Sami Al-Arian – konstrukce viny

Tento týden byl dosti dramatickým týdnem pro Sami Al-Ariana, bývalého profesora jihofloridské univerzity. Kdo je vlastně tento člověk? Jako defacto jakýkoli Palestinec, který má vyšší vzdělání a neřeší nejzákladnější existenciální otázky s dělostřeleckými granáty nad hlavou kdesi v „koncentračním táboře“ na malých zbytcích Palestiny, Sami Al-Arian je dlouhodobě činný v proti-izraelském odboji. Soudě podle mnoha komentářů nejenom k tomuto případu, už to je samo o sobě zločinem.

Rozplést tento případ bez detailních znalostí mysli a konkrétních skutků tohoto člověka není jistě možné a jen Sami nakonec ví, kam přesně patří. Sami je také činný muslim, soudě podle jeho aktivit myslící tuto svou víru vážně, a tedy má nakonec vyšší zodpovědnost.

Sami Al Arian

FBI a hlavní prokurátor však nemají větší problém s vynesením takovýchto soudů a mají i pravomoc jednat, tedy i zatýkat. Sami byl zatčen v únoru 2003 a od té doby pobývá ve vězení. Jeho proces byl označován za jeden z největších protiteroristických případů a sloužil i jako argument na podporu poměrně kontroverzních zákonů – konkrétně Patriot Act.

Předem se omlouvám za trochu sarkasmu ve zbytku článku, ale údajně celá „hora“ důkazů ukazovala na propojení Samiho a organizace Palestinský islámský džihád. Sami je sice profesor počítačového inženýrství, ale soudě podle FBI, není ve svém oboru příliš erudovaný. FBI totiž prolomila jeho komunikační kód – věta v telefonátu příbuznému :“Jak se má rodina?“ pak ve skutečnosti znamenala:“Jak se mají spolubojovníci Palestinského islámského džihádu?“.

Zde věci nabírají klasický spád - podobně jako v případě Zachariase Moussaviho se v soudní síni vystřídá celá řada plačících příbuzných, podotýkám bez jakékoli svědecké hodnoty, nátlakově působících na porotu, vždyť přeci i prezident-vrchní velitel Bush v televizi jasně řekl, že Sami byl velitel Palestinského džihádu pro celé Spojené státy, ne-li Severní Ameriku. Sami se navíc netajil tím, že palestinský odboj podporuje, tedy minimálně myšlenkově; v souladu se svojí akademickou podstatou.

Sami také provozoval myšlenkový trust, pomáhal v imigraci lidem zapojeným přímo do této organizace (i když dle jiných výkladů Sami údajně podporu ukončil v okamžiku zapsaní organizace na seznam teroristických spolků).

Situace není černobílá, nicméně v pojetí práva je důležitý zásadní fakt – porota vinu nevyřkla a zkazila tak publicisticky zajímavý tah administrativy. Proč Sami nakonec přistoupil na dohodu, není jasné, nejčastější výklad (autor článku se s ním ztotožňuje) spočívá ve faktu, že se tím otevírá přímá, relativně krátká cesta z vězení a tedy návrat k „normálnímu“ životu.

Je relativně pochopitelné, že několik let ve vazbě smaže touhu po spravedlnosti, byl-li skutečně nevinen. Rozumný čtenář jistě nyní nehorlí po eliminaci Samiho, ale jde mu spíše o to, dopátrat se pravdy – jakkoli jde o subjektivní pojem, v tomto případě šlo zřetelně o to, zdali je možné dokázat konkrétní propojení Samiho na konkrétní akce Palestinského džihádu a tedy na konkrétní mrtvé. Toto porota odmítla. Sami je tak sice papírově vinen z lehčích přečinů – podpora terorismu –, ale ani v jednom případě z celkových 53 respektive 57 obvinění (zdroje se liší) se tak nestalo výrokem poroty.

Sami bude po relativně krátké době vyhoštěn z USA, defacto i jeho rodinní příslušníci – američtí občané; cílová země zatím není stanovena, už dnes je jasné, že to nebude ani Mexiko ani Kanada. Izrael není vyloučen.

Administrativa není tímto výsledkem jistě nadšena. Sami je ne-Američan, zřejmě jen vidina mediálního využití kauzy přinutila úřady jít cestou porotního civilního soudu, nikoli cestou speciálního vojenského tajného tribunálu s označením Samiho jako „nepřátelského bojovníka“, i když pro úplnost připomínám řízení s Padillou.

Je možné, že u příštích kauz se do takového risku už nepustí. Tohoto výroku už je a bude zneužíváno, proces se dotýká tak zásadních témat jako svoboda projevu a akademických svobod – univerzita se pokoušela Samiho zbavit, otázka je jak se např. staví k aktivitám AIPACu cílených na univerzitní kampusy a dovolí velmi „objektivní vzdělávaní“ studentů o situaci na Blízkém východě (www.aipac.org).

Jak to tedy zakončit? Jak to dopadne s deportací není jisté, ale i bez ohledu na Samiho osobu, právo a spravedlnost opět zaplakaly nad výdělkem. My také. Nesmíme říct vše, brzy také ani myslet, to jistě není nijak objevné, i věci nevinné je možné označit za jakýsi kód a bez přístupu k obhájci a jakéhokoli kontrolovatelného procesu nás zavřít do temného kamrlíku kam není vidět. Dá se tedy bojovat, nebo resp. má cenu bojovat gentlemanským způsobem? Je možné se chlácholit, že budeme-li „šediví“, nic takového se nám nestane?