Nová Evropská unie? Jednotná strana NATO a úsporných opatření. USA děkují

Paolo Ferrero

Nevíme, jak dopadnou volby v USA, ale je jisté, že ten, kdo bude prezidentem, povede i Evropskou unii. O kompetentnosti či reprezentativnosti evropského vedení se povede spousta politických sporů, ale zdá se mi, že podstatou je, že volba triumvirátu vedení EU je charakterizována jako jakási odnož NATO postavená na válce proti Rusku a politice úsporných opatření.

Říká se: válka proti Rusku až do vítězství. Každý, kdo myslí hlavou, chápe, že toto heslo znamená – pokud to půjde dobře – pokračování války a strašlivého masakru probíhajícího několik příštích let. Pokud to naopak půjde špatně, eskalace by v blízké budoucnosti vyústila v jadernou válku, jejímž hlavním válečným dějištěm by byla Evropa. Ve všech případech nás kromě mrtvých čeká i politika úsporných opatření, která omezí sociální práva a financuje vojenské výdaje.

Je zcela jasné, že rozhodnutí EU akcentovat svou roli ve válce v Donbasu nemá nic společného se zájmy evropských národů, ale naopak přesně odpovídá zájmům amerických elit. A to ze tří základních důvodů:

- S postupným posilováním angažovanosti Evropy a odpalováním raket na ruské území se válka nutně rozšíří za ukrajinské hranice a přímo zapojí Evropu, a to jak územně, tak z hlediska zapojení vojáků. Dosud vedla válku jménem USA Ukrajina, zítra bude tuto sebevražednou roli pravděpodobně hrát Evropa.

- Válka, kterou vyvolala americká politika rozšiřování NATO a nedodržování minských dohod, byla v první fázi z velké části financována USA. Nyní se náklady postupně přesouvají na bedra evropských zemí, které se ocitají v situaci, kdy musí válku financovat s rizikem, že na konci roku USA nadobro zavřou kohoutky. Je zcela zřejmé, že obrovské vojenské výdaje budou nutně narůstat a ubírat tak prostředky na sociální zabezpečení, investice a inovace. Válka, kterou triunvirát EU považuje za svou vlastní válku, je tak předurčena k prohloubení politiky úsporných opatření a sociálního utrpení evropských národů.

- Vertikální přerušení vztahů mezi Evropou a Ruskem dramaticky postihuje konkurenceschopnost německého průmyslu, a tím i evropského průmyslového komplexu: nedostatek levných surovin dodávaných Ruskem již přivedl německou ekonomiku do recese. Je zřejmé, že italská ekonomika a ekonomika různých dalších evropských zemí je neoddělitelně spjata s německým průmyslovým aparátem, a tak jsme i my odsouzeni následovat jeho osud.

Volba totální války ze strany „obnoveného“ vedení EU tedy vede – kromě přímých rizik války – k hospodářské a sociální devastaci Evropy. Spojené státy děkují za to, že již nemusejí vydat ani haléř a nasadit muže na pokračování války, kterou chtěly, aby udržely Rusko přišpendlené v evropském „Afghánistánu“.

Trojka, která má na starosti přeměnu EU v jakýsi protektorát USA, je výrazem dohody mezi socialisty, lidovci a liberály, tj. evropskou pravou a levou částí středu. Tento druh jednotné strany NATO a úsporných opatření Meloni – která se chtěla podílet na dělení koláče – silně zpochybňuje, ale plně sdílí jeho politickou linii. Máme tedy blok vládnoucí Evropě, který pracuje proti evropským národům a hájí zájmy amerických elit, a velkou část pravicových soupeřů této vlády, kteří se pohybují po stejné politické linii.

Je zcela zřejmé, že v evropských volbách se neobjevila žádná jasná alternativa k této situaci, a proto si nemůžeme myslet, že řešení přijde politickou cestou v nejbližších měsících... Čas se však krátí a nemůžeme čekat na další evropské volby za pět let, abychom katastrofu tohoto politického směřování napravili...

Proto je nutné prolomit formu a nechat zaznít hlas národů, které jsou pro mír, navenek a proti zablokovanému politickému systému, který vidí ve vládě – a částečně i v opozici – jedinou stranu války. Proti této nadstranické straně podřízené USA je třeba postavit mobilizaci a uspořádat generální stávku: pokud politika není schopna poskytnout odpovědi na zásadní problémy, musí se národy nechat slyšet přímo. Překonání pocitu bezmoci, tendence k delegitimizaci a budování lidové mobilizace proti těmto elitám je hlavním demokratickým úkolem, který dnes v Evropě máme.

To je výzva, před níž stojíme a na níž musíme postavit největší lidovou konvergenci: zastavme válku a politiku úsporných opatření bojem, než bude pozdě!