Setkání s neonacisty

Bylo to v roce 1995, to jsem ještě žil na Moravě. Už v té době jsem občas publikoval v různých zinech texty, které nebyly zrovna příliš prožidovsky laděné. Po nějaké době, kdy jsem se touto činností zabýval, jsem se doslechl o zájmu špiček jedné české neonacistické organizace o mou maličkost. Zkrátka a dobře se vedení této organizace dostalo k mým textům a nyní tito lidé chtěli, abych psal přímo pro ně. To mě zaujalo: Nikoliv v tom smyslu, že bych o podobné spolupráci vůbec uvažoval. Silně mě zajímalo, jací lidé za tou organizací stojí, chtěl jsem je vidět a mluvit s nimi. Rozhodně to nebyl lehký úkol. Po mnoha jednáních s různými prostředníky, kteří úzkostlivě tajili každý detail, po spoustě příslibů a odkladů nastal den D, kdy jsem byl definitivně pozván k rozhovoru se šéfy této organizace.

Přijel jsem do města B. a vyhledal uvedenou adresu. Byla to hezká vilka se zahradou v okrajové čtvrti města. Za brankou stál stafordšírský teriér a nepříliš důvěřivě si mě prohlížel. Po zazvonění z domu vyšel asi třicetiletý muž v saku a zeptal se, co si přeji. Představil jsem se, načež se představil i on a pustil mě dovnitř. Psa však neodvolal a se špatně skrývaným zájmem sledoval, jak budu reagovat. Pak s uspokojením kvitoval, když jsem na staforda přátelsky zavolal, pohladil ho po hlavě a pes mně olízl ruku. Vešli jsme do domu, prošli několik místností, až jsme se dostali ke dveřím do obývacího pokoje. Muž dveře otevřel, nechal mě vejít, pak mě následoval a dveře za námi zavřel.

Musím se přiznat, že jsem v pokoji očekával přinejmenším velkou vlajku se svastikou a na zdi obraz Führera. Nebylo tam však ani jedno, ani druhé. V pokoji byla pouze reprodukce M. Alše - Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, v prosklené knihovně jsem zahlédl Dostojevského dílo Zločin a trest a spoustu německých knih. Později se ukázalo, že se v knihovně nachází také anglická verze Hitlerovy knihy Mein Kampf - což byl v podstatě jediný symbol nacismu v celém pokoji. Za starožitným stolem seděl muž s dlouhými vlasy, kterému jsem byl představen. Povstal, představil se také, avšak ruku mně nepodal. Poté mně pokynul, abych se posadil a započal náš rozhovor.

Byl jsem velmi překvapen úrovní jeho vyjadřování. Muž mluvil velmi kultivovaně, přesvědčivě, vyjadřoval se pomocí složitých souvětí. Nezaznamenal jsem jediný náznak vlivu místního nářečí. Hned zpočátku jsem měl nepříjemný pocit, že mě ten člověk intelektuálně převyšuje o tři ligy. Později jsem zjistil, že je absolventem dvou vysokých škol. Začal mluvit o mých textech a ptal se mě, jakou cestou jsem ke svým názorům dospěl. Rozebírali jsme současnou (tehdejší) politickou situaci, pokoušeli se odhadnout nejbližší vývoj a také jsme se hodně věnovali postavení a vlivu menšin ve společnosti.

Muž při své řeči ani jednou nepoužil slovo černoch, potažmo pak negr. O těchto lidech mluvil jako o spodních vrstvách. Zdálo se, že ho působení černochů příliš z míry nevyvádí, zřejmě v něm neviděl žádný neřešitelný problém. Když přišla řeč na aktivitu holých lebek, muž se blahosklonně, avšak velmi studeně pousmál a prohlásil, že skinheadi mají svou dílčí úlohu. Měl jsem z toho velmi špatný pocit. Bylo evidentní, že ten člověk nižšími členy své organizace naprosto pohrdá a neváhal by je obětovat pro jakýkoliv prospěšný cíl.

Po chvíli muž vstal a přinesl z knihovny zmiňovaný Mein Kampf. Začal předčítat (rovnou česky) některé části a dalekosáhle je rozebíral. Vysvětloval nadřazenost německé rasy, odvolával se na odkaz původního kmene Árijců. Tady jsme dospěli k zásadnímu rozporu. Vysvětlil jsem mu, že této myšlence nejsem nijak nakloněn: Můj varovný antisemitismus rozhodně neznamená, že uznávám myšlenku pangermánského nadčlověka. Také jsem obhajoval svou představu a pojetí evropské společnosti s potlačením zhoubného židovského vlivu, která s tou jeho bohužel příliš nekorespondovala. Tím jsem poprvé jasně naznačil, že pro jejich organizaci psát nebudu. Ze dvou stmelených důvodů: Jednak kvůli obrovskému názorovému rozdílu a také proto, že bych těžko mohl psát na objednávku. Při formulaci textů musím totiž vycházet ze svých myšlenek.

Muže to z míry nevyvedlo. Když už bylo zřejmé, že se na spolupráci nedohodneme, pokračoval v obecných tématech. Zeptal se mě na má (tehdejší) studia a poskytl několik velmi užitečných rad, které jsem později při studiu použil. Poté se se mnou rozloučil a doprovodil mě až k brance. Od té doby jsem ho už nikdy neviděl.

Často jsem pak na toto setkání vzpomínal a nemohl jsem se ubránit určitým obavám. Jak jsem zjistil, oba muži měli rodiny, firmy a značný vliv ve společnosti. Nikdo o nich nevěděl, myšleno samozřejmě jejich neonacistickou činnost, jinak byli ve městě B. velmi známí a oblíbení. Pokud porovnáme filmovou "realitu" a skutečný život takových lidí, dochází ke značnému zkreslení. Na rozdíl od většiny filmů o podobných lidech, které nám židé podsouvají, tito muži myšlence nacismu skálopevně věřili a prosazovali ji, byť chytře prostřednictvím druhých. Nebyli tedy jako jejich filmoví souputníci, kteří z této myšlenky jen těží a nic nehodlají změnit. Také to rozhodně nebyli žádní omezení polointeligenti: Cameron Alexander z filmu Kult hákového kříže (American History X) byl proti nim ubohý hospodský křikloun.

A tak na základě této přímé zkušenosti bych chtěl apelovat na všechny mladé lidi s podobnými názory, aby byli při svých životních rozhodnutích velmi opatrní. Ponechte si své politicky nekorektní názory, nechte je vyvíjet a snažte se myslet samostatně. Hlavně nepodlehněte žádným našeptávačům z obou stran, jak multi - kulti, tak krajní pravice. Některé zásadní chyby totiž nelze napravit a nepočítejte s tím, že vám pak vaši našeptávači pomohou.