Setapouch, sobí hnusec!

Hned další věta doplňuje: Mohla jsem vychovat krásnou a zdravou holčičku. Lidská tupost a moje slabost mě připravily o největší štěstí v životě. Teď tu sedím, pláču, jsem sama a trápí mě zlý sen. V podobném duchu je celý článek, který vypráví příběh jisté paní, která se vdávala pozdě a důvodem ke sňatku nebyla láska ( nebyla to láska na první pohled, ani na druhý ). Že by se tedy vdávala ze zášti? Nebo je pravděpodobnější varianta prachy?? S jejím, jak sama říká manželem - mrzoutem, slabochem, ale hodným člověkem - nemohli mít děti. Milá paní tedy přesvědčí manžela o nutnosti adopce. Co však čert nechtěl, i když uplácí, jak může a všude mává stranickou legitimací, dostane se na ní jen tmavé dítě. Totiž jakási třídně a rasově neuvědomělá soudružka, se v rámci bratrské výpomoci socialistické Kubě, poněkud sblížila se soudruhem tmavé pleti ( dodnes si vzpomínám, kolik černých gentlemanů se prohánělo na Jawa 350 po našem průmyslovém městě, a bylo dnem i nocí vykloněno z oken svých ubytoven, kde pokřikovali na procházející ženské a dělali velkolepý bordel. Už tehdy to nejhorší, co jste mohli o jakékoli paní, či slečně, co Vám pila krev říci, bylo, že s prominutím "šuká Kubánce" ) a toto sblížení nezůstalo bez následků. Hrdinka příběhu chudáka manžela dotáhla do dětského domova, aniž by se mu obtěžovala sdělit malichernost, že dítě, které hodlá adoptovat je černé jak bota, otec neznámý, zřejmě Kubánec. Ten slaboch po té, co se tuto radostnou novinku dozvěděl od ředitelku ústavu, nezačal jásat a radovat se ze štěstí, které mu muselo seslat samo nebe, ale naopak měl tu drzost říci: To v žádném případě! Jdeme! A nyní autorka článku, podepsána jako Milada, dostane prostor pro pořádnou nakládačku mizerné společnosti, nechápavým sousedům a rodině, popisuje proplakané noci, rozdrásané srdce, hroucení a podobné lahůdky, kterými se zhusta vyznačují hysterické, anorgastické ženy. S manželem samozřejmě zůstala nadále (takže asi přece jenom ty prachy), žili vedle sebe jako 2 cizí lidé, ale nebojte se, spravedlnost si pospíšila, a ten hajzlík natáhl brka. Paní jako perlu na závěr konstatuje, že svou lásku již nikdy nikomu nedala, protože podlehla mizerným předsudkům (a neosvojila si dítě nějaké běhny a negra). Za trest jsem zůstala opuštěná, nikoho nemám, jen vzpomínku na černou holčičku.

Jenom fakt, že jsem seděl, kde jsem seděl, mě přiměl k další konzumaci mouder, které daný "příběh" obklopovaly ve formě ankety: Rozhodl( a ) byste se k adopci "černého" dítěte, kdybyste nemohl mít vlastní a bílé by nebylo volné? -1. Nevidím v tom problém... 2. ... barva by nehrála roli 3. ... kvůli barvě nikoho nediskriminuju 4. .. nezajímala by mě barva pleti 5. ráda bych adoptovala černé dítě... nemám předsudky 6. Klidně ano 7. - POZOR - Ne, v naší společnosti ne. Je tu pořád hodně rasistů! 8. Byla bych na vážkách, co tomu řekne okolí... 9. Ne...bála bych se, co bude, až vyroste ...

Statistika, která je k článku připojena pod názvem Nejsou to smradi smutně a rozhořčeně přiznává, že černé děti stále téměř nikdo nechce.

Podle tohoto článku tedy patřím k sobeckým, slabošským setapouchům, sobím hnuscům, tupcům s předsudky a dle ankety k 1/9 populace (ztotožnil jsem se s jediným názorem v anketě, posledním). No, doufejme, že i takoví zabedněnci nesnášenliví, jako jsem já, konečně vymřou (dle pesimistického odhadu jednoho pána z ankety si budeme muset počkat ještě pár generací... ale já bych to tak černě neviděl) a všichni se vrhneme na osvojování si odložených jedinců tmavé pleti!!! Ostatně mediální masáž s filmem Horem pádem v čele, nikoho nenechá na pochybách, kdo je na správné straně a hodnotný, a kdo je mizerný póvl. Hurá do toho, půl je hotovo...

Něco mi to připomíná: