Pavel našel nové dno

Na mimořádné tiskovce na Hradě zveřejnil dvě SMS, které ministr zahraničí Petr Macinka poslal jeho poradci Petrovi Kolářovi, a označil je za pokus o vydírání své osoby.

Prezident republiky bere soukromou komunikaci mezi ministrem a jeho vlastním poradcem a vydává ji za útok na sebe osobně.

Zprávy neobsahují žádné osobní hrozby. Pouze politický tlak v duchu, že pokud nepřistoupíte na kompromis ohledně Turka, bude vás

to hodně bolet.

To, co v normální politice funguje jako běžné vyjednávání, teď Pavel zbaběle balí do trestní roviny a označuje to za vydírání. Jedná se o zoufalý pokus vojáka najít nějakou munici, když už mu došlo všechno ostatní.

Je to trapné na několika úrovních.

Zveřejňuje soukromou komunikaci poradce s ministrem, čímž porušuje základní pravidla slušnosti a důvěry v úřad.

Předstírá, že zprávy mířily přímo na něj, přestože byly adresovány Kolářovi.

Celou věc okamžitě předává policii a tajným službám, protože když už nemá reálnou moc jak tlačit na vládu, zbývá mu už jen trestní stíhání oponentů.

A vůbec mu nedochází, že přitom vypadá jako krysa zahnaná do kouta.

Po zrušené schůzce s vládou, po zrušení jeho diplomatických nominací velvyslanců, po odmítnutí jmenovat Turka z osobních důvodů, po blamáži s letouny, po všech těch poníženích, které si způsobil sám, teď hází granát posledního zoufalství.

Generál Uplakánek se pokouší o nečistou protiofenzivu.

Tohle už není obrana demokracie.

To je zoufalý pokus o sebezáchovu od člověka, který rozehrál velkou hru a zbabral vše na co sáhl.

Když nemůžeš vyhrát, tak alespoň převrátíš stůl, pokazíš hru a doufáš, že se to obrátí proti těm druhým.

Pavel se teď chová přesně tak, jako se chovají ti, kteří zjistí, že už nemají co ztratit.

Křičí hlasitěji, útočí níže a doufají, že někdo uvěří, že to oni jsou ta oběť.

Ale česká veřejnost není hloupá.

Vidí prezidenta, který zveřejňuje cizí zprávy, označuje je za zločin a doufá, že to zachrání jeho tvář.

Vidí krysu, která se schovává v rohu do kterého sama nacouvala a snaží se kousnout, protože už nemá kam utéct.

A tohle nové dno české politiky už není jen trapné, ale hlavně smutné.

Protože když prezident republiky sáhne po takových metodách, tak už nejde o obranu hodnot.

Jde o holé přežití jeho vlastního mýtu o velkém morálním majáku.

Pavel se mohl zachovat jako státník.

Mohl mlčet, vyjednávat, čekat na lepší karty.

Místo toho zvolil cestu nejnižšího odporu a za hysterického křiku zhrzené opozice našel nové dno české politiky.

Teď už jen můžeme čekat, jak hluboko ještě klesne.

Protože tohle není konec.

To je teprve začátek jeho konce.