Král Rychna

Dosud krále Rychnu haní lid, byl to tyran, byl to taky žid,
nabíjel cizím svojí kasu, vymahači sužoval svou chasu, za dluh nechal živořit.

Ještě zvláštní slabost ten král měl, že na rodiny tuze zanevřel:
dal je rozvracet během roků, prsty jeho soudců „opatrovníků“ řádily jak roj včel.

Horší ještě byl osud rozvedence hájícího právo dětí na výchovu otce,
čekala jej podivná odplata, nic ze zlata, ale skrze dluh za výživné s dozorem věznice!

Divili se lidé, mrzela je dost na tom špatném králi tahle ukrutnost;
však co král chce, zdrávoť pro poddané, tak po letech zvykli si na tu podivnost.

Jenom tátové zvyknout si nemohli, ve věznici je špatné pohodlí;
než co dělat? Nic jim nezbývalo, leda trpět, neb odvážných jich bylo málo.

Každý rok, v létě, v zimě, naháněli žalobci otce do soudní síně;
tam chudáci smutně los metali, kdy přijdou o děti, majetek a do věznice povalí!

#

Padl los, ach! Padl: Letos krejčík bude hájit právo nezletilých, roztomilých dětí tatínek.
Jak to jeho děti slyšely, celé ustrašené křičely: „Ach! Náš tatínek!“

Již posloužil vyvrhelům, již ho vede bachař, ukrutnou odměnu za tu službu dát:
tu se jeho děti skrze zástup tlačí, spěchají, co jim slabé síly stačí, zaň orodovat.

„Králi, pane králi! Tatínek náš jedinej, pro Boha tě prosíme, slitování měj!
Co si počneme, my ubohé siroty? Raděj samy umřít jsme hotovy, teploušům nás nedávej!“

„Králi Rychno, milost, pane! Máš to lidský cit nechat tátu bachaři prznit?
Naše matka padla v harém Tvého dvoru, a ty chceš naší jedinou oporu hanebně nám vzít?“

„Jestliže ty, králi, dobré srdce máš, jistě dobré trávy často hulíváš:
Pro nic za nic, pro tvé šedé vousy, proč soudci otce bez viny zardousí, to jsi otec náš?!“

Král se za ty řeči vůbec nestyděl, soudnost zase předstírat jen chtěl;
uklidnil se, vzdychl hluboko, usmál se jenom naoko, zastavit velel.

Všem kázal se vzdálit, jen sám krejčík, povolán ku králi, bledý jako svíce.
Král tu sedí, ve svém taláru: „Přistup, otče, blíže sem ke trůnu to je soudní stolice.

Přísahej, že smlčíš na věčnost, ty muži, co jsi ode mne zakusil na vlastní kůži;
pak tobě neublížím ničím, a ty budeš mým dvorním krejčím na mou duši.“

Nerad přísahal tatík a byv propuštěn, zvěstoval dětem, jak jest „povýšen“;
pak šatil králi nohy, ruce a již žádný otec v celém roce nebýval uvězněn.

Těšili se lidé, že ten špatný král aspoň jednu zrůdnost vymluvit si dal,
více však než celý dav voličský, konečně i živel dětský prospívat začal.

#

Je mladý otec v justiční vatě, radují se děti z toho dojatě,
účet se plní, odměny, náhrady, jízdy služební, je na správné straně?

Než co zmohou peníze, bankomatu vrnění, když srdéčko trápí ostré hryzení:
nevyjevit nic žádnému muži, co zkusil od krále na vlastní kůži vždy při stíhání!

Televize lže, pravda není odtud, kdo chce tajnost smlčet, krejčím nebuď:
krejčím chutě škubou, než je poví, přenáramně hubou jazýček je rtuť!

„Ach! Tatínku miláčku, co tě sužuje? Ve dne nemáš stání, v noci pokoje,
býval´s vesel, teď Ti líčko vadne, zdravé tělo tvoje, den ode dne chřadne, pověz, co Ti je?“

„Milá dítka, ach! Pomoc žádná!“ „Tatínku náš, moc zví, kdo se ptá,
na lavičce žije bezdomovec, ten zná utrpení konec, on Ti radu dá.“

Pravil znalý na lavičce: „Dobře znám tvůj kříž, ty jsi krejčí a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědět žádnému. Neulehčíš ale srdci svému, až to vyslovíš.

Nyní je technologický věk, světem vládne internet,
napiš do něj pilně své tajemství svižně, a ulevíš sobě, jiný nemám lék.“

Hned tu noc se otec připojil, jako norský pedofil,
a napsal na síť i tobě, co se skrývá v králově osobě, pak se uzdravil.

#

Po tom uzdravení prošel krátký čas, tu strojil Rychna zase narozenin kvas,
z celé země lidé cizopasní sjeli se na to hodování stádní na králův rozkaz.

A po hodování ústavní sál hladce voskovaný čekal již na bál,
ještě o té dvorní žranici přímý přenos televizní do všech domácností objednal si král.

Tenkrát po justiční mafii ani pes neštěk, vydržoval si jí jen sdělovací svět:
podvodníky, lháře, zrádce, lidský odpad, našels mezi soudci hned.

Básník chtěl oslavit krále ódou, ale ztratil ji v tom shonu náhodou,
a když přišlo k vysílání, zjistil že jí nemá k mání, že odejde s ostudou.

Na internetu něco najít si přál: „Nenajdu-li, zkazím bál!“
Ze sítě vzal odkaz jiný, co způsobí, o tom básník nic se nenadál.

Způsobil tam králi čistou věc, jak šel do vysílání ten Rychnův nevěstinec,
tu čte divák, aniž se to přeruší; „Král Rychna nemá lidskou duši: král je zločinec!“

Král dal básníka stíhat hned, pozdě však bylo horkou zprávu zadržet,
a tajemství zakázané, pro něž děti žily od otců odloučené, spatřilo denní svět.

Co nyní celý svět věděl ze stránek, nebylo nic platno skrývat pod zámek,
tak král Rychna musel po tom bálu nosit svou prázdnou duši bez obalu, ale zdvíhal se křik...

Po krátké chvíli, když zesílil v povyk, hnán byl vidlemi špatný panovník,
lid přišel na to, že nemít lidskou duši ani králi nepřísluší, to zhoubný je zvyk!

Tu je konec písně: nevrátil se Rychna král! Krejčík o své děti staral se dál,
i když najevo vyšlo, jak tajemství na internet přišlo a ze sítě na bál.

Žádný zločin není promlčitelný, ani žádný král nenahraditelný,
a koho co na jazyku svrbí, dá-li to na internet, nepochybí, lide pronásledovaný.