Pochybuji…

Totalita postupuje mílovými kroky. Koho by v devadesátých letech napadlo, že budou lidé zavíráni do kriminálů za držení transparentu, za pořádání hudebních festivalů, nebo za vydávání knih? Svoboda shromažďování je pak kapitolou sama pro sebe. Stejně jako vymahatelnost práva a dvojí metr.

Jak dlouho ještě budou lidé jako ovce mlčky přihlížet a tupě zírat, jak jsou nepohodlní jedinci, kteří se neprovinili ničím jiným, než politicky nekorektním názorem, kriminalizováni, zavíráni, likvidováni... Strach z demokratické ideopolicie je zatím u většiny silnější, než touha po svobodě. Bohužel.

Dovolím si své krátké postesknutí po svobodě zakončit citátem stejného autora, jakým jsem začal:

„Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl.“ René Descartes