Od píky

Zmiňovaný text jsem psal po ukončení parlamentních voleb a proto některé současné trable již ustavené vítězné koalice nebyly tak zřetelné. Některé ustoupily do pozadí a některé zase zaujaly přední místa. Není divu, protože chování především představitelů ODS překonalo vše, co se doposud za 35 let v Československu a poté České republice událo. Výsledky použití širokospektrálního koncentrátu zloby, nenávisti, závisti, chamtivosti, lhavosti a mnoha dalších nectností, jsou skutečně až zarážející. I u takových borců, jako jsou předsedové koaličních stran, podle poslance Skopečka již neexistující koalice Spolu. Druhá koalice má stejné disposice a stejnou „kvalitu“. Povolební snaha poražených o realizaci jakéhosi permanentního politického puče, byla jmenováním premiéra prezidentem zatím zastavena. Poražení budou ale o to více sypat písek do ložisek.

Jistou modifikací a možná i vylepšením zmíněného koncentrátu, je postoj a chování ‚Hradu‘. Nebyl jsem voličem Petra Pavla a nemám v úmyslu se jím stát. Přesto mě vadí trapné posměšky na jeho IQ, manželku, nebo komentáře na jeho někdejší možné cílení ve zpravodajské branži. Je to druh nezvládnuté kritiky, která spíše vypovídá o chybné orientaci v problému. Zjevně Petra Pavla nijak nepoškozují a možný je i pravý opak. To si ale ti, kteří se takto chovají zřejmě vůbec neuvědomují. Cíl kritiky by měl směřovat úplně někam jinam. Prostý fakt, platný ale i v mezinárodních vztazích, že pokud musím, nebo chci s někým vyjednávat, nemohu protistranu napadat, urážet, případně o ní šířit lži. To politickým prosťáčkům jako jsou poslanci Lipavský, Žáček, Kolář (EU), Farský (EU), Jakob, Šebelová, Kupka, Skopeček atd. vůbec nedojde.

Poslední voják, který byl československým prezidentem, aniž by to bylo ke škodě občanů republiky, byl armádní generál Ludvík Svoboda. On velmi dobře věděl, co všechno se skrývá za slovem válka. Proto, především s přihlédnutím k morálce současného prezidenta, ale také zájmům občanů, se Petr Pavel nikdy prezidentem ČR stát neměl. Zajímavým zjištěním ale je, že mnohé další důvody, pro které by se jím stát neměl, jsou poněkud podobné těm, pro které by se v současnosti neměl stát ministrem čehokoliv ani poslanec Turek. Své jisté kvality a dosažené vzdělání magistra, měl pan Turek hlavně využívat tam, kde svoji politickou kariéru začal, t.j. v parlamentu EU. Sice chápu, že pan Macinka jako předseda politické strany Motoristé sobě chtěl svoji, do té doby neznámou stranu, dostat do PSP ČR a pan Turek byl jeho jediným trumfem. Když už se to tedy panu Macinkovi resp. panu Turkovi podařilo, měl spolu s ostatními straníky spíše získávat zkušenosti a budovat si nezbytné společenské a politické vazby včetně zázemí, než poněkud neomaleným způsobem usilovat o vysoké exekutivní posty. Poučit se třeba z osudu někdejších „Věcí veřejných“. Prostě se připravovat na nepříliš radostnou budoucnost. Pokud nás vůbec nějaká čeká.

Již jednou jsem upozornil na v minulém režimu nezbytnou a svobodu po projevu částečně zaručující floskuli, která musela být mluvčím pronesena. Týkala se „uznání a zachování vedoucí úlohy KSČ“. Srovnání jsem použil v souvislosti s odporným chováním politiků, některých novinářů a dalších veřejně činných osob ve všem, co se týká konfliktu Ruské federace a Ukrajiny. Především po letošních parlamentních volbách neproběhne snad ani jedno veřejné vystoupení libovolného politika, kde by nebylo tupě vyžadováno prohlášení o nerozborném přátelství s Ukrajinou, nebo její neomezené (především časové) vojenské podpoře. Ale předtím musí respondent označit Ruskou federaci za agresora (to je ta souvislost s onou floskulí). Intenzivní používání zdokonalených přesvědčovacích technologií na bázi pana Goebbelse o tom, kdo je vlastně agresorem ve zmíněném konfliktu, je nejen únavné, ale i lživé. Protože každému, kdo nebyl podroben lobotomii, je od samého začátku jasné, „kdo si začal“.

Zde se ještě musím vrátit k panu Turkovi.

Do omrzení mu je vytýkáno (třeba propagátorkou eutanazie a špičkovou čerpadlářkou poslaneckých náhrad, poslankyní Šebelovou) tzv. „hajlování“. Ale novinářům spolu s politiky v přestávkách mezi výkřiky o bezvýhradné podpoře Ukrajiny vůbec nedojde, že podporují ukrajinský režim, který se vůbec co do obdivu a akceptování německých nacistických symbolů, včetně německé nacistické ideologie, vůbec „nežinýruje“. A to počínaje názvy ulic a pomníků, po pojmenovávání ukrajinských vojenských jednotek po německých jednotkách SS (Edelwisse SS, Galizien SS) ! Nejen proto nehodlám řešit, co pan Turek skutečně řekl, udělal, nebo naopak neudělal. Myslím, že si mohu dovolit napsat, že jeho role jakéhosi esa je dočasná a až nebude potřebná, nebo snad začne překážet, tak bude zrušena a i on s ní zmizí. Pokud si tuto variantu včas pan Turek uvědomí, není vůbec vyloučené, že jeho šance přijde. V každém případě nerozumné trvání na účasti poslance Turka v sestavované vládě za cenu případného konfliktu v této koalici, není dobrou vizitkou politické zralosti pana Macinky. Mimochodem, je skutečně podivné, že stranou pozornosti zcela zůstal velmi podivný adept na ministerskou funkci Oto Klempíř ?!

I když to v očích mnoha občanů tak nevypadá, politická strana ODS balancuje na okraji hlubokého kráteru, bez možnosti záchrany. Jan Werich s Miroslavem Horníčkem v jedné své forbíně rozebírali pojem relativity. Relativity času. A dobrali se výsledků, které lze v současnosti použít ke konstatování, že 4 roky vlády uskupení Petra Fialy, odpovídaly (relativně) násobkům jedné volební periody. Ano ty 4 roky „jejich“ vlády byly k nevydržení dlouhé. Vše, co stihla vláda Petra Fialy zničit, paradoxně navyšuje i to jediné, co tato vláda dokázala skutečně dobře vytvořit – dluhy. Každý si jistě vzpomene na zatím o 1,2 bilionu Kč zvýšený státní dluh, nebo dosažení cca 36% inflace (kumulativně), která stále roste. Dvě programová prohlášení vlády, jejichž obsah byl „dynamicky“ vykládán ODS s podporou „finančního experta“ Skopečka, pilota – ministra financí Stanjury a některých členů NERVu s premiérem Fialou v čele, jsou důkazem. Především rok 2025 tj. poslední rok vlády Petra Fialy odhalil, byť zatím jen část průšvihů, prakticky ve všech oblastech života v ČR. Není vůbec vyloučeno, že za Fialovou Kampeličkou stojí Fialova Ukrajina. Někdo by také mohl říci, že bitcoinový skandál ministerstva spravedlnosti, tehdy pod vedením Pavla Blažka, by mohl souviset s tajnými službami, nebo také s různými iniciativami vojenského charakteru, včetně vlády Ukrajiny. A ani možnost jistého předběžného finančního zajištění „elit“ v případě volební prohry, není vyloučena. Skandál, který má kapacitu smést ve skutečně demokratických zemích několik vlád za sebou, pohotově zaslepila narychlo a jen pro tento úkol jmenovaná ministryně spravedlnosti Eva Bitcoin Decroix. Žena s ověřenou praxí, když ne ve lhaní, tak v mystifikaci. Tato místopředsedkyně ODS ve svých veřejných vystoupeních poučuje, jak ona chápe demokracii a svobodu. Několik ukázek z jejích anglicky mluvených vyjádření. Cituji:

„ ... jediná cesta je v určitém okamžiku být schopni definovat, že některé zdroje informací jsou proti naší demokracii, protože to nejsou běžná média... a dále .. takže si myslím, že v určitém okamžiku proto bychom měli být schopni se bránit a omezit přístup člověka ke zdrojům těchto informací.“

A nakonec:

„Nepoužíváme vše, co můžeme. A já jsem velmi, velmi pro svobodu, velmi otevřená. Jsem velmi liberální. Proto jsem na počátku řekla, že jedním z opatření o kterém si myslím, že budeme muset uvažovat v jednu chvíli, bude zavření zdrojů, pokud odhalíme, že jde o zdroj nepřátelský“.

Eva Bitcoin Decroix má zdatnou pomocnici v podobě redaktorky Šafrové (Hovorkové-Forum 24). Cituji:

„Ale svoboda končí tam, kde začíná zločin. A myslím, že musíme říct, že tito lidé jsou zločinci. Spolupráce s Ruskem, se zločinci, je zločin“.

Eva Bitcoin Decroix svůj úkol na ministerstvu spravedlnosti asi splnila. Finance byly rozeslány a tak další cashback za pomoci osvědčené Ukrajiny a různých zbraňových iniciativ může směrem k šéfům „kolektivního“ Západu pokračovat. Pokračovat i formou loupeží, které se fikaně nazvou trvalým „zmrazením“. Pokračovat asi bude i objímání se s Němkou Ursulou von der Pfizer, vřelé třesení rukou s německým říšským kancléřem Merzem a těšení se po 81 letech na sjezd sudetských Němců na území České republiky v roce 2026. Toto a mnohé další méně viditelné události poznamenaly vývoj v ODS včetně toho, v co se ODS změnila.

Myslím, že je nezbytné, začít realizovat radikální krok, který každému neopravitelnému politickému subjektu zbývá: zrušení politické strany.

Ti, kteří nestydatě parazitují na kdysi relativně úspěšné konzervativní straně, si další politickou existenci pomocí této strany nezaslouží. Předpokládám, že především všichni členové Výkonné rady, poslanci atd. s tímto řešením nesouhlasí. Mají ale demokratickou možnost své značně korpulentní materiální zdroje realizovat v nové straně.

Ale od píky.