Staří mladým rozumí, opačně to neplatí

Paní bylo evidentně dost blbě, oblečená byla v nějaké noční košili, rozepnuté, promodralé nohy měla odhalené…

Takhle byla mezi všemi těmi cizími lidmi, každý viděl její intimní partie, ona sama rezignovala na své soukromí a lidskou důstojnost, o kterou se měl postarat ten debil, co ji měl na starosti. Pro něj to prostě byla jen stará bába, kus něčeho.

Za chvíli si pro ni přijeli saniťáci. Když ji viděli, jeden zvedl oči v sloup a řekl: „Ty nám teda dodáváš materiál.“ Před všemi těmi lidmi! Podle mého názoru byl ten chlap absolutní vůl, kterého bych na hodinu vyrazil z práce na paragraf. V naší zemi je ovšem morálka uvolněná, takže si „materiál“ se smíchem převzali a převezli jinam, všichni seděli a mlčeli.... Včetně mě. Prostě jen „materiál“.

Byl jsem konsternovaný, k doktorům moc nechodím, naposledy jsem tam byl asi před 10-ti lety (a denně věnuji modlitbu tomu, abych toho byl i v budoucnu ušetřen), takže netuším, jak to chodí.

V hlavě mi to okamžitě začalo šrotovat. Začal jsem uvažovat o jednom z fenoménů dneška, o neúctě ke starým lidem, o našem pocitu, že nikdy nezestárneme, že jsme nesmrtelní. Neuvědomujeme si, že jsme vícerozměrné entity, že máme také čtvrtý rozměr, kterým je čas – a dost krátký čas. Neuvědomujeme si, že ten dědula, co se vleče po přechodu pro chodce a zdržuje provoz, byl taky kdysi mladý člověk. Kdoví, třeba to byl válečný hrdina, kterému většina dnešních narcistických připosranců, co si kvůli image kupují značkové hadry, nesahá ani po kotníky.

Neuvědomujeme si, nebo lépe – nechceme si uvědomovat, že ta stará ženská v čekárně je něčí matka, že taky byla kdysi mladá a chlapi z ní padali na zadek, možná byla doktorka, možná učitelka, možná někomu kdysi pomohla, o někoho se obětavě starala. Vidíme jenom starou bábu, co jen zaclání a brzy vyklidí prostor nám, věčným supermanům, co teď vládneme světu.

Úcta ke starým lidem je podle mě jednou z elementárních věcí a péče o ně, zas jedním z důvodů, proč vůbec vznikla lidská společenství. Bez úcty ke stáří a bez vědomí si toho, že jednou taky budeme staří a nemohoucí, se stáváme jenom ubožáky bez minulosti a budoucnosti.

Když člověk vidí podobný přístup tam, kde by očekával pravý opak, chce se mu z toho blít.

Jedna věc je mi ovšem jasná. Pokud v budoucnu uvidím něco podobného, mlčet už nebudu.