Boj o místo v pekle

Potřebuje tučné konto, vilu, drahé auto, motorový člun, jachtu, obdiv, úžasné zážitky z exotické dovolené, drahé šaty a šperky, „dobré“ přátele, litry alkoholu, krabice tabáku, dekagramy hašiše a mnoho jiných věcí. Bez nich se totiž v pekle nijak šťastně žít nedá.

Boj o místo na slunci skončil nočním životem. Koná se v příšeří zastíněných a klimatizovaných kanceláří. Původně šlo o to, aby člověk přežil v pekle šestnáct hodin denního života, tj. od probuzení k usnutí. Nakonec se člověk na slunce vůbec nedostane a štěstí hledá ve vybrané společnosti darebáků někde po nočních barech. Denního světla se štítí.

Na slunci stejně již nelze pobývat. Sluneční záření působí na civilizovaného člověka zhoubně. A smog se dýchat nedá.

Abychom v pekle přežili, musíme do něj zatahovat druhé. Peklo se vytváří bojem o místo v pekle. Takové podprahové přesvědčení se stalo naší samozřejmou duševní výbavou, kterou si neuvědomujeme.

Potřebujeme jakýmkoliv způsobem otupit, omámit, oklamat a zatemnit své denní vědomí. Potřebujeme hltat kvanta jedů, informací, zážitků a vjemů, jen abychom nevystřízlivěli, neuklidnili se, a nevnímali otřesnou realitu, o které pyšně a egoisticky druhým tvrdíme, jak je krásná. Nadáváme na ní ovšem od rána do večera jako špačkové. Kdo kolem sebe nekope, je slaboch. Nesmí ovšem kopat do nás.

Mimozemšťané se popadají za břicha nad naší hloupostí. Lepší představení nikdy neviděli. Vyčítáme těm, kteří chtějí žít (trpět) v pekle, že nám v tom samém zabraňují. Opravdu, je to nedemokratické! My přece máme také právo na utrpení. My chceme přece také trpět! Je přece demokratické, aby všichni trpěli (žili) v pekle. Nikdo nesmí uniknout.

Kdyby byl život v pekle tak šťastný, jak sobě i druhým rádi namlouváme, nemohli bychom nijak spát. Byli bychom celý den (den i noc) bdělí. Nejsme však bdělí ani ve dne, natož v noci. Nebo se příšerně bojíme toho, co nás čeká na onom světě, až zavřeme navždy své oči. Posilujeme se chabě přesvědčením, že po smrti nic není, nebo že nás někdo vzdor naší odporné hnusnosti miluje a zachrání. Sami však něčeho takového nejsme schopni.

Probuzený (Buddha) je pro nás ve skutečnosti hlupák. Co nám bude vyprávět! Vždyť my přece víme sami všechno nejlépe. Nikdy přece nepochybujeme o své duševní omezenosti – o svém snění a iluzi.