Texty projevů Lenky Procházkové a Marie Neudorflové k výročí německé okupace

Říká se, že malý národ, chce-li přežít, musí umět snášet i veliké křivdy. Přežít křivdy a zrady však neznamená zapomínat na ně.

Marně se však rozhlížím po štábu české veřejnoprávní televize, který by v přímém přenosu umožnil divákům sledovat skvělý projev historičky Marie Neudorflové. Včera večer tady televizní kamery byly, když stovky zmanipulovaných mladých lidí křičely svou nenávist vůči demokraticky zvolenému prezidentovi. Dnes, ve výroční den nacistické invaze, má veřejnoprávní televize taky nabitý program, musí předávat informace o protestních stávkách studentů, především středoškoláků, proti údajnému porušování ústavy. Proč právě dnes? Aby se ten černý den naší historie překryl mladou energií, která se šikuje podle povelů, jejichž smyslu nerozumí?

Nesmíme se zlobit na ty mladé, protože oni jen dobře plní špatné zadání. Nevím jaké procento studentů, kteří dnes stávkovali, skutečně zná naši ústavu a je schopno o ní diskutovat. Doufám, že aspoň někteří ředitelé škol, kteří pomohli stávku organizovat, využili tu příležitost a seznámili stávkující s textem ústavy naší republiky a s faktem, že jsme tento manuál pravidel a práv nedostali zadarmo. V takovém případě by stávka, pojatá jako občanská výchova, mohla mít vzdělávací smysl. Jestliže však je dnešní stávka studentů a připomínám že zčásti i středoškoláků, kteří ještě nemají volební právo, jen další akcí, která má zpochybnit výsledky demokratických voleb, pak lze organizátory tohoto plánu vnímat jako pátou kolonu.

Protesty v ulicích prý budou pokračovat i v dalších dnech. Březnový vítr, který se sbírá především v pražských ulicích je sice směšný oproti hroznému hurikánu, který zachvátit naši zemi v březnu 1939, ale rozhodně není směšné, že letošní březnový vítr je nesen pod hesly demokracie a obrany ústavních zvyklostí. Neboť toto účelové zneužití významu slov činí z mladých lidí jen kompars svolaný pro vytváření hluku. V budoucnu, až dnešní komparsisté pochopí, pro jaký spektákl byla jejich mladá energie využita, se budou cítit poníženi a pokořeni. Mějme s nimi proto soucit už dnes a dejme jim najevo, že v našich očích ONI nejsou vinni. Současně si ale musíme přiznat, že tato nevědomost mladé generace je součástí taktiky, s kterou kdysi pracoval i německý nacismus.

Ten měl jasné cíle, které v Protektorátu Čechy a Morava uplatňoval jak terorem, tak i „měkčí“ metodou převýchovy. Hlavní nápor tehdejší „převýchovy“ a germanizace rasově vhodných mladých Čechů se soustředil na omezování školství, kde výuka dějepisu byla zrušena, dále na represivní dozor v kulturních institucích, na příkaz dvojjazyčných nápisů a podobně.

Kdo ze středoškoláků nebo i vysokoškoláků, kteří se dnes zúčastnili stávky, ví, co znamenalo ono „Konečné řešení české otázky“? A kdo z nich zná alespoň zhruba dějiny našeho národa? Přitom historie je neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. (Arthur Schlesinger)

Jiný intektuál Charles Montesquieu tvrdil, že šťastný je národ, který má nudné dějiny.

Z tohoto hlediska nejsme šťastným národem. Ale jsme tu pořád. I když osudová poloha naší vlasti na křižovatce vlivů je krajně nevýhodná, jsme tu pořád. Proto si dnes a právě na tomto místě u Pražského hradu, nad kterým je vlajka s heslem PRAVDA VÍTĚZÍ, připomínáme 15. březen 1939 nejen jako datum tragické, ale i jako počátek odporu proti německé okupaci. Naši hrdinové domácího i zahraničního odboje platili životem za naši a evropskou svobodu. Jedním z oněch hrdinů byl i můj dědeček, moravský odbojář, kterého gestapáci umučili v Kaunicových kolejích. Jmenoval se Přemysl Micka. Byl učitel. Zanechal po sobě tři děti a stovky žáků, které nejen slovem ale i osobním příkladem vychoval k vlastenectví a k odvaze.

Dnešním učitelům nehrozí za výchovu žáků a studentů ke kritickému myšlení trest smrti. Přesto mnozí na své poslání rezignovali. Ohánějí se slovem SLUŠNOST, ale přitom jde o POSLUŠNOST. Vychovávat mladé lidi k poslušnosti a stádnosti znamená přistřihnout jim křídla dřív, než dorostla.

A pokud dnes selhávají i mnozí učitelé, co můžeme čekat od navedených herců, kteří povětšinou jen interpretují přidělenou roli?

Často a s chutí opakuji větu, že i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností. V naší historii se to opakovaně projevilo. Myslím, že nastává čas pro nové národní obrození a cítím, že březnový vítr může v tomto osmičkovém roce nečekaně změnit přikázaný směr. Neboť, jak známo, kdo seje vítr, sklízí bouři. Mnohým politikům v tom povětří uletí klobouky a mnohým divadelníkům spadnou pokrytecké masky. Až se pak zase budou vymlouvat, že měli špatné informace a že netušili čemu slouží a komu se upisují, pošleme ty kajícníky ke studentům. Nejlépe v doprovodu veřejnoprávního televizního štábu. A nechme těm budoucím debatám o demokracii, ústavnosti a svobodě slova volný průběh. Pro dotazující se studenty to bude léčba šokem. Pro ty, co na jejich otázky budou muset odpovídat a prát vlastní špinavé prádlo v přímém přenosu, to bude lekce z toho, že za všechno se platí. A co se týče nás koncesionářů, konečně za své peníze dostaneme necinknutý dokument. Bude to podívaná za všechny prachy.

Až skončí, z našich zneužitých dětí se stanou občané, kteří chápou, že český stát není samozřejmost a že dnes jsou na řadě oni, aby jej bránili a ubránili.

Výročí německé okupace Československa 15. 3. 2018

Marie L. Neudorflová

Je nutné si připomínat tragická výročí našich dějin, jako 15. březen 1939, kdy hordy německých vojáků vkráčely do českých zemí s těmi nejhoršími záměry – zcizit zemi, vše cenné, co Češi vybudovali, zničit svobodu, demokracii, kulturu, zotročit obyvatelstvo, vyhladit napřed inteligenci spolu s židovským obyvatelstvem a postupně se zbavit všech Čechů. Během několika let Němci stačili vyvraždit 360 tisíc českého obyvatelstva. Dnes je korektní používat pojem nacisti, ale nacisti byli Němci a ne každý Němec účastnící se zběsilého vraždění byl nacista. V pozadí by hlavně pocit superiority Němců, pohrdání jinými národy, zvláště Slovany, a víra v právo na expanzi na úkor ostatních evropských národů. Tato víra v expanzi má různé formy a nezdá se, že by z německého a evropského myšlení větších států, zcela zmizela. Ale expanze vždy znamená vykořisťování původních obyvatel.

České obyvatelstvo bylo již od Mnichova hluboce zklamané přístupy Západu, jehož závazky se ukázaly jen jako planými sliby. Zapomnělo se a zapomíná, že západní státy byly dlouho koloniální a že myšlenka expanze jim nikdy nebyla a stále není cizí. A že jakékoli vztahy s ostatními zeměmi vnímaly jen z vlastního prospěchu. Zdá se, že mocenské vrstvy velkých států ani jinak myslit neumí, neboť skutečná demokracie jim byla vždy cizí. Je otázka, zda skutečně věří, že velké celky jsou stabilnější, bezpečnější, více properují. Znalost historie ukazuje, že to falešný předpoklad.

Češi vychovaní v demokratických a humanitních hodnotách si ve své většině udrželi i za německé okupace vnitřní vzdor vůči Němcům, mnozí se zapojili do odboje a to i v zahraničí. Jejich hrdinské činy, veliké i malé, motivované láskou k vlastním lidem, k českému národu, ke svobodě a demokracii, již nikdo nikdy nespočítá. Tento odboj je stále nedoceněn, známe jen ty největší hrdinské činy.

Bohužel se ukázaly i temné stránky lidské povahy lidí neschopných loajality se svým národem, lidí ustrašených, podřizujících se cizí moci a jejím cílům. A také lidí ambiciosních vzhlížejících k moci, silnějším, jako k modle, která je ochrání, povýší. Ti jsou za každého režimu nejnebezpečnější.

Bohužel, po válce český národ opět na dlouho ztratil možnost být pánem ve své zemi, což podrylo celkovou morální a citovou vazbu na svůj národ, snížilo znalosti jeho historie a kultury.

Po roce 1989 však začalo ještě horší překrucování českých dějin, života našich velkých osobností s cílem národ ponížit, ponížit sebevědomí Čechů, svést mladé lidi na cestu nekritického obdivu k Západu, k víře, že neoliberalismus je ona kýžená demokracie, k myšlenkovému zmatku. Důsledkem je pohrdání vlastním národem, jeho státností, jeho kulturou, historií, volenými představiteli, nerespektem k demokratickým principům. Upřednostňování různých práv, neoliberálních hodnot svázaných se západními nedemokratickými zájmy a protlačovaných hlavně různými neziskovými organizacemi, atomizuje společnost, podemílá koncept většiny nezbytný k rozvoji demokracie. A také dává možnost k přílišnému rozšiřování vlivu zahraničních zájmů, které jsou jen málo v souladu s respektem k demokracii, k českému národu. Naopak, jsou v souladu s neoliberálními, nedemokratickými, globálními zájmy. Jakoby nastávalo naplnění nacistů na konci druhé světové války: Hitlerovy cíle ano, ale bez Hitlera“, míněno hospodářsky.

Otázkou je, kdo u nás financuje tento nedemokratický sílící proud, zneužívající neinformovanosti zvláště mladých lidí a neloajální k výsledkům demokratického procesu i k českému národu a jeho vlastenecky smýšlejícím představitelům. Z charakterové nedostatečnosti stále jako plevel vyrůstá politicky i morálně zjednodušené myšlení, neschopnost a nevůle ověřovat fakta a jejich souvislosti, chápat politickou účast ne jako věčný protest, bič na určité často nepodstatné jevy, zatímco závažnější problémy zůstávají bez povšimnutí. Například to, že Západ nás opět nevnímá jako rovnocenného partnera, vlastně nás rozděluje na ty, kteří mu naivně a plně důvěřují, následují, majíce z toho určité výhody, a na ty, kteří mají v paměti všechny zrady, kterých se vůči našemu národu a státu dopustil ve prospěch svých zájmů a to i po roce 1898. To, že Západ k nám má vztah jako ke kolonii, není náhoda. Stačí poslouchat jen některé výroky německý politiků v Evropské unii a Evropské komisi.

Nebylo by na místě, aby se ty podivně organizované demonstrace zabývaly otázkou potřeby rovnoprávnosti velkých a malých států a požadavkem respektu velkých států k malým. Nebylo by na místě naučit se napřed neplést si svobodu slova se zneužíváním svobody slova ke lžím a manipulaci veřejnosti? Jinak 15. březen 1939 není nic, co by se za určitých okolností nemohlo opakovat, třeba v poněkud jiné formě, neboť nemáme čím bychom se bránili.