My kacíři

Když tu krásnou legendu o spících záchranářích našeho národa, předávanou z pokolení na pokolení, přestaneme vnímat jako chlácholivé proroctví a zamyslíme se nad jejím skrytým významem, pochopíme, že budíček, potřebný k probuzení těch v Blaníku, držíme v rukou my sami. Umělý spánek, ve kterém pochrupují naše děti i mnozí zdětinštělí dospělí, jim sice umožňuje biologicky přežívat, ale jejich reagování na vnější podněty připomíná spíš Pavlovovy psy než odhodlané rytíře. Lidé přikurtovaní po dobrém či po zlém k jediné povolené pravdě a řádu nepatří k těm, co něco z vlastního popudu, rozmyslu a vůle zachraňují. Naopak! Fungují jako brzda v diskuzi, kterou klopotně udržujeme navzdory cenzuře. Přitom tvrdí, že jsou demokraté. Schovávají se za tu nálepku jako za štít. Ten však ochraňuje jen jejich lenost přemýšlet ve prospěch celku.

Tím celkem míním český národ. Politický národ, který existoval i v časech, kdy státní suverenita byla pouhým snem. Naši předkové ten sen změnili v realitu. Protože snili v bdělém stavu vědomí, rozpoznali tu chvíli vhodnou pro obnovení státnosti. Jejich suverénní kuráž a obětavost dnes ale zpochybňují i učebnice dějepisu. S jakými probuzenými geny tedy můžeme u našich dětí počítat? Vždyť rytířství ve vlasteneckém pojetí se pěstuje a udržuje promyšlenou výchovou. Z generace na generaci. Proč byla v době Protektorátu ve školách zrušena výuka dějepisu a české literatury? Podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!

Tehdejší snaha okupanta o výmaz naší národní paměti sice byla jen krátkodobá, nicméně i tehdy, jak vím z vyprávění mé maminky, vznikaly ve městech a obcích tajné nedělní školy, v nichž dobrovolníci, především penzionovaní učitelé, předávali žákům zakazované vědomosti. Právě v této drobné, nepřetržité a riskantní činnosti je skrytý velkolepý smysl legendy o Blanických rytířích.

V době pozdější normalizace, kdy snaha o převýchovu byla měkčí ovšem zase delší, existoval samizdat, bytové přednášky, výstavy a bytová divadla. Naše dnešní Česká Konference a obdobná shromáždění dokladují, že tato tradice nebyla zapomenuta. Jenomže my, co jsme se sešli v tomto sále, nejsme školáčci ale spíš školitelé. Mám-li použít starodávný výraz – pak jsme věrozvěstové. Jeden z našich Mistrů, milovaný a statečný Zdeněk Mahler, už nás opustil. Úkol však zůstává a jeho rozsah je obtížné dohlédnout, protože si jen stěží dokážeme definovat, kdo je ten, nebo kdo jsou ti, kteří dnes vnímají náš národ jako nepřítele určeného k porážce, a proto usilují o převýchovu našich dětí. Fakt, že nejsme jediným záměrně ohlupovaným národem a že hlupství je šířeno globálně, nám leccos napovídá. Je to krutá nápověda, která v nás probouzí úzkost. Naše děti se sluchátky na uších tu úzkost nechápou, protože už jsou připojeni k jiným programům a školitelům. A tak jim připadáme jako stará garda, která je dávno mimo obraz i mimo hřiště. Dobromyslně nám od svých počítačových stříleček radí, už to vzdejte, vy věční kvarulanti a uznejte, že žijeme v nejlepším možném světě.

Na to je jediná stručně výchovná odpověď: Merde!

Francouzský filozof Voltaire, proslulý svými antiklerikálními výpady, ke stáru „zmoudřel“ a vysvětlil budoucím kacířům, že: „Pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje.“ V Čechách jsme na uzrávání „kacířských“ myšlenek nikdy neměli dost času, dnes už jej nemá ani Voltairova Francie. Na rozdíl od ní jsme my ale nikdy neměli ani dost času usnout na vavřínech, protože každý delší spánek se mohl změnit ve spánek věčný. Pud sebezáchovy nás probouzel i z hluboké narkózy, raději jsme se nechali řezat zaživa. Milovaný a ctěný vlastenec Zdeněk Mahler se ve svých veřejných proslovech často skláněl před touto tradicí plebejského národa. Nepohrdal slovem lid, protože znal jeho dějinotvorný význam. Pojem lid zůstal v ústavě České republiky i dnes. Mnozí naši politici v tom spatřují pozůstatek starých špatných časů. Slovo národ se ale v těchto „nových dobrých časech“ už do ústavy neprocpal. Působí to jako formalita, ale je to záměr. Vynecháváním slov a jejich nahrazováním jinými to v Čechách vždycky začínalo, cenzurou a ničením státních symbolů pokračovalo a povalením hraničních kamenů vrcholilo. Ta třetí fáze nám teprve hrozí, ale naše děti, až na výjimky, se bezstarostně poflakují v Blaníku, vzájemně si pochvalují trendové oblečení a ani jejich chytré mobily jim nenapoví, že se blíží chvíle, kdy přijdou na řadu. Na řadu? K čemu? A proč? Žasnou a připojují k otázce udiveného smajlíka. Stihneme jim, v tom čase, který ještě zbývá, ozřejmit, že smyslem života není užívání? A že k projevení občanství nestačí třídit odpad? Recyklace našich biorobotů na přemýšlivé lidi nebude snadná. A žádné dotace od EU na tento projekt nečekejme.

Musíme je přesměrovat sami a dokonce navzdory směrnicím a smlouvám, které naši politici lehkomyslně podepisují. Nemysleme proto na odpočinek. My si odpočineme až v hrobě. Předtím nás ale čeká ještě hodně práce. Pro začátek navrhuji, abychom se přestali ostýchat pojmenovávat věci pravým jménem. Neříkejme veřejnost, když máme na mysli národ. Neříkejme tato země, když je to vlast. Neříkejme, že někdo nenaplnil očekávání, když prostě zradil. Nepravdivost nazývejme lží, slabošství zbabělostí a zohledňování cizích zájmů – kolaborací. Ti odvážnější mohou jít ještě dál a najít pravdivější název třeba pro ministerstvo obrany, pro veřejnoprávní média, pro neziskové organizace, pro humanitární bombardování a tak dále a podobně. Připadá vám to nicotné? Mně ne. Žijeme v informační válce a jenom užívání správných slov může vést ke správnému, tedy kritickému myšlení, které chceme u našich biorobotů probudit.

„V časech celosvětového podvodu se stává vyřčení pravdy revolučním činem.“ Pravil v polovině minulého století George Orvell.

V Čechách se tohle ale vědělo už od dob Husa a husitské revoluce. Zřejmě proto jsme se stali národem „kacířů“, neboť na počátku každé velké pravdy je rouhačství, které okolní svět vnímá jako nebezpečí a ohrožení. Zřejmě odtud pramení ta stálá snaha převychovat nás v tvárný dav, který už to dědictví, jež tvoří smysl českých dějin, nedokáže pochopit, natož závazně uchopit. Trendový dav, v němž každý jedinec volí okamžitou osobní výhodu a bez odporu konzumuje lež nadívanou sliby, které se nikdy nesplní. Dav, který se v další fázi pod praporem lidských práv a svobod změní v poslušné otroky.

Čas potřebný na to, abychom ten plán na kolonizaci lidstva i národů vlastním příkladem odporu dokázali zvrátit, ovšem pracuje proti nám. A žádný Hospodin nezastaví slunce na obloze, aby nám prodloužil šanci, jako tehdy Jozuovi. Ale i tak to musíme zkusit. Nic jiného než odvaha už nám nezbývá.