Paměti lesníka Bohumila Lošťáka z válečného pobytu v Hudlicích u Berouna

Par dni pred koncem nacistické okupace Pražským povstáním, jehož průběh nebyl pro Prahu příznivý, proto rádiem volali o pomoc Vlasovovu „armádu“, když spásně očekávaná vojska generála Rybalko uvízla kdesi daleko na severu. Bylo však potřeba někoho, kdo volání Prahy Vlasovcům doručí. V Hudlicích jsme všichni věděli, že v tu dobu - nevím kolik hodin, Vlasovova „armáda“ odpočívá, či si líže rány necelého půl kilometru od Hudlic. Když jsme v té době v hospodě u Brychtů z rádia uslyšeli, že v Pražském rozhlasu je vraždí okupanti, okamžitě to zažehlo naši aktivitu. - Ihned jsme se vydali k Obecnímu úřadu, vedle kterého je situovaná lesní silnička do Nového Jáchymova, kolem které Vlasovci odpočívali.

S určitostí mohu tvrdit, že já, ani hudličtí občané - jak je dnes frekventováno - o další armádě generála Buňančeka, tábořící opodál v tomto prostoru, jsme vůbec nevěděli. Celkem se k Radnici manifestačně dostavilo asi 200 Hudlických občanů i já, Moravák. Radili se, koho vyšlou jako misi do vojenského ležení Vlasovců s prosbou, aby nepokračovali do dobrovolného zajetí Americkou armádou a vrátili se Praze na pomoc. Bylo rozhodnuto, parlamentářem zmocnit mě, bezprizorního Moraváka, kterého neměl kdo oplakávat. Mise k Vlasovcům byla totiž velmi riskantní, neboť je bombardovali Angličané. K mému pověření přispěla okolnost, že jsem gavaril němnožko parusky. Mimo to, byl jsem v důvěryhodné lesnické uniformě s tříčtvrtečním svrchním kabátem, protože celý týden pršelo.

Do vojenského ležení Vlasovců jsem šel jako parlamentář s bílým kapesníkem na habrovém klacku. Potom mě „zajala“ předsunutá vojenská hlídka, v níž mně byl sympatický lehce oblečený Alexej, třesoucí se chladem. Tak jsem mu svrchník půjčil, když jsem do kapsy vložil variantní adresy - (Po létech, kdy již Aljoša nežil, jsem dal toto jméno svému synovi).

Vlasovova stráž mě přivedla do vojenského tábora, který byl rozložen v lese, zejména po levé straně již zmíněné silničky. Byla v něm různá vozidla, na nichž mnozí vojáci pospávali. Tank, kuchyně i rozvěšené prádlo a dokonce ženy s dětmi, což mě udivilo.

Pak jsem osobně stanul tváří v tvář generálu Vlasovovi. Byl silné postavy, dobráckého vzezření a měl výrazné dioptrické brýle. Za pozornost stála i jeho uniforma, na kterou si zřejmě potrpěl. Její zelená barva byla šmrncnuta do oranžova, se širokými zdvojenými lampasy. Uprostřed nich se třetím, který vypadal jako provázek. Měl mnoho metálů.

Panu generálovi jsem tlumočil, že u Radnice shromáždění občané Hudlic jej zvou mezi sebe k důležitému jednání a pan generál Vlasov nehnul ani brvou a okamžitě vyhověl.

Skutečnost, že jsem pana generála Vlasova přivedl do Hudlic a že v Hudlicích byl, nemůže být přece zpochybněna a také nevím, proč by měla.

Generál Vlasov hudlickým občanům dosti emotivně řekl, že pomoc Praze považuje za svoji svatou povinnost. Za to jsem se mu uklonil, aniž bych tím na něj nějak zapůsobil. - Byl to prostě voják, který si na takové formy nepotrpěl. Potom jsme každý šli svou cestou, která pro mne skončila znovu v hospodě, kde jsme se meli tenkrat sejit. Nemohl jsem proto vědět, kterou hodinu a jakými cestami se Vlasovci vydali Praze na pomoc.

Po usilovné rekonstrukci tehdejších událostí a krystalizace myšlenek se mně vybavilo, že ve snaze v těžké chvíli stát při matičce Praze, jsem se sice přidal k jedné z četných skupin, kterou však od cesty odrazovalo mnoho lidí, kteří Prahu opouštěli a od nichž prosakovaly neblahé zprávy. Ostatně, nebyl jsem žádný hrdina a z Prahy byla slyšet kanonáda. Ti, co z Prahy odešli pak obdivně líčili udatnost Vlasovců, jak prý na wehrmacht nekryti stříleli do oken domů, za nimiž se kryli nacisté. Jednomyslně vyprávěli, jak Vlasovci pohrdali svými životy pro život Prahy. K mému překvapení do Hudlic se mně vrátil i můj tříčtvrteční lesnický kabát.

Závěr:

S hlubokým přesvědčením soudím, že „armádě“ generála Vlasova bychom měli věnovat trvalou vděčnost. Má totiž atribut, aby bylo uzákoněno :

„Armáda generála Vlasova se zasloužila o Český stát“. 12.12.2002