Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko

Nic? Vždyť je to nabíledni: byl to Rus a prozradila ho azbuka. Ještě před dvěma lety bych něčemu takovému vůbec nevěnoval pozornost, jenže v dnešní rozjitřené atmosféře strašení Ruskem mi to nepřijde ani nevinné, ani náhodné. Že by to byla cílená propaganda zaměřená na děti si nemyslím (v tomto směru vyniká spíše ČT se svým Déčkem, kde to v pořadu Zprávičky někdy valí do dětí opravdu fest), mnohem spíše je to projev toho, že protiruská agitace nese začíná nést své ovoce a když má někdo vymyslet, kdo bude padouch, tak ho přirozeně jako první napadne Rus, protože dnes a denně slyší ze všech stran, že Rus je zlý a nebezpečný.

A tento stereotyp se přenáší na děti, které už ale nemají možnost srovnání, nepamatují si, jak to bylo před rokem dvěma, deseti či třiceti lety, neuvědomují si, že ke změně došlo až v jistém okamžiku v souvislosti s konkrétními událostmi, nevědí nic o politice, propagandě, sférách vlivu a ochraně investic. Děti tak snadno přijmou stereotyp zlého a nebezpečného Rusa za svůj, tím spíše, že živého Rusa, podobně jako živého Cikána, většina z nich nikdy neviděla, nebo viděla, ale nepoznala, protože dokud nezačne být něčím nápadný, tak je k nerozeznání od Čecha. A až je pak někdo požene šturmem na Rusa, nepřijde jim na tom nic špatného, nebudou pochybovat, nebudou se ptát, protože budou od mala zblblí.

Strašně a hloupě tím rusofóbním štvaním riskujeme a zatahujeme, byť třeba nevědomky, děti do našich špinavých her. Jaká bude budoucnost – pokud vůbec nějaká budu – určujeme tady a teď tím, co své děti naučíme. Učíme-li je nepřátelství, nečeká je nic jiného, než konflikt.