Řecko-perské války naruby

Na jedné straně tehdy existovala Perská říše, která kromě dnešního Íránu ovládala i dnešní Turecko a Egypt a všechny státy mezi nimi, tedy velkou část Blízkého východu, bylo to největší impérium tehdejšího světa, které mělo několik desítek milionů obyvatel.

Na druhé straně stálo několik stovek řeckých městských státečků, které dohromady měly sotva desetinu obyvatel ve srovnání s Perskou říší, na jedné straně byla orientální despocie vedená zkaženou a dekadentní vládnoucí třídou a s ekonomikou založená na vykořisťování podmaněných národů. Na druhé straně byli Řekové, kteří jako první na světě přišli s ideály osobní svobody jednotlivce, včetně svobody vyznání a projevu, rovnosti před zákonem a demokraticky volené vlády a za tyto ideály byli ochotni riskovat a v případě nutnosti i položit život.

Perský král poslal k Řekům posly, kteří je žádali, aby se podřídili a stali se poddanými perského krále a v opačném případě jim hrozili válkou. Nechtěli po nich konec konců nic nemožného, v podstatě jen aby platili daně a výměnou by jejich obchodníci mohli svobodně obchodovat po celé Perské říši.

Krátce předtím poslal perský král podobné poselstvo do Kartága, Kartágo bylo od Persie několik tisíc kilometrů daleko, proto se mohlo snadno ubránit, protože invaze na tak velkou vzdálenost byla v té době nemožná, ale ubránit se by nebylo dobré pro byznys, protože v takovém případě by perské přístavy byly natrvalo uzavřené kartáginským lodím, a proto místní obchodníci prosadili, aby se Kartágo raději podrobilo a začalo platit Peršanům daně. Rovněž většina řeckých městských států se chtěla podřídit ale dvě největší města Athény a Sparta to odmítly a zvolily válku proti mnohokrát silnějšímu nepříteli.

Brzo se ukázalo že hrstka Athéňanů a Sparťanů- zkušených, dobře vyzbrojených a disciplinovaných vojáků bojujících za svobodu národa dokáže porazit mnohonásobně větší počet nezkušených a nedisciplinovaných Peršanů bojujících buď to za válečnou kořist a nebo naverbovaných do armády proti jejich vůli.

Vojenské úspěchy Athéňanů a Sparťanů vedly k tomu, že ostatní Řekové se přestali bát a také se postavili na odpor se zbraní v ruce a později stejně tak i další národy Perské říše. Perská říše utrpěla drtivou porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovala a čekal jí postupný zánik. Vítězný boj hrstky Řeků proti masám Peršanů byl jednou z nejdůležitějších událostí světových dějin a zároveň i silný příběh, který formoval evropskou civilizaci.

Po dvou a půl tisíce letech se historie opakuje, akorát se zásadních rozdílem že Peršané dnes stojí na opačné straně.

Na jedné straně stojí angloamericko-izraelské impérium největší impérium všech dob, které ve větší či menší míře ovládá polovinu světa.

Na druhé straně stojí osamocený Írán, poměrně velká země ale ve srovnání s angloamericko-izraelským impériem je malá a hůře vyzbrojená, a přestože na jeho straně jsou sympatie většiny světa, reálná pomoc z ciziny je poměrně malá.

Na jedné straně máme impérium založené na vykořisťování ostatních národů vedené zkorumpovanými, dekadentními a zvrácenými elitami, které przní malé děti a na druhé straně Íránce pro které víra, vlastenectví, národní hrdost, morálka a čest nejsou prázdné pojmy, ale jsou pro ně smyslem života a za tyto ideály jim stojí riskovat i položit život.

Impérium nechce po Íráncích nic nemožného, chce, jen aby se politicky podřídili a ani nemusí platit daně říši, stačí, když zprivatizují svoje nerostné suroviny americkým těžařským korporacím a mohou se mít všichni dobře.

Když angloamericko-izraelské impérium přišlo s tohoto žádostí za arabskými králi a šejky na druhé straně Perského zálivu, ti se podřídili a zvolili cestu starověkého Kartága. Dodnes tito králové a šejkové líbají zadek sionistům a pedofilům (výraz o líbání zadku použil ve své nediplomatické upřímnosti sám Trump). Ale Íránci si naopak vybrali cestu starověkých Athén a Sparty a už v půlstoletí vzkazují vyslancům impéria, že národní hrdost, čest, víra a suverenita nejsou na prodej. A stejně jako před 2500 lety u Marathonu ztratila perská armáda pověst o své neporazitelnosti, tak nyní v opačné situaci angloamericko-izraelské impérium ztratilo pověst to své neporazitelnosti v Hormuzském průlivu.

Příčiny úspěšné obrany Íránu se dají shrnout poměrně jednoduše: každá válka se vede na třech frontách, první je vojenská, druhá je ekonomická, protože i ve válce jde o peníze až na prvním místě a třetí je propagandistická, protože válku nelze vést bez podpory vlastních občanů a spojenců.

Írán sice neměl a nikdy nebude mít sílu na vojenskou porážku americké armády, ale jednoznačně vyhrál ekonomickou i propagandistickou válku proti USA a Izraeli. Na tom by nic nezměnilo ani případné použití jaderných zbraní proti Iránu. Americké vládnoucí elity zřejmě došly k názoru, že potupný mír bude v dlouhodobém horizontu znamenat menší ekonomické a propagandistické škody než Pyrrhovo vítězství nad Íránem a radioaktivní zamoření Blízkého Východu včetně Izraele.

Proto věřím a doufám že to povede k podobným následkům jako řecko-perské války protože impérium je drženo pohromadě hlavně strachem a teď když se impérium poprvé po druhé světové válce střetlo s technologický vyspělým národem a ukázalo se, že není tak silné, jak o sobě vytvářelo dojem, tak strach začíná mizet a to je začátek pomalého rozpadu angloamericko-izraelského impéria.