Fundamentalismus

Slovíčko, s kterým se každý z nás setkává téměř denně. Fundamentalismus. Slýcháme o náboženských, politických, vědeckých a mnohých dalších fundamentalistech, aniž bychom se pídili, co všechno se za pouhým označením může skrývat. Pokusila jsem trochu poodhrnout roušku, která tento termín zakrývá.

Původní pojem fundamentalismus označoval hnutí amerických protestantských farářů, kteří se na konci 19. století uskupili se společným cílem: doslovné dodržování Bible. Tito protestanti byli vyděšeni dobovými tendencemi, zejména Darwinovou teorií evoluce. Nejprve se jednalo o malé skupiny pocházející z venkova, brzy se však hnutí rozšířilo i do měst. Velkým úspěchem hnutí fundamentalistů bylo vítězství v tzv. Daytonském opičím procesu v roce 1925, kdy se jim podařilo dosáhnout zákazu učení o teorii evoluce ve veřejných školách v Tennessee.

V současné době nelze americký fundamentalismus ledabyle přehlížet, stal se totiž veřejnou silou. Fundamentalisté dnes mají vliv nejméně na 10 % amerických voličů, protože mají své semináře a myslitele, dostali prostor v tisku, rozhlase a televizi; zkrátka, politika s nimi musí počítat.

Ovšem spíše než s USA je fundamentalismus spojován s islámem. Svá první politická vyjádření našel v Íránu, kde pro něj byl dán na konci 70. let 20. století podnět nejprve od přísně věřící menšiny mezi muslimy, kteří se v období „pozápadňování“ cítili být stejně zmatení, nejistí a vystrašení jako američtí protestanté při zrodu nových teorií vysvětlujících původ člověka. Po návratu ajatolláha Chomejního z exilu v Paříži roku 1979 se jejich do té doby okrajové hnutí postupně začalo stávat hnutím masovým. Rozšiřování fundamentalismu z Íránu do ostatních muslimských zemí je dnes známo pod označením „islámská revoluce“, a s jejími následky se – jak každý dobře ví – setkáváme dodnes. Silné protizápadní a emancipační tendence jsou dnes mezi některými muslimy bohužel rozšířeny ve své militatní podobě, kdy ospravedlňují své násilné činy právem na „svatou válku“.

Co však tyto lidi vede k činům, na základě kterých je pak ostatní označují jako fundamentalisty? Především je to touha po jednoduchosti, přehlednosti, síle a závaznosti všech pravidel, která se podle nich musí dodržovat. Jde jim o jasnost a doslovnost již vyřčeného či napsaného, které se nesmí jakýmkoli způsobem překrucovat. V současnosti, kdy je ve světě spousta chaosu se snaží o to, aby dnešní nepřehledný svět učinili průhlednějším. Mnohým lidem se zdá problematické pochopit chaos současného světa, který je způsoben jeho komplexností. Pochopit ho trvá příliš dlouho, je to příliš problematické a málo bezprostřední. Patrný je příklon k tomu, co lze prožít, vychutnat, cítit, slyšet a vidět.

Co se týče víry, fundamentalisté ji většinou přijímají příliš slepě, aniž by si kladli nějaké otázky a snažili se tak svou víru pochopit. To je velký problém. Jak napsal německý politolog Hans Maier ve své knize „Politická náboženství“: „Nepochopitelnost Boží není ovšem totéž, co nepochopení Boha: jen ten, kdo chce chápat, nalezne to, co je nepochopitelné, zatímco ten, kdo se ´fundamentalisticky´ stáhne do slepé víry, se přestane přibližovat.“ Když se pak fundamentalista ve svém rozčilení uchýlí k agresi, tak podle slov faráře Georga Schmida „bezbožnost ve vlastním srdci, kterou nechce nechat působit, potírá ve svém bezbožném okolí“. Pochopila jsem tyto slova tak, že pokud se mu z ulity jeho slepé víry nedaří najít Boha, zastírá toto své zoufalství – způsobené nenaplněním své víry – obviňováním svého okolí z bezbožnosti, hříšnosti, nemravnosti a zkaženosti a přesvědčením, že takovéto (podle jeho nejlepšího přesvědčení) špatnosti musí být obráceny na tu správnou víru, a když se to nedaří, musí být potřeny.