Komunisté nezničili Moravu: vyvrácení legendy

Podotýkám ještě znovu, že ve Stačilo krom členů KSČM a nestraníků kandiduje mnoho členů jiných stran, a to dokonce ve většině, přičemž cílem je, aby hlasy pro malé strany nepropadly jako v posledních volbách. Souhrnné označení celého Stačilo za komunisty je účelová vládní propaganda, stejně jako fialová nenávist hovořící o extremistech a kolaborantech.

Tento článek není apologií komunizmu a pouze vyvrací nesmyslné manipulování historií, jež má navodit dojem, že Moravané jsou povinni nějak speciálně, jakoby navíc oproti běžné populaci, bojovat proti komunizmu. Ukážeme si, kdo tento dojem navozuje a proč nás podvádí.

Začněme od toho, jak lidé seznámení s vývojem zemské samosprávy na obvyklé úrovni tradičně vykládají moravské dějiny posledních sta let: za Habsburků bylo moravské markrabství, které za Masaryka pokračovalo jako Moravskoslezská země. Pak přišli zlí komanči, samosprávu nám sebrali a zavedli kraje, aby Moravu záměrně zničili“.

Uvedený zkratkovitý výklad samozřejmě na první pohled kulhá na faktu, že moravská samospráva kupodivu nebyla okamžitě obnovena s nástupem hodných sametových demokratů. Co okamžitě, ona dodnes nebyla obnovena! Není to divné? Není... tváří v tvář tomu, jak se historie odbyla ve skutečnosti:

Moravskou samosprávu reprezentovanou zákonodárným moravským zemským sněmem a moravským místodržícím (zástupce hlavy našeho státu – moravského markraběte) totiž zničila už První republika. Učinila tak jako jednu z prvních věcí, a to revolučním aktem, jímž byl ostatně samotný vznik státu. Ten v některých věcech (např. recepce práva, odkaz na státnost Čech) vědomě navázal na Rakousko-Uhersko, ale v některých způsobil ostrý řez a diskontinuitu. Jmenovitě v existenci moravské samosprávy, kde byl proveden de facto státní anšlus Moravy s Čechami. Moravský zemský sněm byl zrušen, stejně tak i místodržitelství, na kahánku měly moravské zemské symboly.

RČS zavedla kraje zvané tehdy župy. Byly to umělé celky podobné dnešním krajům. Neosvědčily se, byly s nimi potíže. Proto se k roku 1927 stát formálně vrátil k zemskému zřízení ustavením Země moravskoslezské. Jenže to byla jen hra na samosprávu. Tato tzv. země neměla žádné pravomoci. Disponovala zemským zastupitelstvem, jež se podobalo dnešním krajským zastupitelstvům, nemělo nic společného s někdejším moravským zemským sněmem a nenavazovalo na něj. Předsedal mu honosně titulovaný zemský prezident, jenž byl ovšem jen podřízeným úředníkem pražského ministerstva vnitra a tedy byl ve své podstatě a směšnosti titulu ještě v horším postavení, než jsou dnešní krajští hejtmani.

První republika, jak známo, trvala jen 20 let, karikatura zemského zřízení pak ještě kratší dobu. Pak přišel protektorát navzdory názvu bez známek zemské samosprávy, a dále poválečné Československo, kde se tzv. Moravskoslezská země postupně dávala dokupy, ovšem opět nikoli v podobě skutečné samosprávy, nýbrž pouze subalterní správní struktury ve všem podřízené Praze.

Když přišel rok 1948 a vláda Národní fronty, rozjely se reformy (včetně zrušení země a zavedení krajů), jež nespadly z nebe, ale které byly výsledkem delší přípravy prováděné bez vazby na komunistickou ideologii. Tou pravou ideologií, jež diktovala centralizmus a nadvládu Prahy, byl český nacionalizmus maskovaný za čechoslovakizmus. A jeho zastánci nebyli pouze komunisté, ale také lidovci, socialisté a další. Zájemci o hlubší studium si jistě sami najdou na netu heslo „Národní fronta“.

Nu, a jak tedy tvůrci, přesněji obnovitelé krajského zřízení ony kraje odůvodnili? O tom podává velmi výmluvné svědectví stenoprotokol z Národního shromáždění ze dne 21. prosince 1948. Dejme slovo tehdejšímu zpravodaji ústavně právního výboru dr. Bartuškovi: „V tuto chvíli vrcholí staletý zápas našich národů o krajské zřízení... podle požadavků moderní, účelně organisované a decentralisované správy.“ Jak vidno, zaklínadlo o decentralizaci bylo oblíbeným slovním spojením v každé době a pokaždé se stejnými účinky. Zpravodaj po širším výkladu konstatuje, že reforma z roku 1948 je vlastně dokončením toho, co začalo při založení RČS: „Po osvobození roku 1918 zjišťujeme revoluční náběhy na modernější organisaci veřejné správy. Sama důvodová zpráva tehdy k župnímu zákonu uvádí a vytýká dosavadní správě těžkopádnost, pomalost, formalismus, nedostatek a nemožnost iniciativy lidu.“ Čili žádný komunistický ostrý řez, ale vědomá návaznost a dokončení rozdělané práce, pouze líbezně zarámované na závěr údajným lidovým zápasem – „Proto právem lze o tomto zákonu říci, že po staletém zápasu vůle lidu stala se zákonem.“

Tak. Jasné? Moravská samospráva skončila v roce 1918. Následovalo už jen několik reforem a přejmenování, kdy se žonglovalo pojmy župa – kraj – země bez faktického významu a bez existence původní samosprávy a kontinuity s jejími orgány.

Staletý zápas nebyl ve skutečnosti zápasem lidových mas, ale zápasem českého nacionalizmu, který už od roku 1848 nepokrytě požadoval státoprávní zánik Moravy a její podřízení Praze. Což se skutečně podařilo. Rok 1948 už byla jen poslední formalita. Podstata samosprávy byla vybrakována o 30 let dříve.

Jen pro doplnění ještě tři poznámky k době vlády Národní fronty 1948 až 1989:

1) ze záznamů Národního shromáždění dnes nelze zjistit, na rozdíl od moderní doby, kdy je sledována činnost jednoho každého poslance, jak kdo hlasoval. Prostě se zvedly ruce a nezapisovalo se, kdo přesně byl pro a kdo proti. Nelze tedy dnes zjistit, zda pro kraje byli všichni komunisté a třeba lidovci proti, nebo naopak. Motivace k zavedení krajů nebyly ideologicky komunistické, ve smyslu nějaké zvláštní nenávisti komunizmu vůči Moravě. Ani při pozdějších reformách, kdy se měnily hranice krajů, nehrála ideologie roli.

2) zvláštní období zažila Morava v roce 1968, kdy ten údajně protimoravský komunistický režim umožnil vznik a fungování statisícové organizace Hnutí pro Moravu a Slezsko docenta Bárty. Že neblahý srpen onoho roku tuto aktivitu zastavil a posléze došlo k částečnému česko-slovenskému vyrovnání, při němž Morava utřela hubu, je zase na jiné vyprávění.

3) neodpustím si rýpnutí – vyplývající ovšem z logiky obvinění, že „komunisti mohli za všecko“ – zda náhodou, když se komunizmu připisují negativa, mu nelze připsat i nějaká pozitiva ve vztahu k Moravě. Nuže, kromě již uvedeného vzepětí moravského vědomí za Bárty lze zcela jistě za vlády KSČ zaznamenat mohutný zájem o historii a archeologii Velké Moravy. Právě v této době se díky uskutečněným výzkumům z říše spíše literárně-legendární stal hmatatelný, světoborný pojem, důležitý zdroj moravské identity a hrdosti. Čechoslovakizmu udělal z Velké Moravy pochopitelně „první společný stát Čechů a Slováků“, ale my Moravané, a nejen my, jsme i tak věděli...

Pojďme k Sametu. Jak již pověděno, po převratu se honem honem od komunizmu všichni odvrátili, mnozí překabátili. Dokonce vzniklo usnesení parlamentu o zrušení Moravskoslezské země jako o aktu nespravedlivém, poplatném totalitní praxi. Všecko se svedlo na komunisty – proč? Protože když za to mohli oni, tak my ostatní ne, jupí!

Národní fronta, ovšemže ne tak nazvaná a ustavená ale o to národnější, v následujících desetiletích důsledně zašlapávala vše moravské do země a ještě hlouběji. Toto ušlechtilé demokratické konání bylo pak završeno aktem vskutku výsměšným, absurdním a sprostě řvoucím až do nebes – zavedením krajů v roce 2000, a to v podobě tak vytýkané zlým komunistům – v podobě krajů, jež jako by z oka vypadly těm Gottwaldovým.

Tak my si tady žijeme. Výčitky komunistům...následované přesným opakováním jejich reforem. A komunisti jsou prý proti Moravě. Zatímco třeba lidovci mají pověst strany promoravské. Nu, jaké že je ovoce toho stromu? Kupříkladu při schvalování krajů byli lidovci jednoznačně pro, tedy pro rozbití Moravy. A vcelku nedávno, při projednávání protestu proti čechizačnímu státnímu logu v jihomoravském zastupitelstvu, byli proti pouze tři „patrioti“ – hejtman Grolich a další dva lidovci.

Goebbelsovské sté opakování lži se zarývá do hlav ve fialovém hávu. Nebráním nikomu vyřizovat si s komunizmem účty, byť boj proti němu 36 let od Sametu je podle mě bojem směšným a pomýleným, vedeným ve špatný čas a proti špatnému nepříteli. Nicméně, považuji za nešťastné dávat komunizmu za vinu i to, co jeho vinou není. Odvádí nás to totiž od našeho skutečného nepřítele. A tím je pražský centralizmus.