Rok posilování moci

Stalo se už téměř na tomto serveru tradicí, že počátkem nového roku vytáhnu z truhly svou křišťálovou kouli a věštím.

Tento rok budeme věštit jinak. Nezaměříme se na jediný rok. Spíše si budeme všímat trendů a vypíchneme v nich hlavní směry s tím, že se vyhneme časově omezeným předpovědím. Bude to trošku roztříštěné, některá témata jsou široká a zasloužila by si samostatných rozborů, o řadě z nic jsem už psal dříve a pouze je zde zopakuji pro ty čtenáře, kteří jsou zde noví.

Amerika

Americe věnuji samostatnou kapitolku, protože je to země, kde trendy často vznikají.

Uplynulý rok proběhl relativně klidně, co se týče hrozeb z Ameriky. Byl to rok konsolidace sil a upevňování moci. Bushově klice se v tomto období podařilo nejen "vyhrát" volby, ale také vystrkat od žlabu všechny umírněné a jakž takž přijatelné politiky a nyní dosazuje na všechna klíčová místa nohsledy z vlastního vrhu. Relativně slušného Colina Powella nahrazuje na ministerstvu zahraničí dračice Condoleezza Rice - to je jen špička ledovce. Došlo k výměně množství lidí na klíčových pozicích v CIA, ministerstvu pro vnitřní bezpečnost, v Pentagonu. Většinou odcházejí ti umírněnější a přicházejí ti horší.

Skutečnost, že v uplynulém roce Amerika nezaútočila na žádnou zemi, by nás neměla uspávat. Neudělala to proto, že by měla dost své expanzivní politiky, důvody byly prozaičtější: Armáda nestíhá, je příliš vytížena v Iráku a Afghánistánu a peněz se nedostává.

Koncem roku odchází jedna z nejhorších figur Bushova týmu, John Ashcroft, architekt Patriot Act, zastánce tvrdé ruky a režimu Velkého bratra a maximálního utajení všeho, co vláda dělá. Ale neradujme se. Na jeho místo přichází figura zřejmě ještě mnohem horší. Poradce Bílého domu Alberto Gonzales, muž, který vypracoval "odborný" právnický rozbor mučení vězňů, autor tvrzení, že Ženevské konvence o lidských právech jsou zastaralé a Amerika jimi není vázána. Předpokládá se, že je rovněž jedním z těch, kteří systematické mučení autorizovali. Amerika staví na Kubě další koncentrační tábor.

Fašizace Ameriky se dokončuje.

Lidská práva

"A která lidská práva myslíte, paní Müllerová? Já znám dvojí: práva většiny a práva menšiny." Tak by se asi zeptal Švejk. V uplynulém roce pokračoval trend drastického omezování lidských práv většin a posilování práv menšin. Není nadsázkou prohlášení, že dnes žije západní společnost pod terorem menšin.

Grandiózních úspěchů dosahují ve všech státech západní demokracie homosexuálové a lesbičky. Každý, kdo se odváží proti jejich zviditelňování se (průvodům) a touze po moci protestovat, je označkován a ukřičen. S sebou pak dotyčný nese cejch xenofoba. Zatímco tato úchylka je nejen tolerována, ale doslova in, jiná úchylka, ačkoliv z pohledu psychiatrů stejně neovlivnitelná, je naopak pronásledována ohněm a mečem, a v jejím jménu jsou nejen ničeny lidské existence, ale také zaváděny nové drakonické šmírovací zákony. Mám na mysli hon na pedofily.

Hon na čarodějnice

Hon na pedofily

Co na tom, že psychiatři považují tuto úchylku za stejně vrozenou, jako je homosexualita? Co na tom, že samotné slovo ztratilo svůj původní význam (=láska k dětem) a stalo se něčím nesmírně nebezpečným, hnusným? Nikdo dnes neuzná fakt, že pedofil by dítěti nejspíše neublížil, pokud by nemusel. Z pedofilů se rekrutují nejschopnější učitelé, vychovatelé, nejoddanější vedoucí mladých. A také se neříká, že jen málokterý pedofil touží po skutečném fyzickém styku s dítětem. Stačí jim, když můžou mezi dětmi být, chovat je na klíně, povídat si s nimi. To, že několik takových případů bylo, zdaleka neznamená, že jsou normou. Zkrátka tam, kde jedna skupina uchylů má všechna práva, nemá jiná skupina uchylů ani právo na život.

Sledoval jsem nedávno v televizi na náboženském kanále pořad, kde vyzvedávali a chválili aktivitu starosty jednoho malého města v Ontáriu. Jméno města i starosty jsem zapomněl, ale šlo tam o to, že dotyčný starosta se rozhodl jednat na vlastní pěst poté, co sdělovací prostředky uvedly, že dopadený zločinec údajně těsně před vraždou si prohlížel dětskou pornografii. Starosta vydal zákon platný v rámci města, ve kterém nařizoval poskytovatelům internetových služeb, že musí filtrovat přístup na internet pro své klienty. Že zkrátka musí zablokovat stránky s dětskou pornografií, kterých je prý na internetu stovky tisíc. Které to jsou a kde, už starosta neuvedl. Business s dětskou pornografií prý dosahuje obratu tří miliard dolarů ročně, tvrdil. Zákon vzbudil pozornost dalších starostů jiných obcí a dokonce i zákonodárců v Ottawě, kteří uvažují o podobném zákonu na federální úrovni.

Nikdo se pochopitelně neptá, kdo bude rozhodovat, co můžeme a nesmíme vidět, a na základě jakého klíče.

Už jsem tady psal, že najít stránky s dětskou pornografií je velice těžké, a že jsem za deset let, co na internetu trávám, nenašel ani jedinou.

Pod pláštíkem boje proto pedofilům jsou zřetelné jasné snahy o zavedení cenzury internetu.

Hon na kuřáky

se poslední roky stupňuje. Mimo neustálé drastické zvyšování ceny tabákových výrobků nemine týdne, aby některý stát světa neomezil kouření tu zde, tu onde. Vše se děje ve jménu zdraví lidu - samozřejmě - a neustálého zdůrazňování škodlivosti pasivního kouření. Nikdo se už dnes neodváží připomenout, že de facto dosud nebyl předložen žádný důkaz škodlivosti pasivního kouření. Psal jsem o tom také, (viz předchozí odkaz), ve stručnosti opakuji:

O zařazení pasivního kouření mezi faktory škodící lidskému zdraví se pokusila v roce 1993 americká EPA, která zpracovala desítky předchozích studií do jediné zprávy. Počínala si ovšem tak, že přejímala pouze studie dokazující škodlivost a přehlížela studie prokazující neškodnost. V následném soudním sporu v roce 1998 jí byla navíc prokázána manipulace se statistickými metodami. EPA byla soudním rozhodnutím přinucena vyjmout ze své zprávy prvních šest kapitol - právě ty, kde tvrdí, že pasivní kouření škodí zdraví. O patnáct let později se tyto kapitoly běžně uvádějí všude tam, kde politikové zavádějí nové protikuřácké zákony. Cituje se z nich jako z evangelií a nikdo, opakuji nikdo to nezpochybní. Dokonce ani sami kuřáci a kuřácké firmy.

Šokující na tom všem je globálnost protikuřáckého tažení. Zdá se, jakoby všichni politikové byli doslova ovládáni z jednoho centra jedním loutkářem.

Na pokrytectví a obojakost politiků v této oblasti nikdo neupozorní. Nikdo nepoloží otázku, jde-li politikům tak příliš velmi o zdraví obyčejných lidí, proč nevyvíjejí aktivity i v jiných oblastech, často mnohem škodlivějších: geneticky modifikované produkty, smog, devastace životního prostředí, apod. Našla by se jich celá řada. A žádného politika na celém světě ještě nenapadlo, že zdraví národa se dá zvýšit i jinak, především tedy pravidelným cvičením, a že by nebylo na škodu prosadit tělesné cvičení jako povinné předměty na středních a vysokých školách, jak to bývalo za bolševika, že by rovněž bylo silným motivačním prvkem pro obyčejné lidi, kdyby návštěvy tělocvičen a fitnes klubů byly odečitatelné z daní. A že by investice na tomto poli přinesla mnohem lepší výsledky než boj proti kuřákům.

Už teď vím, že mě napadnete za (jak to sami nazvete) "podporu kuřáků a pedofilů", v lehčím případě z toho, že to není důležité, v horším případě mě obviníte ze stejných zločinů. Ale ono to důležité je. Jsou to kamínky, které skládají mozaiku našich životů. Ty hony jsou zástupným problémem. Jde o něco jiného. Systém si ladí formu k daleko divočejším honům v budoucnosti. Zkouší, co funguje a co ne. Dnes jsou na tapetě kuřáci, zítra to budou třeba holohlaví. A pozítři všichni, kteří nějak nebudou zapadat do jednotného globálního typu nového člověka.

Feminismus

Jedna pozitivní zpráva: Feministky se zdají ustupovat ze zájmů masmédií. Ubylo nenávistných článků vůči mužům - alespoň zde, v Severní Americe. Ale to nemusí nutně znamenat, že společnost prohlédla a odhalila je. Kdepak. Zákony, které si feministky prosadily, zůstávají v platnosti, pozice, které vydobyly, si i nadále drží. Pouze zřejmě ubylo skutečných mužů. Zkrátka, není už koho žalovat. Chlapi se chovají stále méně chlapsky.

Svoboda projevu

Politikové objevili zákon trvalé moci

Ironicky vzato, svobodu projevu máme. Sebekriticky přiznávám, že jsem nikdy neměl problém psát, co chci. Nikdo mě nezavřel, ani neobtěžoval. Nemyslím, že mě sledují (i když dnešní sledovací metody jsou tak dokonalé, že se to sledovaný nemá možnost dovědět), ale myslím, že o mě vědí. Zatím mi tedy dávají pokoj. To je dobře, ale nebyl bych to já, kdybych se nepodíval pod pokličku. A tam už to tak hezky nevypadá.

Lze říci, že vládnoucí třída konečně dospěla. Dnes se jen málokdy zavírá za to, co lidi říkají. Můžete kritizovat politiky, pokud se neotřete o skupinu nedotknutelných, je vám to tolerováno. Už jsem o tom také psal, jen to zopakuji, protože je to trend. Zkrátka politikové přišli na to, že zavírat někoho, zakazovat mu mluvit, je problematické. Jednak je to usvědčuje z omezování svobody projevu, jednak to přispívá k tlaku uvnitř hrnce - vezmeme-li společnost jako obsah papiňáku. Jednou, dříve nebo později takový papiňák expoduje a režim, který to včas nepochopil, smete. Je mnohem bezpečnější povolit záklopku, nechat tlak klesnout (lidi vykecat) a prostě je ignorovat. Napiš o čem chceš, stejně se nic nezmění. V té záplavě informací zapadne tvoje kázání jako kámen do studny. Lidi dávno ztratili schopnost rozlišovat pravdu od lží.

Toto je nesmírně nebezpečný trend. Režim, který umožní lidem se vykecat, aniž by to mělo na něco vliv, totiž bude vládnout věčně. Není nic, co by jej mohlo svrhnout. Žádná odhalená pravda, žádná zjevená špinavost jeho sluhů se jej nedotkne.

Politikové konečně objevili zákon trvalé moci. Nač zavírat těch několik lidí, za to, že říkají pravdu, když mnohem účinnější je naučit ten zbytek, aby je přestalo vnímat. Souvisí to s následujícím trendem, který lze nazvat

Debilizace společnosti

Tento trend začal po druhé světové válce postupnou demontáží výuky ve školách a pokračuje do dnešních dnů závratným tempem. Jakmile do středního věku dospěly prvé generace, které prošly výukovým systémem, jehož utajeným cílem bylo nic nenaučit, začal se proces zrychlovat a krmit sama sebe. Dnes je nepřetržitě sycen záplavou neskutečně hloupých pořadů v televizi, neskutečně hloupých článků v zábavních magazínech, usilovným potlačováním všeho, co by mohlo jen naznačit hlubší myšlenku.

Veškerá snaha současné lidské populace v západních zemích se dá shrnout do vět "užít si a mít se dobře". Angličtina má na pro tu první část věty výstižné označení having fun. "Did you have fun? - užil sis? Užila sis?", je obvyklá otázka rodiče po příchodu potomka ze školy. Dívky v inzerátech na seznámení sní o mužích, se kterými budou moci having fun - užít si legrace, po schůzce dívka neříká "bylo mi s tebou dobře", ale "I had so much fun with you" - "dobře jsem se s tebou pobavila". Za největší zlo a utrpení se považuje, když někdo někde didn't have any fun - neměl žádnou zábavu.

Rozumějte mi, já nemám nic proti zábavě, naopak. Ale nesmí se stát jediným sebestředným cílem a hodnocením kvality nějaké činnosti. Jsou činnosti, které nejsou fun, ale jsou důležité. Mladí by měli být k nim vedeni. Bohužel, nejsou.

Potlačení moudrosti stáří

Tohle je zajímavý trend. Po celá tisicíletí si všechny lidské společnosti utvářely hierarchii hodnot a práv jednotlivých jejich členů. Bývalo zvykem, že v čele rodin, kmenů, osad, vesnic, měst a nakonec i států bývali starší lidé. Primitivní národy často povýšily starší kmene na uctívané vůdce a soudce nad životy a smrti ostatních členů lidské smečky.

Dnes je naopak snahou staré lidi vytlačit někam na okraj, zavřít do domovů důchodců, izolovat od rodin, nenechat je mluvit do řízení podniků či států. Děje se tak nenápadně, nikdo by to samozřejmě nepřiznal - spíše pod heslem "mládí vpřed". Člověk, který si do padesáti nezajistil v pracovním procesu teplé místečko (třeba formou vlastnictví firmy), nemá po padesátce šanci uplatnit svou zkušenost. Žádná firma ho už nepřijme. Tento trend je stejný ve všech státech světa, navzdory zákonům, které mají omezit diskriminaci stáří. Zákony lze lehce obejít, firmy mohou vždy prohlásit, že na uvedené místo našly kandidáta, který jim prostě lépe vyhovuje.

Děje se tak navzdory studiím, které prokazují, že starší lidé nebývají méně produktivní, než mladší. Nedostatek elánu a pružnosti nahrazují zkušenostmi, rozvahou a leckdy svým výkonem předčí mladší spolupracovníky.

Děti jsou dnes od malička vedeny k záměrné neúctě ke stáří.

V rodinách dříve mívali dědové a babky mnohem větší slovo - a také jim bylo umožněno spolupodílet se na výchově vnoučat. (Jen si vzpomeňte, jak hezky hovoří Karel Čapek o své babičce, které vděčí za obrovskou bohatost nejen jazyka, ale i znalostí a citů.) Po druhé světové válce začaly komunisté v Československu odklízet staré do domovů důchodců a tento trend pokračuje i dnes. S tím rozdílem, že se rozšířil i do pracovního procesu.

Ironicky přitom se délka lidského života prodlužuje, starých lidí přibývá, jsou zdravější, byli by schopni udělat hodně práce, jen kdyby jim společnost nabídla šanci.

Společnost, která si neváží svých starých, nemá naději na přežití.

Nezaměstnanost

Věděli jste, že v uplynulém roce lidé v Čechách (a domnívám se, že nejen tam) nejčastěji zadávali do vyhledávačů slovo "práce"? Dokonce častěji než slovo "sex". Nezaměstnanost a nezaměstnatelnost se stanou největším strašákem obyčejných lidí nejen v tomto roce, ale i v dalších, které přijdou.

Důvodů je několik. Především je to technický pokrok, který umožňuje, že méně lidí vyrobí více věcí. Teoreticky je to kladný jev. Měl by znamenat, že lidé k vytvoření určité hodnoty mohou pracovat kratší dobu za stejnou mzdu. Jenže ono to tak nefunguje. Dnes už není ani tak důležité vytváření hodnot. Četl jsem (nevím, zda je to pravda), že jen tři procenta lidí v pracovním procesu produkují hodnoty. Zbytek jsou různé služby, státní zaměstnanci a obrovská armáda fiktivních pracovních pozic. Ekonomové a politikové nám tvrdí, že to je v pořádku, služby jsou hnacím motorem ekonomiky státu. Jistě to je pravda, ale někde existuje strop - maximální procento lidí zaměstnaných v neproduktivních sférách. A o tom stropu se už nemluví. Namlouvají nám, že můžeme zbohatnout, když si navzájem budeme prát prádlo. Jenže když dáte do láhve určité množství mincí a láhví zatřepete, mincí nepřibude. Aby stát (potažmo občané) mohli bohatnout, stát musí něco vyvážet. Buď nerostné bohatsví, nebo výrobky. A musí to vyrábět uvnitř svých hranic. A toho, co západní státy vyrábějí a vyvážejí, je stále méně. Skutečné hodnoty dnes beze zbytku produkují země Třetího světa, kam lakomé a nenažrané společnosti přesunuly svou výrobu v ubohé snaze maximalizovat krátkodobý zisk.

Ztráta sociálních jistot

Nesnáším odbory, jejich rovnostářskou politiku, jejich metody, jejich nenažranost a bezohlednost vůči zbytku společnosti. Tolik na úvod, aby mě někdo neobvinil z levicového přístupu k věci. Faktem ale je, že v posledním desetiletí došlo k drastickému omezení sociálních jistot ve většině západních států. Hlavním důvodem je pochopitelně stěhování výroby do zemí Třetího světa, tedy konkurence levných pracovních sil. Kromě toho spolupůsobí další faktory: už výše jmenovaná vysoká automatizace a produktivita dnešní společnosti, dále vysoká zadluženost států, plus hamižnost velkých firem - ta existovala vždy a je správná (firma musí vydělávat), pokud jsou věci v rovnováze.

Ztráta sociálních jistot a návrat k určité formě otrokářství je zřetelný trend, se kterým se budeme potýkat v následujících letech všichni.

Globalizace

Jeden z největších podvodů, kterých se na nás naši politikové (pod taktovkou obřích firem) dopouštějí. Myslet globálně znamená ve skutečnosti nechat se globálně okrádat o práci firmami, které přesunuly výrobu v rámci "globalizace" jinam. Tvrdí se nám, že je to pozitivní jev a že se musíme přizpůsobit. Že nebýt toho, nebýt nízkých výrobních nákladů, byly by výrobky dražší, než jsou. Ale nikdo už myšlenku nedotáhne do konce. Že totiž při tomto trendu lidé v zemi, odkud byla výroba přesunuta ven, brzy nebudou mít čím zaplatit ani tu údajně "nízkou cenu" dovezených levných výrobků. Prostě proto, že nebudou mít práci.

Globální společnost prý otevírá nové netušené možnosti. Chce to pouze nebát se a začít podnikat, říkají nám. Jistě to je pravda, ale jak pro koho. Ne každý má na účtě několik miliard, aby si mohl založit firmu a otevřít filiálku někde v Indii či v Číně.

Nikdy jsem nebyl zastáncem uzavřené ekonomiky. Stát i firmy musí hledat odbytiště svých výrobků i jinde a vzájemný obchod je důležitý. Je to důležité i pro konkurenci. Ovšem jedna věc je hledat odbytiště svých výrobků za hranicemi a druhá věc je přesunout tam celou výrobu, takže doma zůstane jen několik nejvyšších šéfů, kteří se na tom napakovali, a akcionáři.

Tzv. globální myšlení není nic jiného, než grandiózní podvod.

Dalším nechutným jevem tzv. globalizace je uniformita výrobků a potlačení konkurence. Pokud stále ještě žijete v domnění, že máme kapitalismus, doporučuji, abyste přestali snít a rozhlédli se kolem. Kapitalismus, to by měla být především konkurence. Konkurence je zdravý jev, který nutí výrobce, aby drželi ceny níže a aby inovovali výrobu. Faktem je, že v rámci globalizace se firmy dnes združují do stále větších nadnárodních obřích konglomerací s jednotnou tvorbou cen, a ty, které zbyly, si dávno nekonkurují, ale společně se na cenách dohodnou. Antimonopolní zákony jsou k ničemu, vlivná lobby dávno uplatila všechny zainteresované politiky. Je to krásně patrné, když například chcete uzavřit pojistnou smlouvu a obejdete všechny pojišťovny v kraji, abyste nakonec zjistili, že v podstatě je cena pojistek všude stejná. Totéž platí, chcete-li si otevřít účet u některé banky. Rozdíly v poplatcích jsou marginální.

Trend fašizace společenských systémů

Existuje stále těsnější propojení mezi politiky a průmyslníky. Říká se tomu vláda oligarchie, někdy také fašismus. Politikové dávno nesledují zájmy těch, kteří je zvolili, a to ze dvou prostých důvodů: (1) odhlasovali si, že je nelze odvolat a (2) poslouchají ty, kteří jim zaplatí.

Bylo by to samo o sobě na rozsáhlý článek, spokojme se tedy nyní pouze s konstatováním, že prorůstání kapitálu do politiky je obecně považováno za jeden ze základních znaků fašismu.

Odsexualizování sexu

Jsme přesyceni sexem. Televize, časopisy, všude kam se podíváme, jsou plné nahých či polonahých žen s mohutnými silikonovými prsy. V televizi běží desítky pořadů se sexuální tématikou, výukou správného sexu, konají se besedy o sexu, zábavy se sexuálním podtextem, každý film musí mít alespoň jednu postelovou scénu, ke které dojde mezi plněním nebo po splnění nějaké důležité mise, kterou žena vede / vedla. V těchto milostných scénách také samozřejmě zůstává vůdčím prvkem žena, muž se pouze podvoluje. Dále platí, že vše je v nich umělé - počínaje parukou, řasami, nehty, nepřirozeně bílými zuby a konče silikonovým poprsím herečky. Navíc filmoví milenci mají bez výjimky od pasu dolů zřejmě ploutve. Jak jinak si lze vysvětlit, že se kamera důsledně vyhýbá záběrům těchto partií? Pozorovat skotačící americké / kanadské herce v posteli při "having sex" je asi stejně vzrušující, jako pozorovat míchání písku v míchačce.

Prodávají se tisíce sexuálních pomůcek, vibrátorů, umělých údů, počítačových stimulátorů, existují sta tisíce telefonních čísel, kdy si může každý zavolat a za drobný peníz slyšet sexuálně laděnou (velmi trapnou) historku nebo se pobavit a přitom sám sebe uspokojit masturbací. Ironicky, čím více sexu je na povrchu, tím méně ho lidé mají ve skutečnosti. V Čechách to ještě není tak špatné, ale tady na severoamerickém kontinentě lidé střední generace trpí naprostým a zoufalým nedostatkem skutečného sexu. Čím více jsou vyhladovělí, tím více jsou jim nabízeny náhražky.

Mezi mladšími ročníky je naopak sexu hodně (soudím podle nedávných historek o některých zdejších třídách základních škol, kde dívky mezi sebou soutěží, která z nich uspokojí orálně více chlapců), ale sex byl u nich ponížen na technický úkon bez erotiky a bez krásy předchozího flirtu. Prostě se jde na věc, přičemž muž už nedobývá, ale čeká, až si dívka o to řekne rovnou.

Nedávno jsem četl zajímavou poznámku, totiž že výraz making love - doslova dělat lásku, milovat se se ztrácí z dnešního slovníku mladé generace i z časopisů pro mladé a je nahrazován výrazem having sex - mít spolu sex. Myslím, že je to výstižné.

Geneticky modifikované potraviny

Diskuzi o genetický modifikovanýách (dále jen GM) potravinách se podařilo zcela vytlačit se sdělovacích prostředků i z volebních programů politických stran. Nikoho už to v podstatě nezajímá. A v zákulisí pracují v tichosti, ale o to intenzivněji firmy, jako Monsanto, na korumpování politiků a "vědců" a na intenzivním šíření GM potravin. Mimo to se GM lobby snaží omezit možnost výběru. Jde o snahu, neumožnit spotřebitelům, aby se mohli rozhodnout, zda GM potraviny chtějí nebo ne. Informace o přítomnosti GM produktů v potravinách není v Americe a Kanadě na výrobcích uváděna. Totéž se chystá pro evropské spotřebitele.

Plocha výsatby GM plodin se neustále rozšiřuje, přičemž dozor nad možnou kontaminací se zbytkem ekosystému je prováděn stále ledabyleji.

Farmáři kupující plodiny pro setbu mají stále menší výběr. Firmám zabývajícím se genetickým inženýrstvím se podařilo vnutit jim semena, která produkují rostliny neschopné dále se množit. Farmáři si už nemohou uschovat část úrody pro příští setbu, musí každýrok znovu setbu kupovat. Tak je zajištěn nejen stálý příjem pro GM firmy, ale farmáři se de facto stali rukojmími GM firem a jsou na nich plně závislí.

Ničení planety

Stejně jako debilizace společnosti, pokračuje závratným tempem i ničení planety. V tomto roce se začínají budovat ropná pole a dálnice na Aljašce, mýcení pralesů se urychluje. Planeta nám už několik let (jako organizmus nemocného) naznačuje, že se něco děje, že rovnováha byla porušena. Naznačuje nám to zvýšeným množstvím přírodních katastrof, hurikánů, zvýšením průměrné teploty. Bohužel všechny tyto projevy jsou bagatelizovány, jejich význam zpochybňován a snižován.

Ekologové a lidé, kteří to myslí s planetou dobře, byli zařazeni mezi eko-teroristy. Organizace, jako Greenpeace, jsou pronásledovány desítkami soudních žalob, vysilovány, vláčeny bahnem masmédií. V USA si ropná a energetická lobby prosadila uvolnění kvót emisí, a odsunutí povinností montovat filtrační zařízení.

K tomu se na druhé straně zeměkoule začíná zvedat nová velmoc - Čína. Země, kde úcta k přírodě a ekologické vnímání běhu světa je teprve v plenkách.

Závěr

Pokusil jsem se zde vyjmenovat několik trendů, které by nás všechny neměly nechat v klidu. Některé jsem musel vynechat z důvodu omezení místa, na jiné jsem možná zapomněl. Alespoň tedy jmenujme ty, na které se nedostalo:

- trend ztráty soukromí
- trend vnucování multikulturalismu
- trend útoku na křesťanské náboženství a z toho vyplývající
- trend radikalizace ultrakřesťanské morálky

A našly by se jistě další.

Ty trendy mají společné jedno. Směřují k rozkladu a rozpadu společnosti. Budoucí vládcové unifikovaného světa nám zřejmě naordinovali šokovou terapii: Lidé musejí nejprve zažít pocit hlubokého vykořenění, nejistoty, strachu, aby byli ochotni přijmout to, co se chystá. Totiž univerzální celosvětovou vládu. Uplynulý rok byl ve znamení posilování moci mocných a oslabování zdravého rozumu. Nevidím nic, co by nadcházející rok nějak změnilo.