České otázky k referendu

Jejich víra v kladný výsledek referenda se vyplatila. Součet hlasů pro přesáhl 77 procent. Celková účast byla více než 55% oprávněných voličů. Byl to plebiscit nejen o naší víře v nadějné vyhlídky, ale svým způsobem to bylo i referendum o schopnosti Čechů, Moravanů a Slezanů odpustit některým evropským státům jejich staré zrady a uvěřit, že sjednocená Evropa už nikdy žádné nové nepřipustí a bude s menšími státy jednat jako s rovnocennými partnery.

Tato dobrá víra občanů z roku 2004 dnes působí jako ztracená iluze. V historii naší země je to zatím poslední ztracená iluze v řadě předchozích. Většina politiků, všechna mainstremová média a mnohé neziskové organizace se na oné iluzi ještě pořád přiživují a tím i jí zdánlivě prodlužují životnost. Mnozí občané však skutečně nechápou, proč by právě na této ztracené iluzi měli dál ulpívat, když jiné, dřívější ztracené iluze jsou dnes hodny všeobecného opovržení. Další skupiny občanů se domnívají, že EU je i v tomto stádiu ještě reformovatelná a mají dokonce návrhy, jak na to. Jejich podněty však sítem naší zastupitelské demokracie zatím propadají.

Všichni známe populární článek 2. naší ústavy, kde v odstavci 1. stojí, že lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím parlamentu, exekutivy a soudů. Kdybych uměla kreslit, načrtla bych teď obrázek, na kterém lid, zobrazený jako zdroj peněz, financuje

tyto tři složky moci a další ústavou nejmenované mocné, jako např. veřejnoprávní média, neziskové organizace, církve a podobně.

Nechci však karikaturou urážet ducha ústavy, o kterém se tak často a s úctou mluví. I já uznávám jeho prozíravost, s níž vdechl do odstavce 2. v témže článku ústavy doplněk ve znění, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. A tím se vracím k institutu obecného referenda.

Asi víte, že Slovenská ústava tento doplněk či pojistku parlamentní demokracie obsahuje od samotného vzniku SR. O vypsání referenda tam vždy hlasuje NR buď na základě poslaneckého návrhu nebo na základě petice s nejméně 350 tisíci podpisů. Referendum pak vyhlašuje prezident. Podmínkou úspěšného a závazného výsledku referenda je alespoň padesáti procentní účast všech oprávněných voličů a současně splněný požadavek že na odpovědi ANO nebo NE se při hlasování shodne nadpoloviční většina zúčastněných. Z témat referenda jsou vyloučeny lidskoprávní a daňové otázky, nikoliv však mezinárodní smlouvy.

Od roku 1994 do současnosti se na Slovensku konalo osm celostátních referend. Sedm z nich skončilo neúspěšně, neboť účast nedosáhla na nutných 50 % oprávněných voličů, většinou se pohybovala jen kolem 20 procent. Jediným zatím úspěšným referendem bylo to květnové z roku 2003, kdy občané Slovenska hlasovali o vstupu republiky do EU. Usnesení o vyhlášení onoho referenda tehdy přijaly svorně všechny parlamentní strany, což mělo přesvědčit občany o důležitosti hlasování. Celostátní referendum o přístupu do EU bylo vypsáno na dva volební dny. To se v historii slovenských referend stalo jen dvakrát. Přestože kampaň o výhodách vstupu byla velmi masivní a kromě politiků a veřejně známých osobností ji podpořili i faráři při svých kázáních, po uzavření volebních místností v prvním dnu byla účast voličů dramaticky nízká. Po večerním jednání zástupců parlamentních stran dostala média a zastupitelé měst a obcí příkaz, aby vyburcovali laxní občany k účasti. Jen díky tomuto všeobecnému apelu v hodině dvanácté přesáhla účast v referendu 52 %. Pouze na 8 procentech z odevzdaných platných lístků bylo zaškrtnuto NE.

Ještě se vrátím k těm neúspěšným celkem sedmi slovenským referendům. Analytici usuzují, že i když otázky dávaly občanům možnost podílet se na směřování země (např. hlasovat už v roce 1997 o vstupu do NATO), nebo rozhodnout (o rok později) o zákazu privatizace strategických státních podniků, případně omezit poslaneckou imunitu, byl skutečný motiv vyhlášených referend jiný. Mnohdy šlo o mobilizaci voličů některé politické strany v souvislosti s parlamentními volbami, nebo o propagaci nového politického subjektu či o účelové využití celostátního referenda k předčasným volbám. Avšak ani referendum v roce 2015, které úspěšnou petiční akcí prosadila křesťansky zaměřená Aliance pro rodinu, nevzbudilo občanskou odezvu a účast dosáhla jen 21,5 %. Počet hlasů na peticích pokud šlo o referenda iniciovaná „zdola“ nicméně vždy přesáhl oněch nutných 350 tisíc a v některých případech byl téměř dvojnásobný. Z těchto praktických poznatků analytici vyvozují, že slovenský ústavní zákon o referendu by bylo vhodné pozměnit, snížit povinnou hranici 50 % a zajistit, aby institut obecného referenda nemohl být zneužíván jako nástroj politického boje mezi opozicí a vládní stranou či vládní koalicí.

Připojím své laické mínění o neúspěchu většiny slovenských referend. Myslím si totiž, že málokterý člověk si váží svých pravomocí, pokud jsou mu milostivě uděleny „shora“ tedy bez jeho snahy. Nejsem si jista, jak by s takovým darem dokázali zacházet čeští občané, kdyby jej měli k užívání už čtvrt století. Ovšem fakt, že ústavní zákon o obecném referendum dodnes nebyl v naší republice přijat, má negativní důsledky.

Občané se cítí být ošizeni o právo, které jim ústava přiznala. Tím se z dlouhodobého a vždy nedotaženého prosazení obecného referenda do naší legislativy stal nástroj vnitropolitického boje. A co na to duch ústavy? Nejsme členové spiritistického kroužku, abychom tohoto ducha mohli vyvolat a položit mu otázky, a tak nezbývá, než je klást našim legislativcům, kteří vždy hlasují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Otázka první. Jste schopni zabránit přijímání mezinárodních smluv, či jejich doplňků, které omezí suverenitu našeho státu?

2. Souhlasíte s tím, aby si EK přidělovala stále větší pravomoce vůči členským státům EU?

3. Jste schopni uhájit sekulární normy našeho státu?

Těch otázek pro naše zákonodárce by mohlo být mnohem víc, například o účelu armády ČR a podobně. Ale z časových důvodů jsem se omezila na tyto. Domnívám se, že upřímnější část našich politických reprezentantů by si na ně podle svého nejlepšího svědomí a vědomí odpověděla slůvkem NE.

Kapitulace národních politiků bez souhlasu občanů je v historii naší státnosti opakovaným jevem. Pocity pokoření a prožité bezmoci se přenášejí z generace na generaci. Jak se této zátěže zbavit? Na tuto tradiční českou otázku odpověděl předvídavý duch ústavy právě odstavcem 2. v druhém článku ústavy, když zaštítil slabou pozici reprezentantů nevelkého státu vozovou hradbou kolektivního rozhodnutí jeho občanů.

Politikům, kteří vehementně odmítají začlenit otázky o mezinárodních smlouvách do zákona o obecném referendu a vymlouvají se na to, že občané nemají dost informací, aby mohli kompetentně rozhodovat o tak závažných tématech, bych ráda dala ještě jednu otázku. Zní takto:

Pokládáte za správné, že česká veřejnost není pravdivě informovaná o reálných hrozbách vůči demokratickému zřízení a suverenitě našeho státu?

Část dotázaných politiků by namítla, že otázka je zavádějící, neboť veřejnost je denně pravdivě informována o tom, že reálnou hrozbou pro zachování našeho suverénního a demokratického státu je Rusko.

Menšina těch, kteří nás reprezentují, by připustila, že existují aktuálnější hrozby. Ale pouze jedinci z množiny našich politiků mají odvahu tyto hrozby pojmenovat. Zřejmě jen naprostou shodou náhod jsou to stejní jedinci, kteří dlouhodobě prosazují institut obecného referenda.

Zatímco kvalifikace politiků pro zastupování zájmů občanů se neustále snižuje, kvalita občanů stoupá.

A tak, zatímco návrh zákona o obecném referendu teprve získává matné obrysy, se už šíří občanské návrhy na jeho plné znění, a jdou mnohem dál, než si duch ústavy dokázal před pětadvaceti lety představit. Proto nevnímám situaci jako bezvýchodnou.

Bude nás to však stát ještě hodně energie a dřiny, než se nám za podpory osvícenějších politiků podaří referendum, zakotvené v suchém doku ústavy, odkotvit a použít jako záchranný člun. Pokud to ale vzdáme, rozhodne o české otázce jiný suverén než český lid. A jeho odpovědí bude diktát.