Pojednání o homosexualitě

Kritické myšlení není jak známo myšlení, které dokáže všechno „zkritizovat“ ve smyslu „najít ve všem chlup“. Je to myšlení, které „kritizuje“, čili zkoumá a rozlišuje svá vlastní východiska a postupy. Taky by se tomu dalo říct zdravý selský rozum. Neposlouchat, co říká koňský handlíř, ale podívat se na koně. V dnešní době, kdy postmodernu nezajímá, co je pravda, ale jen to, jak dobře je co prezentováno je tento postup obzvlášť doporučeníhodný. V dalším textu se budu snažit se tím řídit a vycházet jen z údajů přinejmenším velice pravděpodobných a postupovat co nejprůhledněji.

Z toho, jak se homosexualita prezentuje dneska si pro začátek vybereme jen jeden fakt, který se sice nehlásá, ale taky nepopírá: Homosexuálové se obvykle neobšťastňují metodou „každej chvilku tahá pilku“ jak by si nezasvěcený nejspíš myslel, ale jeden trvale přejímá „mužskou“ a druhý „ženskou“ roli. Jak si ukážeme, bylo to tak vždycky a má to pro pochopení věci zcela zásadní význam.

Další pozoruhodné a pokud mohu soudit celkem objektivní svědectví podává kniha Král Krysa, přestože jde o beletrii.

Třetí věc, které si může každý všimnout i dnes je, že i u zvířat můžeme někdy pozorovat něco, co připomíná pokusy o homosexuální styk. Když ale zvířatům rozumíme, poznáme docela snadno, že to nemá se sexualitou nic společného. Jde o hierarchii uvnitř smečky. Zvíře, které se nechá symbolicky „ojet“ přijalo podřízenou roli a smířilo se s ní. Jinak nastoupí zuby, drápy, kopyta či rohy.

Čtvrté pozoruhodné svědectví z doby poměrně nedávné o tom, jak se člověk nezkažený civilizací dívá na něco, co jen zdálky připomíná homosexualitu najdeme u Agathy Christie, když vzpomíná, jak se účastnila vykopávek v Palestině: Jednou autorka zjistila, že místní žena, se kterou se vždycky přátelila z ničeho nic začala strašlivě nadávat na Angličany. Jako důvod se ukázalo, že její příbuzný byl v anglické nemocnici. „Aha, a umřel tam“. „Neumřel, ale strašlivě ho zneuctili. Tak strašně, že by bylo lepší, aby umřel“. „?“ „Dali mu klystýr“.

Za podstatné považuji údaje a záznamy z dávnější historie. Je to proto, že se nedá čekat, že by byly z podivných důvodů manipulovány.

Z egyptských textů víme, že tehdy bylo očekáváno od vítěze, že poraženého co nejvíce zneuctí. Zda a jakým způsobem byl zneuctěn i homosexuálně, to se zeptejte egyptologů. Trochu v rozporu je s tím prohlášení, které měl mrtvý pronést před soudným dvorem bohů, aby dokázal, že je hoden posmrtného života. V jednom odstavci prohlašuje, že nikdy nepřistoupil k chlapci jako k ženě. Je pozoruhodné, že se pokud vím nezříkal opačného jednání - že snad posloužil muži místo ženy. Tento fakt je zajímavý už proto, že se o něm dnes mlčí.

Ve Starém zákoně najdeme to samé. „Nepřistoupíš k muži jako k ženě. Je to ohavnost“. Také tady nenajdeme odsouzení toho, kdo v tomto styku tvoří druhou stranu.

Víc se dočteme jako obvykle v biblických příbězích. Příběh v první knize Mojžíšově, kapitole devatenáct o tom, jak se muži Sodomští snažili „ojet“ boží posly, vyslané k nim na kontrolu je sice dobře znám, ale většinou cenzurován tak, aby byl přístupen i školní mládeži. Když si vychutnáme jeho humor a ironii, měli bychom si uvědomit i jedno z jeho mnoha poselství: Zákony společenství nechránily cizince. Proto je bere v ochranu sám Bůh. Ve velmi podobném příběhu o vyhubení kmene Benjamín v knize Soudců, kap. 19 přejímá úlohu mstitele bezpráví společenství božího lidu. Zdůrazním dvě věci: Jedna se týká našeho tématu přímo - není zde mudrováno o sexuální orientaci mužů, kteří se v prvním případě o akci pokusili a ve druhém se nakonec spokojili se ženou. Jsou to prostě muži ničemníci.

Druhá zase platí naprosto všeobecně: Když se společenství samo nevyrovná se špinavci a ničemníky, doplatí na to nakonec všichni. Blekotání o „kolektivní vině“ na tomto přírodním zákonu nic nezmění.

Antické dokumenty bez zábran hovoří o tom, že v dobách rozkladu a úpadku bylo módou rozmařilců používat chlapečky k sexuálnímu potěšení. Poprvé se zde říká něco víc o těch, kteří sloužili těmto rozmařilcům tak říkajíc jako „doskočiště“. Většinou to byli otroci. Do toho, k čemu jsou používáni tedy neměli co mluvit. Jestliže měli nějaké námitky, byli vykastrováni, aby byli povolnější. Byli velmi mladí. Těžko říct, co se s nimi stalo, když pominul první pel mládí - to víte, otroci.

Narazíme ovšem také na něco, co zdánlivě odporuje předchozím řádkům. Dosud jsem se snažil řadit fakta tak, aby co nejvíc vyniklo, jakým ponížením je pro normálního muže, když ho jiný muž použije místo ženy. Zde se poprvé setkáváme s muži, kterým podobné jednání nejen nevadilo, ale naopak v něm nalezli potěšení. Pokud lze zjistit, objeví se tato odchylnost tehdy, když jsou někteří jedinci v pubertě nebo nějaké krizi „svedeni“ mužem - ničemníkem (viz předchozí řádky), který sám nemusí být a nebývá orientován výhradně na chlapečky.

Časté tvrzení, že je tato sexuální orientace dána geneticky a že takový šupák pomohl chlapci najít jeho skutečnou orientaci zpochybňuje po mém soudu skutečnost, že tam, kde jsou mladí muži chráněni před podobnými sexuálními dobrodruhy, nedocházejí žádné úhony. Prostě a jednoduše - ze zmatků po čase vyrostou, vstupují do manželství, zakládají rodinu a umírají obklopeni milujícími potomky. Vypadá daleko pravděpodobněji, že je to něco podobného jako u drogové závislosti. Někdo „experimentuje“ léta, aniž se ho to vážněji dotkne, jiný si jednou „čuchne“ a je ztracen. Podobně tady - z někoho jde udělat „buzeranta“, z jiného ne.

Správně si všímáte, že se snažím vylíčit tyto lidi jako oběti. Když jsou „sváděni“, nejsou schopni si uvědomit konce. U mnohých znamená toto „obrácení“ psychickou kastraci - nejsou pak schopni „aktivního“ styku se ženou, ani s nikým jiným. Po krátkém čase jsou svými „milenci“ opouštěni a stávají se z nich ty známé smutné postavy, které loudí o trochu lásky a přízně a dostanou většinou v lepším případě pár facek. Říkat takovým lidem „gay“ je sprostá ironie.

Asi největší podraz na ně je představa „registrovaného partnerství“. Namlouvá se jim, že jim takový zákon přinese trvalé životní zázemí, podobné manželství. Skutečnost je ale taková, že v těch vyjímečných případech, kdy existuje dlouhodobý vztah, zákon k němu nic nepřidá. Ve všech ostatních vzbuzuje nereálné naděje. Ti chudáci „pasivové“, kteří k němu upírají naději podobají se svedeným a podvedeným služkám, které dávaly do novin inzeráty typu „vrať se, vše odpuštěno“ - a adresát už dávno jejich úspory prochlastal s cizími děvkami.

Skoro na závěr si dovolím připomenout, že jsem se snažil vyobrazit nejčastější, typické projevy. Obraz všech variant a možností by vydal na tak tlustou knihu, že by jí nikdo nebyl ochoten číst. Jako každá úchylnost, i homosexualita má mnohem víc variant než normální jednání. Například o Caesarovi se tvrdilo, že byl mužům žena a ženám muž - a nebylo to myšleno jako pochvala.

No a úplně na závěr: Napadají mě dva důvody, proč má tohle celkem nechutné téma takovou publicitu: Jednak homosexualita dobře vyjadřuje ducha doby. Jsme ponižováni, doslova „ojebáváni“ na tisíc způsobů. Namísto práv a svobod jsou nám podstrkávány všelijaké pitomé hračky. Starověký otrok by takové poměry dlouho nevydržel. Kdo si tohle oblíbil, musí mít v sobě něco z „buzeranta“. Za druhé pak je tady perverzní rozkoš těch, kteří ovládli sdělovací prostředky, že mohou prosadit nějakou zvrácenost a my se nemáme možnost bránit. Tedy něco, co se také podobá duševní homosexualitě.

Ostatně, dá se to říci i jinak. Otrockou duši poznáme, když otroka povýšíme - uděláme z něj poháněče. Starší si pamatují poddůstojníky na vojně: „Čítať a písať něviem, ale vojnu vám urobím“. Dnes jsou v tomto směru pověstní američtí imigrační úředníci. No a otrockou duši pracovníků ve sdělovacích prostředcích poznáme podle toho, jakým způsobem zneužívají tu trochu moci, kterou jim ti opravdu mocní dali.