vlastní mocenské účely, který si nechávají, obvykle po čtyřech letech, nepřímo "potvrzovat" ve volbách, aniž se občanů ptají, zda opravdu tento systém chtějí. Každodenně probíhá masivní promývání mozku v mediích, a to tím, že se o parlamentarismu mluví, "díky" autocenzuře, jako kdyby jeho demokratický charakter byl tak samozřejmý, že jakákoli pochybnost nestojí ani za to, aby byla byť i jen naznačena. Na štěstí je tu internet, kde může každý říkat, co si opravdu myslí a tam, v nesčetných národních i mezinárodních kanálech, jsou rostoucí měrou předkládány návrhy jak by se mohly a měly parlamentární systémy zdemokratizovat. Při tom přetrvává do značné míry ve veřejnosti představa, že hnutí za přímou demokracii chce odstranit reprezentaci a nahradit ji neustálými referendy. To je hluboký omyl. Reprezentace musí být pro dohlednou dobu zachována, ale reprezentanti musí dostávat jasně definovaný mandát, který nesmějí libovolně překračovat. Referenda mohou být jen doplněk, ale doplněk zásadního významu. Kromě toho musí občané dostat možnost se v některých případech před referendem organizovanou formou a na základě relevantních informací o dotyčném problému poradit (deliberace).

V oblasti teorie stojí české hnutí za přímou demoracii na špičce světového vývoje. Vydali jsme knižně návrh občanské ústavy, který vychází z existující ústavy přijaté parlamentem, ale nahražuje nedemokratické prvky demokratickými. Hlavní principy tu jsou: Oddělení zákonodárné a výkonné moci, při čemž výkonná moc nesmí být v rukou politických stran a bází zákonodárné moci musí být volební obvod; přímá volba prezidenta všemi občany; odvolatelnost politiků na základě přání většiny voličů; zavedení deliberativní instituce plánovacích komisí podle osvědčeného modelu Planungszelle/Citizen Jury; zásada, že platy politiků musí být každoročně určovány komisemi složenými z náhodně vybraných občanů. Nynější systém, kdy politici si z našich daní sami určují své vysoké platy, je výsměchem demokracii; zásada, že ústava a každá změna ústavy, aby byla legitimní, musí být schválena občany v referendu.

Bude teď záležet na občanech, zda prosadí přijetí Občanské ústavy, nebo zda se nadále nechají ovládat a okrádat více nebo méně zkorumpovanými politiky.