Mašiny bez bohů

Současný svět náš vezdejší, v němž prožíváme své životy, se od očistného principu katarze vzdálil. Každý den se dovídáme o útocích zla, zapalujeme svíčky jeho obětem, ale není tu žádný spravedlivý deus ex machina, který by ztrestal viníky a svou autoritou nastolil smír. Zástupnou institucí se zdála být Organizace Spojených národů. Tento moderní lidskou dohodou uznaný kolektivní „bůh“ však ztrácí účinnost, když mašiny přinášející z nebe místo očisty smrt a zmar mohou směřovat ke svým cílům i bez mandátu OSN. Zlovolným předznamenáním této změny byla agrese proti Jugoslávii nazvaná bezostyšně Spojená síla.

Dnes už je to dvacet let od toho soumraku, kdy dopadaly první bomby. Ničení a zabíjení trvalo 78 dní. Teprve pak zasáhla RB OSN. Její rezoluce č. 1244 sice přiměla Spojenou sílu ukončit bombardování, ale další body rezoluce, požadující, aby Kosovo zůstalo integrální součástí svrchovaného Srbska a definující bezpečnostní podmínky soužití obyvatel, splněny nebyly. Podlomená autorita OSN nezabránila následnému odtržení Kosova a jeho nelegálnímu uznání, na kterém se podílel i K. Schwanzenberg, tehdejší ministr zahraničí ČR. Zbudování obrovské vojenské základny v protektorátu Kosovo se pak stalo dalším krokem na cestě směřující k násilné přeměně světa. Při jejím plánování je zabíjení civilistů čili takzvané vedlejší účinky či efekty od počátku výslovným předpokladem. Věděli o tom i členové české vlády, když na svém nočním zasedání 20. března 1999 odhlasovali, až na několik čestných výjimek, přelety bombardérů NATO naším vzdušným prostorem a umožnili smrtonosným mašinám používat naše letiště.

Český dramatik Václav Havel jistě znal mravní princip antických dramat. Jistě znal i Chartu OSN. Přesto nálety na srbské cíle hájil a pokládal je za legitimní: Domnívám se, že během zásahu NATO existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.

Je to přesná citace slov někdejšího českého prezidenta. Slov, ze kterých vyplývá, že Srbům nelze přiznat lidská práva, ale naopak jen kolektivní vinu.

Je ohromující, kam se ve svém smýšlení posunul obdivovatel Ghándího a přítel tibetského dalajlámy.

Čekat pokání od mrtvého je samozřejmě marné. Důležitá je katarze těch, kteří žijí. Současný prezident ČR už k ní dospěl svým nedávným vyjádřením, v němž schválení aliančního bombardování bývalé Jugoslávie českou vládou hodnotí s odstupem dvaceti let jako chybu a označuje akci Severoatlantické aliance uskutečněnou bez mandátu OSN za akt mocenské arogance. Václav Klaus toto věděl už před dvaceti lety.

Někdejší ministryně zahraničí USA M. Albrightová však dodnes pokládá výsledky bombardování za svůj největší politický úspěch a těší se z medaile za zásluhy o demokracii, kterou jí nedávno připnul ministr zahraničí ČR - tentýž osvícený člověk, který hajlování banderovců pokládá za lokální záležitost nepodléhající kritice.

Když význam slov jako demokracie, lidská práva, spravedlnost nebo humanita ztrácí smysl a mezinárodní smlouvy připomínají jen cáry papíru, když mašiny bez bohů a dálkově řízené střely rozhodují o bytí či nebytí lidí, co ještě zbývá člověku, aby dál věřil, že jeho život má vyšší smysl než jenom přežívání podle diktátu mocných, kteří si dali amputovat svědomí?

Tato otázky si mnozí pokládáme každý den , ovlivňují i obsah našich snů.

Naše děti, až na výjimky, si ale takové otázky nekladou a našemu neklidu nerozumí. Ztratily instinkt, záměrně jim bylo odepřeno vnímat, chápat a hodnotit souvislosti. Necítí ve vzduchu předzvěst veliké války. My ano a to nás činí odpovědnými za dobu, ve které žijeme.

Truchlit nad mrtvými je lidská přirozenost, ale dnes už to nestačí, my musíme ve jménu člověčenství uhájit smysl života - a to i pro ty, co se teprve narodí. Jediné, o co se můžeme opřít, je naše vlastní odvaha. S odvahou ke společnému odporu proti zvůli programátorů, kteří planetu Zemi pokládají za svou laboratoř, dokážeme, že nejsme pokusná morčata, ale lidé. Lidé disponující rozumem a svědomím. Nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami!