Na koho hodit atomovku?

Ačkoliv naše první emoční reakce vycházející z nezaujatosti může být naprosto správná, jako seriózní vědci ji musíme vždy potvrdit důkazy a logikou. To samé platí, ptáme-li se, na koho hodit atomovku?

Sledujeme-li konflikt, který probíhá mezi dvěma znepřátelenými stranami, máme dvojí možnost ke komu z nich se přiklonit a na koho hodit atomovku, jestli jim ovšem máme. Jestliže budeme loajální k těm silnějším, zajišťuje nám to sice jakýsi klid, ale budeme hrát jenom druhé housle. Budeme poslouchat ty, kteří hrají první housle, a oni se na nás budou dívat jako na cizí (budeme pro ně oni).

Jestliže hodíme atomovku na ty silnější, tak zničíme našeho největšího přítele, největšího bratra a konkurenta, ale pak budeme vítězem, který hraje první housle my. Často nebo vždy se tak postupuje. Mnozí tvrdí, že tak činil Hitler, Stalin, César, Nero, Jára Cimrman a jiní diktátoři.

Na ony slabší je potřeba více drahé atomové munice, protože jsou více rozprášení, a oni silní pak zůstanou a posilní se. Navíc jsou oni silní vždy více koncentrovaní, ačkoliv se snaží koncentrovat a konzervovat ony slabé do koncentráků.

Z logiky věci vyplývá, že je jednoznačně nejlepší hodit atomovku na ty, kteří jsou nejsilnější, a kteří mají nejlepší armádu, aby byla zničena. Podobně jako za II. světové války, když byla zničena nejlepší armáda, kterou byla německá, a tím se stala tou nejsilnější ta „naše“. Nebýt toho, nebyla by svoboda a demokracie, a mnozí z nás by nežili. (Fakt je ovšem, že by jim potom nevadilo, že není ta svoboda a demokracie).

Emoce a ekonomické zájmy je potřeba při vědecké analýze dát stranou. Oni silnější nás stejně vůbec neberou jako své přátele a již vůbec ne jako sebe. A již vůbec ne, když jim říkáme pravdu do očí, nemažeme jim med kolem pusy, a nepřitakáváme na jejich zločiny, ačkoliv to můžeme myslet naprosto upřímně jako jejich skutečně nejlepší přátelé.

Jak jsem uvedl, myšlenky v tomto článku obsažené jsem si nijak nevymyslel. Čerpal jsem je z dostupných informací na trhu a z propagandy. Čiší z každého samce, manažera, ekonoma, politika, velkého i malého šéfa, podomního prodejce Ježíše či dámských vložek do bot či někam jinam. Čiší z každé buňky prosáknuté testosteronem a z každé reklamní plochy. Natož, aby úniky informací nečišely z generálního štábu rakousko-uherské armády nebo jiné.

Mnozí autoři na Internetu tvrdí, že „Masaryk“, aby odepsal legionáře, tak je poslal domů či někam jinam kolem celého světa. Jiní tvrdí, že „Stalin“ nechal své největší konkurenční nebezpečí zmasakrovat od Němců na Dukle. Nevím, neboť jsem to nezažil, a jen jsem si o tom četl. Poučte se, prosím, raději sami z historie nebo ze života. Jedno je však zcela jasné, generalisimové a generální štáby nejsou vůbec žádní pitomci. Revoluce ničí své vlastní děti. Nedali se revolucionáři vždy raději na stranu starých struktur, aby zničili nebezpečné nové struktury vlastní?

Nebojme se uvažovat. My si takové i podobné úvahy, jako výše uvedené, můžeme klidně, bezpečně a snadno dovolit. Především nemáme atomovku, a potom na své cestě do Černého údolí z Bílé hory jsme vždy byli jenom oni a nikdy ne svoji.