Krize v Indii

Ne, není to hezké čtení. Přemýšlel jsem, zda článek s takovou tématikou vůbec do Zvědavce zařadit. Vždyť co je nám po tom? Indické krávy jsou daleko a my máme tolik jiných, palčivějších problémů. Nakonec jsem se rozhodl. My všichni obýváme stejnou planetu a měli bychom zvolna budovat pocit globální zodpovědnosti. Zvykat si na to, že problémy někoho vzdáleného jsou i naše problémy. A ještě z jednoho důvodu jsem se rozhodl. Článek je sice o hovězím dobytku v Indii, ale nedělám si iluze, že doprava zvířat na jatka, samotný proces zabíjení je v našich končinách o mnoho humánnější než ve zmíněné Indii. Je dobré si to alespoň čas od času uvědomit.

V době, kdy jsem vyrůstala v Indii, byl obrázek šťastných krav celkem běžnou věcí. Krávy se volně pohybovaly po prašných silnicích, kolem krku občas věnec z květin zavěšený Hinduisty a příslušníky sekty jainů. Ne že by pro ně byl život snadný. Často jsem viděla unavené býčky táhnoucí svoje vozíky ruchem velkoměsta, v hluku a pachu výfukových plynů, v žáru indického slunce. Občas pod svou námahou omdleli a majitelé používali klacků, aby je znovu postavili na nohy. Přesto ale v této zemi existovala úcta k životu všech tvorů vštěpena velkým filosofem Gandhím.

Indii jsem znovu navštívila až loni. Pod snahou rychle zbohatnout a přiblížit se západnímu standardu se filozofie Gándhího vytrácí. Našla jsem v zemi rozkvétající obchod s hovězím dobytkem a kůžemi. Společným jmenovatelem bylo utrpení hovězího dobytka, hladovění, nedostatečná péče, bití, zlomeniny, otevřené a nezahojené rány a kruté porážky. Nedá se říci, že by původcem problémů byl jediný národ nebo jediné náboženství. Hindové, muslimové, jainové, křesťané a další spolu soutěží o co největší profit, maso a kůže jsou pak dodávány do různých částí světa: Asie, Austrálie, Střední východ, Evropa a Amerika.

Krávy určené na porážku

Ohrady masa. V určitém okamžiku svého života přestanou být býci a krávy pro své majitele výnosní. Anebo jsou potřebny peníze v rodině. Ať už je důvod jakýkoliv, zvířata jsou odesílána na aukce. Navštívila jsem jednu v Tamil Nadu v jižní Indii. Několik tisíc býků a krav svázaných k sobě provazy a řetězy, které vedly přes jejich nozdry, do maximálního počtu sedmi kusů, stálo zmateno a nejisto v prašných arénách. Teplota musela být dobře přes 38 C, nikde nebyla k dispozici voda nebo stín. Aukci vedou skupiny mužů; licituje se nejlepší cena za dobytek, nákupčími jsou Muslimové a křesťané shánějíce dobytek pro svá jatka. Majitelé jatek bývají často Hinduové, ti pak exportují maso dále do světa.

Detailní snímek polámaného ocasu

Pochody smrti. Na většině území Indie je jateční průmysl zakázán. Jen několik států jej povoluje. Krávy tedy musí pochodovat v horku a prašnu často na vzdálenost 80-160 km do tajného místa, kde je teprve nakládají do kamiónů, které je pak dopravují na vzdálená jatka. Je to šeredná cesta. Aby se udrželo tempo pochodu, poháněči používají holí a bijí dobytek po kyčelních kostech, kde není ani stopa tuku, který by zmírnil rány. Kravám není dovoleno odpočívat nebo pít. Hladové, žíznivé, chromé, unavené a nemocné krávy často vzdávají svou cestu a poklekají na kolena. Poháněči je nutí nemilosrdným bitím a kroucením už tak polámaných a oteklých ocasů k zvednutí a další cestě. Pokud ani to nestačí, používají směs chili pepře a tabáku, kterou jim vtírají do očí.

Cesta vede na porážku. Po strastiplné cestě pochod dobytka nakonec dosáhne cíle a dorazí na tajné místo, kde je natlačen do kamiónů. Vzhledem k tomu, že celá aktivita není legální, vše se odehrává v noci. Německý kameraman Manfred Karreman a já jsme byli při tom, abychom natočili příšerné nakládání do nákladních automobilů. Ložná plocha automobilů je určena pouze pro pět až šest kusů dobytka, nicméně poháněči dobytka a řidiči běžně nakládají patnáct, dvacet, někdy i třicet kusů do tohoto prostoru. Krávy musí lézt jedna přes druhou, bezděčně se snažíc svým rohem vydobýt alespoň kousíček prostoru na úkor druhého. Že při tom jeden kus utiskuje a drtí druhé, je samozřejmé. Rohy zcela ulámané, železné kruhy vytržené z nozder, to byly běžné věci.

Auta prudce nadskakovala na cestách plných výmolů, řítila se prudkými zatáčkami, ve kterých odstředivá síla házela dobytkem tam a zpátky, čímž vznikala další zranění. Ironicky, někteří řidiči jsou jainové - příslušníci sekty tak soucitné, že zašlápnout hmyz nepřichází pro ně v úvahu.

Kruté popravy. To ráno, kdy jsme navštívili jatka v Bombaji, dosahovala teplota už v 10 dopoledne 38 C. Hejna much útočila, když jsme s kolegou Roberem Tappanem překračovali kaluže krve na dvoře. Asi tucet nemocných a poraněných kráv leželo na zemi. Jeden býk měl ulámané oba rohy a polámanou nohu, ale znovu a znovu vstával a vlekl se dokola v kruhu, dokud nepadl vyčerpáním.

Porážka

Krávy, určené k porážce, jsou bitím přinucené sejít z vozu, jsou jim svázany všechny čyři nohy, a  pohozeny stranou na špinavou zemi. Vzhledem k tomu, že jejich maso je prodáváno muslimským zemím, zabití dobytka by mělo být podle "halal" - muslimského zákona, který předpisuje, že se se zvířetem musí před zabitím zacházet ohleduplně. Ale nikdo na to nehledí. Pracovníci jatek často podřezávají tupým nožem a nechávají za sebou zvířata vykrvácet při jejich plném vědomí. Ještě živá zvířata, na které dosud nepřišla řada, sledují, jak jejich druhové umírají v kalužích krve.

Kdyby muslimové věděli, že indickým kravám není dopřáno soucitu v jejich posledních dnech, nemohli by - podle vlastního zákona - maso těchto krav kupovat a požívat. Jenže chtějí to vůbec vědět?

Volně přeloženo podle článku Ingrid Newkirk "Crisis in India" publikovaném v "Animals Time"