Típni tu cigaretu, soudruhu

Po prohrané válce s alkoholem a zatím nerozhodně se vyvíjející bitvě na poli látek, které označujeme jako drogy, vytáhl stát s intelektuální podporou lékařské obce do boje proti kouření. Ze všech stran jsme krmeni informacemi o škodlivosti jak aktivního, tak i pasivního kouření a lékaři, místo aby léčili, volají po jakémsi právu na čistý vzduch a nutí tak spolu se zfanatizovaným davem politiky do zákazu kouření ve veřejných prostorách a zejména pak restauracích. Často můžeme také slyšet nekuřáky, kterak si stěžují na to, že platí stejně vysoké daně jako kuřáci, kteří jsou přitom mnohem více nemocní, a potřebují proto větší a nákladnější zdravotní péči.

O škodlivosti aktivního kouření jistě nikdo nepochybuje. Tento fakt ale nikoho neopravňuje k jeho zákazu, neboť člověk při každé činnosti zvažuje zisky a ztráty z ní plynoucí. Pokud se tedy někdo rozhodne kouřit, pak to znamená, že u něj požitek z této aktivity, ať už je jakéhokoliv typu, převažuje nad zdravotními a jinými riziky.

Všeobecný zákaz kouření z důvodu škodlivosti této činnosti by znamenal snížit lidského jedince na úroveň organizmu, jenž není schopen rozhodnout, co je pro něj dobré. Pak se ale nabízí otázka, jak je možné, že takový podřadný tvor, neschopný rozhodovat o svém vlastním životě, může skrze demokratický systém rozhodovat o životech všech svých spoluobčanů?

Pasivní kouření už může být na první pohled problém, i když existují studie, které odmítají vinit pasivní kouření ze zvýšení zdravotních rizik. Nechme ale škodlivost cigaretového kouře stranou, neboť není ani tak důležitá – nejde o to, jestli kouř škodí, ale jestli mi vadí. Pokud ale vycházíme z konceptu lidských práv jako práv majetkových a nenecháme své myšlení příliš ovlivnit takřka hospodskou interpretací definice svobody, jež říká, že „tvé právo zvednout pěst končí u mé brady,“ pak se velice ožehavé téma pasivního kouření mění v jednoduchou diskusi o majiteli prostor, kde je člověk-nekuřák cigaretovému dýmu vystaven. Prohlásí-li majitel svou restauraci za kuřáckou, nebo ji spíše vzhledem k zvyklostem neprohlásí za nekuřáckou, pak si žádný nekuřák nemůže stěžovat na to, že je poškozován kouřem. Ve chvíli, kdy s vědomím, že se nejedná o nekuřácké prostory, vstoupil do restaurace, vyjádřil svůj souhlas (nebo alespoň nevyjádřil nesouhlas) s tím, že host u vedlejšího stolu bude po celou dobu oběda kouřit. Nikdo ho nenutí v zakouřených prostorách zůstávat, může je kdykoliv opustit a jít jinam.

Ani pasivní kouření tedy není problémem, který by opravňoval ke státním zásahům do lidského konání.

Jak je to ale se zvýšenými státními výdaji na kuřáky?

Pokud by tato domněnka byla oprávněná, pak by to, při zachování současného systému financování zdravotní péče, mohl být důvod pro státní regulaci.1 Poslanec za KDU-ČSL Josef Janeček se po odmítnutí zákona, který měl mimo jiné zakázat právě kouření v restauracích, vyjádřil v tom smyslu, že opět vyhrála tabáková lobby a ekonomické zájmy výrobců cigaret a restauratérů nad zájmy občanů. Tento výrok jasně vyznívá ve smyslu, že rozhodnutí neomezit kouření je i proti ekonomickým zájmům nekuřáků. Protože však nejsme schopni toto tvrzení ani odmítnout ani potvrdit pouze pomocí logické úvahy, musíme si vzít na pomoc statistické údaje.

Nejprve vyjádříme náklady na léčbu nemocí pocházejících z kouření.2 Udává se, že tyto náklady činí řádově 0,5% až 1% HDP.

Abychom byli co možná nejvíce objektivní, budeme předpokládat, že v České republice platí horní hranice tohoto odhadu. V roce 2003 tedy náklady kouření činily 25,5 mld. korun. Musíme si však uvědomit, že jen část těchto výdajů je hrazena ze státní pokladny. Podívejme se proto na zdroje výdajů na zdravotní péči. Zdrojem 11,3% veškerých výdajů na zdravotnictví je přímo stát. Z toho však jde necelá polovina do oblastí, které nemají se samotnou léčbou nic společného. Stát se tedy na výdajích souvisejících s léčbou přímo podílí 6,5%. Necelých devět procent výdajů pak pochází od samotných nemocných. Tato část je pro nás však nezajímavá, neboť se snažíme zjistit, nakolik kuřáci zatěžují státní kasu – tedy daněmi ztenčené peněženky nekuřáků.

Převážná část výdajů (přes 80%) pak má svůj původ u zdravotních pojišťoven. Je však třeba zohlednit, že do rozpočtů zdravotních pojišťoven přispívají i kuřáci, kterých je v dospělé populaci přibližně čtvrtina. Z oněch 80% tedy pochází ze státní kasy a kapes nekuřáků 93,2%.4 Docházíme tedy k závěru, že stát má spolu s nekuřáky, platícími zdravotní pojištění, na výdajích na zdravotní péči podíl přibližně 74,7%. Daňoví poplatníci tedy každý rok na kuřáky vydají přibližně 19 mld. korun. To samozřejmě není málo. Podívejme se však před vynesením ortelu i na druhou stranu věci – na příjmy z kouření.

Začněme analýzu příjmů státu z kuřáků tím, co je naprosto zřejmé – spotřební daní z cigaret. Ročně se prodá přibližně 22 mld. kusů cigaret.5 Budeme-li předpokládat průměrnou cenu 50 Kč za krabičku, pak stát vybere na spotřebních daních z cigaret přes 23 mld. Korun.6 Už jen tato částka více než pokryje výdaje na zdravotní péči o kuřáky. Připočítejme ale další minimálně dvě miliardy korun, které odvádí na dani z příjmu Philip Morris ČR. Kouření tedy pro stát znamená příjem 25 miliard korun ročně, čímž se dostáváme do zisku 6 mld. Kč. To však zdaleka není vše. Musíme totiž vzít v potaz fakt, že kouření statisticky snižuje délku života, což je v případě penzijního a zdravotního pay-as-you-go systému klíčové. Každý kuřák, který zemře, by v případě nekouření žil v průměru o 15 let déle.7 Při průměrném věku dožití mužů 72 let to znamená úsporu 547 488 Kč na nevydaných důchodech na muže-kuřáka. Ženy se dožívají ještě vyššího věku – u nich pak tato úspora činí dokonce 1 190 112 korun.

Důchodový systém však není jediná oblast, do níž kuřáci během života odevzdávají více, než následně získají zpět. Náklady na nadměrnou léčbu kuřáků jsme již vyjádřili, tyto náklady však nezohledňují právě nižší věk, kterého se kuřáci v průměru dožívají. Každý kuřák spolu se svým zaměstnavatelem celý život odvádí část své mzdy do zdravotního systému a vzhledem k tomu, že se náklady na udržování zdraví každého člověka zvyšují s jeho věkem, nevybere si na zdravotní péči zdaleka vše. Předčasný odchod kuřáka z tohoto světa tak znamená, že ve zdravotním systému zanechá o přibližně 420 000 korun více, než nekuřák.8

Sečteme-li částky, které po úmrtí kuřáka zůstanou v penzijním a zdravotním systému České republiky, a vynásobíme-li je počtem úmrtí způsobených kouřením,9 dojdeme k celkové částce 19,5 mld. Kč. Ta je zajímavá hned z několika důvodů. Jednak je prostě vysoká – s již vyčísleným ziskem 6 mld. dává dohromady roční zisk státu 25,5 miliardy korun z kouření. Dále je velice zajímavé všimnout si, že i těchto 19,5 mld. je pořád více, než odhad nákladů na léčbu kuřáku. Znamená to tedy, že stát by na kouření vydělával i v případě, kdy by byla zcela zrušena spotřební daň z tabákových výrobků. Zní to velmi morbidně, ale kuřáci v současném systému už jen tím, že v průměru dříve zemřou, dotují nekuřáky. Představme si navíc ty ohromné nevyčíslitelné daňové příjmy, jež pro stát produkují podnikatelé, kteří mají něco společného s tabákovým průmyslem – reklamní agentury, dopravci, prodavači, atd.

Aktivní kouření je věcí každého jednoho kuřáka, pasivní kouření je maximálně problém nedostatečně definovaných vlastnických práv, neboť v soukromých prostorách je kouření pouze věcí pravidel vyhlášených majitelem a následně akceptovaných či neakceptovaných všemi návštěvníky. Navíc jsme zjistili, že v žádném případě neplatí, že by nekuřáci na kuřáky dopláceli – je to právě naopak. Nezbyl tedy jediný argument, který by jakkoliv opravňoval nekuřáky, politiky nebo úředníky k tomu, aby kuřákům brali jejich oblíbenou drogu. Navíc je přinejmenším zvrhlé odvolávat se na tabákovou lobby a touhu výrobců cigaret po zisku, a zamlčet přitom, že kuřáci každý rok de facto přispějí do nenasytného státního rozpočtu částkou přibližně 25,5 miliardy korun českých.

Premiér Paroubek se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že by s problémy penzijního systému šlo bojovat i na poli porodnosti, pomocí propopulační politiky. Mnohem účinnější a pro státní pokladnu výhodnější by však zřejmě bylo rozjet masovou prokuřáckou kampaň. Doufejme však, že tento fakt zůstane státním byrokratům skryt.

Zdroje

1 Po všech stránkách lepším řešením by i v případě, kdy by byli kuřáci výraznými čistými příjemci státních peněz, bylo zprivatizování zdravotního systému nebo alespoň jeho taková úprava, která by umožnila požadovat po kuřácích větší odvody. Předpokládejme ale, že nejrychlejší reakcí demokratického systému by mohlo být právě omezení kuřáků.

2 Z důvodu nedostupnosti novějších dat budeme využívat data z roku 2003. Pokud nebude uvedeno jinak, pocházejí z Českého statistického úřadu či Ministerstva financí.

3 James Lightwood, David Collins, Helen Lapsley, and Thomas E. Novotny: Estimating the costs of tobacco use, http://siteresources.worldbank.org/INTETC/Resources/375990-1089904539172/063TO104.PDF

4 Výroční zpráva Všeobecné zdravotní pojišťovny za rok 2003.

5 Výroční zpráva Philip Morris ČR za rok 2004. Zřejmě tedy bude celkový počet prodaných cigaret všech značek vyšší, to však nemůže ovlivnit závěry naší analýzy.

6 Při vyšší spotřební dani platné od července 2005 by vybraná částka činila takřka 25 mld., v dubnu 2006, kdy dojde k dalšímu zvýšení spotřební daně z cigaret, se už bude dokonce jednat o 30 mld. korun!

7 Peto R, Lopez, AD, Boreham J, Thun M.: Mortality from Smoking in developed countries 19502000, 2nd ed. (Data updated 23 August 2004)

8 Výroční zpráva Všeobecné zdravotní pojišťovny za rok 2003.

9 Viz. pozn. 7.

Článek vyšel v časopise Terra Libera (pdf) v srpnu 2005. Jeho zkrácena verze je k dispozici pod názvem Stop kouření? Hlavně stop lhaní! na stránkách Liberálního institutu. Autor je nekuřák.