Musí to být?

Tento článek jsem napsal v roce 1993 pro časopis Mladý svět, kde byl v čísle 14/XXXV otištěn pod názvem "Má myš právo na důstojnou smrt?". Přestože od jeho prvního uveřejnění uplynulo už sedm let, neztratil nic na své aktuálnosti. Článek jsem poněkud upravil, zkrátil a nyní jej tedy předkládám čtenářům Zvědavce. Testy na zvířatech se totiž provádějí dále...

Už jste někdy nahlédli za dveře biologických laboratoří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN? Jsou stovky, snad tisíce takových dveří. Bývají součástí univerzit, větších nemocnic, najdete je ve výzkumu farmaceutických laboratoří i v testovacích (nebo jak je nazývají) odděleních výrobců čisticích prostředků, výrobců kosmetiky, v laboratořích spadajících pod ministerstva vojenství a dokonce ve státem placených laboratořích testujících nové potravinové výrobky.

Jednou se mi podařilo za takové dveře vstoupit. Byla to relativně malá a relativně slušná laboratoř v jedné známé torontské nemocnici. Přesto, to, co jsem tam viděl, mě budilo ze sna dalších pět let.

Lidé, kteří v těchto laboratořích pracují, neradi o své práci a svých pokusech hovoří. Nemají rádi publicitu. Na jedné straně je to pochopitelné. Nechtějí se stát terčem radikálních ochránců zvířat. Na druhé se možná také necítí volně hovořit o utrpení, kterého jsou denně svědky. I když si časem zvyknou. Náplní jejich práce totiž je provádět

testy na živých zvířatech

Přestože vlivem tlaku veřejnosti se od některých nesmyslně krutých testů už upustilo, stále zbývá dost takových, jejichž krutost je značná a vědecká hodnota diskutabilní. Např. pomalé topení krysy, aby se vidělo, jak reaguje na stres.

A nejen to; testy na zvířatech bývají často a do omrzení opakovány, někdy s malými obměnami, navzdory tomu, že výsledky těchto nebo podobných testů jsou notoricky známy z dřívějších pokusů. Mnohý z mladých ambiciózních vědců provádí pokusy na zvířatech ve snaze být publikován, získat jméno nebo dodat svým výzkumům punc pečlivosti a vědeckosti. Jindy se testy opakují, protože vědci nevědí, že ten který experiment už byl prováděn; pro vědce je mnohdy snazší experiment opakovat, než udělat rešerši v knihovně. Mnohé univerzity provádějí každoročně stejné pokusy na zvířatech jako součást výuky studentů. Např. jen na amerických univerzitách je ročně spotřebováno 7-8 miliónů zvířat k tomu, aby se demonstrovaly věci dávno známé a dobře popsané ve vědecké literatuře. Zvířata (nejčastěji psi) bývají operována mladými adepty medicíny za použití zastaralé výbavy operačních sálů, nedostatečného umrtvení, mizerné sterility. Pokud psi (kteří bývají odolnější proti infekci způsobené nedostatečnou sterilizací) operaci přežijí, může to vytvářet u mladých lékařů nebezpečné iluze o vlastních schopnostech. O potřebě takovýchto operací lze pochybovat, vždyť např. britští medici na školách pokusy na zvířatech neprovádějí, přitom se nedá říci, že by byli hůře připraveni pro své povolání než například jejich američtí kolegové.

Možností, jak "vědecky" trápit zvíře, je nekonečně mnoho: operace bez umrtvení, pálení, leptání žíravinami, zmrazování, drcení, simulované autonehody, znehybnění, podvýživa, nedostatek tekutin, vyvolaná agrese, izolace nebo naopak přeplnění klecí, elektrické šoky, snížení či zvýšení atmosferického tlaku, infikovaná poranění, radiace, testy nových vojenských nových zbraní, a mnoho dalších.

Zvíře není považováno za cítící a žijící organismus, je pouze nástrojem a experimentátoři ve většině zemí světa mohou s tímto nástrojem nakládat, jak je jim libo. Ačkoliv v mnoha zemích světa existují poměrně pokročilé zákony na ochranu zvířat, téměř nikde se neuvažuje důsledně o ochraně laboratorních zvířat. Například zákon sice předepisuje, aby se zvířaty v laboratořích bylo nakládáno slušně, ale není stanoven limit počtu pokusů, kterým jednotlivé zvíře může projít, stejně tak se nepožaduje, aby zvíře po skončení pokusu bylo ošetřeno. Zvířeti v průběhu testu nemusí být (a nebývají) podávány prostředky utišující bolest navzdory tomu, že zřídkakdy by tyto prostředky mohly výsledek testu jakkoliv ovlivnit.

Laboratorní zvířata jsou většinou natolik stresována podmínkami, ve kterých žijí, že jejich organismy dávno nereagují normálně ani biologicky, ani psychicky. Zvířata bývají držena v těsných klecích s drátěnou podlahou (pro snadné čištění), buď v úplné izolaci, nebo naopak v klecích přeplněných, často bez potravy a tekutin, jediný styk s vnějším světem je zprostředkován necitelnými laboratorními techniky. To vše vede k tomu, že v době, kdy zvíře má být použito k experimentu, je vlastně už k experimentu nepoužitelné.

Malý slovníček pojmů Test LD-50 LD-50 je zkratkou z anglického LETHAL DOSE 50 procent. Záměrem testu je určit množství testované substance potřebné k usmrcení 50procentní testované skupiny zvířat. Test byl vyvinut roku 1927 anglickým matematikem J. W. Trevanem k odhadu jedovatosti velmi silných drog. V průběhu času byl tento test rozpracován do řady sub-testů (viz dále) a zaveden jako rutinní mnoha kosmetickými i jinými firmami. Komponenty kosmetických přípravků, jako jsou rtěnky, pleťové pudry, laky na nehty, krémy, pleťové vody, bělicí a prací prostředky, jsou rutinně a často opakovaně testovány testem LD-50. Všechny "nové" produkty, stejné jako jejich různé komponenty, jsou rovněž testovány testem LD-50. V průběhu tohoto testu je vzorek 60-150 pokusných zvířat vystaven působení testované substance po určité časové údobí v rozmezí od několika týdnů do mnoha let. Zvířata jsou nucena pojídat testovanou látku, inhalovat spreje, popř. je jim testovaná látka vpravována do organismu pomocí sondy, otvorem v oblasti krku nebo injekcemi tak dlouho, dokud polovina testovaného vzorku nezahyne. Ta zvířata, která přežijí, jsou usmrcena pro potřeby pitvy. Test akutní toxicity Tento subtest LD-50 slouží k určení množství akutní smrtící dávky. Doba trvání testu je mezi dvěma týdny až sedmi lety. Jako testovaná zvířata se používají králíci, myši, psi, kočky a morčata. Testované látky mívají často velmi nízkou toxicitu, takže je nutné podávat látku ve značném množství a vysoké koncentraci. Zvířata přirozeně odmítají hořké substance, proto bývají násilím nucena polykat tyto látky, nebo je jim látka vpravována do žaludků pomocí sondy, eventuálně otvorem v krční oblasti. V průběhu testu jsou většinou zvířata velmi nemocná. Vlivem masívních dávek testované látky dochází k těžkým žaludečním potížím, projevujícím se zvracením, průjmy, ztrátou chuti, sípáním, krvácením z očí, nosu a tlamy, křečím, paralýzou, vážnými vnitřními popáleninami, a končícím protržením žaludeční nebo střevní stěny a smrtí. Test chronické toxicity Test LD-50. Používá se malé množství testované látky podávané v delším časovém údobí (králíci 2 roky, v případě psů až 7 let; rovněž se používají myši a morčata). Opět bývají zvířata v průběhu testu velmi nemocná, často zápasí se smrtí po dlouhé časové údobí. Ačkoliv jsou zvířata pravidelně prohlížena, není jim přirozeně poskytnuta žádná pomoc. K negativnímu působení testovací substance je třeba přičíst stresy způsobené úplnou izolací, chováním v malých, často přeplněných klecích s mřížkovanou podlahou, hrubé zacházení ze strany ošetřujícího personálu apod. Test akutního podráždění kůže Další z kategorie testů LD-50. Test slouží k určení stupně podráždění kůže za dané časové obdobĺ. Jako testovací zvířata se používají myši, morčata, králíci a psi. Test akutního podráždění kůže Testované zvíře se po celé jedné straně zbavoí ochlupení; to se často provádí přiložením silně adhesivní pásky na srst a prudkým stržením. Eventuálně se místo ještě vyholí. Pak se aplikuje testovaná substance po dobu nejméně 24 hodin. Iritované místo se pokryje gázou a kolem celého těla se natáhne speciální gumový rukáv. Zvířata jsou často navíc znehybněna po celou dobu testu ve zvláštních zařízeních připomínajících středověké "klády", aby se zabránilo rozškrábání nebo rozžvýkání přiložené náplasti a gázového obvazu, případně se kolem krku zvířete umísťuje široký plastikový límec. V průběhu testu zvířata trpí puchýři a popáleninami, dostavuje se zvracení, křeče a nakonec smrt tak, jak postupuje vnikání testované látky do organismu zvířete. Test akutního podráždění kůže Draize test Jeden z nejdrastičtějších a nejkrutějších testů byl vyvinut roku 1944 dr. Johnem Draizem jako test iritace oční rohovky různými produkty, které by se mohly dostat do lidských očí. Testuje se všechno, počínaje očními stíny, šampóny na vlasy přes detergenty a konče všemi možnými i nemožnými domácími čisticími a pracími produkty. Tisíce a tisíce bílých králíků je obětováno tomuto testu každý rok. Králíci byli vybráni pro tento test proto, že jejich oči jsou citlivější než oči jiných zvířat a než oči lidí. Slzné kanálky králíků nejsou vyvinuty tak dobře jako u lidí, tudíž nemohou produkovat slzy, které by odplavily iritující látku, jako je tomu u lidí. Takhle vypadá králik po aplikovaném Draize testu V průměru se používá 6-18 králíků k jednomu testu. Jejich hlavičky jsou uchyceny v řadě ve zvláštních držácích, aby se nemohli poškrábat nebo třesením hlavy vytřást pálící substanci. Spodní víčko je odtaženo od oční bulvy a do takto vzniklé "kapsy" je kápnuta testovaná substance. Druhé oko je ponecháno v klidu, aby byl patrný rozdíl. Reakce oka je zaznamenávána jednou za 24 hodin po období 7 dnů. V průběhu testu zvířata trpí silnými popáleninami, otoky, očním krvácením a masívním rozdrásáním oka. Není výjimkou ztráta zraku jako následek testu. Ani lokální umrtvení, ani jiné léky tišící bolest nejsou podávány, aby neovlivnily výsledky testu. O bolestivosti testů svědčí i to, že jinak tak tichá zvířata, jako jsou králici, v průběhu testu piští a vydávají další zvuky.

Farmaceutické testy

Mnoho lidí předpokládá (tak ostatně k tomu byli vedeni), že testy na zvířatech jsou nutné, kdykoliv se zkouší nový lék. Toto je jeden z největších úmyslně živených omylů civilizované společnosti. Mnoho látek škodících zvířatům nepředstavuje pro lidi žádné nebezpečí, a naopak látky smrtelně jedovaté pro lidi mohou být mnoha zvířaty beztrestně konzumovány. Jedině klinické testy na lidech (nebo lidských tkáních) jsou průkazné. Testy na zvířatech neposkytují dostatek informací a často mohou vést ke zcestným a nesprávným závěrům. Zde je několik příkladů:

Kochův lék TUBERCULIN byl svého času označován jako vakcína proti tuberkulóze. Dokázal totiž vyléčit TBC u morčat. Teprve později se ukázalo, že u lidí naopak tento lék TBC vyvolává.

THALIDOMIDE- bezpečné pilulky na spaní. Tento lék byl intenzívně testován na zvířatech a prohlášen neškodným. Následek? Ve světě dnes žije na 10 000 dětí a dospělých s nevyvinutými nebo zcela chybějícími končetinami; jejich matky užívaly tento lék v těhotenství.

BENEDICTIN- potlačoval ranní nevolnost v těhotenství. Při testech na zvířatech nevykazoval žádné vedlejší účinky. Přesto způsobil, že se lidským matkám rodily děti bez očí.

ORAFLEX ordinovaný při zánětlivých onemocněních kloubů stejně jako PHENFORMIN pro diabetiky způsobily mnohá zbytečná úmrtí. Oba tyto léky byly pečlivě intenzívně testovány na zvířatech a shledány neškodnými.

Naopak existuje řada léků, které vykazovaly škodlivé účinky při testech na zvířatech, lidem však nevadily.

DIGITALIS je bezpečný lék pro nemocné trpící chorobou srdce, zachránce tisíců lidských životů přesto byl dlouho opomíjen; při testech na psech totiž nebezpečn zvyšoval krevní tlak.

INSULIN způsobuje deformace u králíků a myší, pro nemocné cukrovkouje přitom jediným lékem udržujícím je při životě.

Objevitelé PENICILINU dnes přiznávají, že měli štěstí v době, kdy testovali tento lék na zvířatech. Mít tehdy k dispozici morčata místo myší, určitě by se rozšíření lék podstatně zpomalilo. Tento lék je totiž pro morčata smrtelně jedovatý.

K bizarním výsledků nás často dovedou testy jedovatosti (toxicity) jednotlivých látek. Mnoho pro člověka smrtelně jedovatých látek mohou zvířata pojídat bez škodlivých následků. Např.morčeti můžete klidně přisypávat do jídla strychnin, ještě se nad tou dobrotou bude olizovat. Ovce dokáží konzumovat velké množsti arseniku, aniž jim to vadí. Amanita phalloides, nacházející se určitých jedovatých houbách, otráví lehce celou rodinu,zaot králíkům (jedno z nejčastěji používaných pokusných zvířat) však neublíží. Morfium má na člověka uklidňující a anestetické účinky, ale totéž morfium vyvolává maniatické vzrušení u koček a myší. Je známo, že psi mají 20krát vyšší toleranci k drogám než lidé.

V některých případech sice dochází ke shodné reakci člověka a zvířete na testovanou látku, nedá se ale předem říci, kdy k shodě dojde. Dr. David Lees z Marslandu prohlásil: "Testy prováděné na zvířatech nejsou zárukou bezpečnosti pro člověka. Neznám lékaře, který by léčil případy otravy člověka na základě výsledku testů na zvířatech. Lapidárně řečeno, tyto testy mají přibližně stejnou vypovídající schopnost jako házení mincí. V každém případě je nutno potvrdit (nebo vyvrátit) výsledek testu pokusem na člověku. Z tohoto pravidla neexistuje výjimka.

Je-li tedy pravda, co bylo právě uvedeno, a vědci to vědí, zůstává otázkou, proč se tyto testy nadále provádějí. Odpověd je nesnadná. Firmy vyrábějící léky se takto chrání před možnými a velmi drahými soudními procesy vedenými ze strany poškozených zákazníků. Mohou totiž argumentovat tím, že udělali vše pro jejich bezpečnost.

Oběti marnivosti

Rtěnky, laky na nehty, mýdla, šampóny, opalovací krémy, prací a bělicí prášky, čistící prostředy, pesticidy a stovky jiných prostředků osobní a domácí hygieny mají jednu substanci společnou: utrpení a smrt miliónů pokusných zvířat.

Každým rokem je jen v Severní Americe podrobeno přibližně 15 miliónů zvířat bolestivým testům s fatálními následky. Jen pro účely kosmetiky samotné je obětováno téměř milión zvířat ročně. Testy kosmetických produktů jsou z kategorie těch nejhůře zdůvodnitelných, vždyť neslouží ani k uzdravení, ani k záchraně lidského života. Tisícům pokusných zvířat jsou na kůži nebo do očí aplikovány různé šampóny, spreje, deodoranty a jiné kosmetické produkty, jiná jsou násilím krmena makeupem, různými čisticími prostředky, pracími prášky apod. v množstvích, které by nikdy žádný člověk nepozřel. Výsledky jsou dále beznadějně komplikovány vedlejšími faktory jako stres, nedostatek potravy (zvíře často není schopno přijímat potravu) nebo vody apod. To vše se děje ve snaze určit toxicitu jednotlivých látek, bohužel způsobem připomínajícím více střílení na terč se zavázanýma očima, nežli solidní výzkum.

Ve Spojených státech existuje vyhláška požadující, aby výrobce odpovídajícím způsobem ověřil bezpečnost nového produktu dříve, než je předložen spotřebiteli. V žádném zákoně Spojených států se ale nespecifikuje požadavek testů na zvířatech. Přesto velké kosmetické a chemické firmy tyto testy provádějí. Důvody mohou být zřejmě tři:

1. Setrvačnost
2. Neinformovanost veřejnosti a z toho vyplývající její nedostatečný tlak
3. Strach kosmetických firem z možných (a drahých) soudních procesů.

Zastavme se u posledního bodu. Kosmetické látky mívají nízkou toxicitu. Nejčastější stížnosti zákazníků bývají na alergické reakce, tedy něco, co žádný test na zvířatech nemůže odhalit. Ty z produktů, jejichž výrobci o nich tvrdí, že žádnou alergickou reakci vyvolat nemohou, obsahují jen mizivé množství syntetických chemikálií, málo nebo vůbec žádné éterické účinné směsi a oleje a - což je důležité - byly předem pečlivě vyzkoušeny na lidských dobrovolnících.

Bez ohledu na testy na zvířatech se tak člověk stává tím posledním a jedině průkazným pokusným morčetem. Díky určitému (bohužel dosti mírnému) tlaku veřejnosti se rozhodly některé kosmetické firmy investovat malé procento zisku do výzkumu alternativních metod testů. Částky věnované na tyto účely jsou ovšem spíše symbolické a tak není divu, že výzkumy jsou jednak omezeny, jednak musí být každou chvíli pozastaveny pro nedostatek prostředků. Přesto alternativní metody nalezeny byly a jsou slibné. O těchto nových metodách bude řeč na konci článku.

Navzdory existenci těchto metod roste počet zvířat obětovaných k testům kosmetických ajiných prostředků alarmující rychlostí. Například ve Velké Británii bylo v roce 1985 "použito" 160 000 zvířat a každým dalším rokem tato hodnota stoupá o dalších 5-7 procent. Testy jsou surové, kruté a jejich výsledky nevěrohodné. Zvířata poraněna testy akutní toxicity nebo testy podrážděnosti očí nejsou nikdy ošetřena. Pokud zvíře nepojde při experimentu samotném, bývá buďto zabito pro potřebu pitvy, nebo - to v případě, že poranění není fatální - "recyklováno" a použito v novém experimentu.

Pokusné laboratoře všude na světě ovšem povstanou jako jeden muž ve chvíli, kdy jsou nařčeny z nelidskosti, hrubosti nebo zanedbání péče. U nich přece nikdy. Kdyby tomu tak bylo, proč firmy vlastnící tyto laboratoře ověřují, zda potenciální zájemce o práci v jejich laboratoři není ve spojení s tiskem nebo s některou skupinkou zabývající se ochranou zvířat? Přinesení vlastní kamery do kterékoliv laboratoře bývá trestáno okamžitým vyhazovem.

Výsledky testů nebývají příliš průkazné. Dr. Gil Langley, vědecký pracovník v oboru neurochemie, prohlásil: "Výsledky (testů na zvířatech) se liší velmi podstatně nejen mezi jednotlivými laboratořemi, ale i mezi rody, pohlavím, věkem a druhy testovaných zvířat, a o jejich využití pro člověka se dá s úspěchem pochybovat."

Testy na zvířatech nedokázaly jasně definovat hranici mezi škodlivými a neškodnými produkty, jak se očekávalo. A kosmetický průmysl je jediným průmyslem, který tyto testy nadále provádí, aniž je to zákonem vyžadováno. Jedině tlak ze strany poučených spotřebitelů může tento stav zvrátit. Mnoho světoznámých kosmetických firem pokračuje v provádění testů na zvířatech (pravidelně aktualizovaný seznam firem, které stále testy provádějí najdete na http://www.peta-online.org/cmp/cctest1099.html), protože spotřebitelská veřejnost stále ještě nerozlišuje a nevyžaduje výrobky bez krutostí (cruelty free products). A jsou to, bohužel, mnohdy firmy zvučných jmen. V oboru pánské kosmetiky je to např. Gillette Co, v oboru čistících prostředků je jedním z nejzatvrzelejších pokračovatelů krutých a zbytečných testů firma Procter and Gamble.

Proto, až příště půjdete kupovat např. holicí krém nebo mycí prostředek a budete se rozhodovat zda ten, či onen, měl by na váhy rozhodování padnout i tento argument.

Náhradní metody testů

Testy in-vitro prováděné ve zkumavkách a na buněčných kulturách vypěstovaných z lidské nebo zvířecí tkáně. Testy jsou snadno opakovatelné, neboť buněčná kultura je geneticky identická (namnožená ze stejného základu). Další výhodou je, že pokus se dá sledovat a vyhodnocovat průběžně, proti testu na zvířeti, které musíte nejdříve zabít, aby se požadovaná tkáň dostala pod mikroskop. Testovanou tkáň je možno libovolně dále množit i zmrazovat a uchovat tak pro další testy.

Jako náhradu za Draize test byly vyvinuty dva testy: Eytex Screen test a CAM test. Eytex Screen test používá synteticky připravovaný protein, který reaguje stejně jako protein v oku testovaného zvířete. CAM test je test na zárodcéch kuřat v oplodněných vejcích a patří k těm nejslibnějším. Krevní buňky vaječné membrány jsou totiž velmi podobné buňkám lidského oka.

Počítačové simulace a matematické modely jsou dalším možným řešením. Počítače dokáží předpovědět chování buňky na testovanou substanci stejně, jako dokáží odhadnout množství látky nutné k usmrcení 50 procent testované skupiny. Lidská placenta, která se mnohdy běžně po porodu vyhazuje, představuje velmi kvalitní testovací materiál. Tkáně lidské placenty totiž vykazují velmi citlivé a přesné reakce na testovanou látku. Výsledky se dají průběžně vyhodnocovat a - co je důležité - lze jim věřit téměř beze zbytku, neboť jde o lidskou tkáň.

Klinické studie na lidských dobrovolnících zůstávají tím posledním a hlavním testem před tím, než je výrobek uveden na trh. Zvláště tam, kde výrobce garantuje 100 procentní spolehlivost. Jedině člověk také dokáže komunikovat s lékaři v průběhu testu a popsat tak projevy, které jindy ucházejí pozornosti vědců. Zdá se, že tento poslední článek nebude nikdy možné nahradit.