Sobotní cyklovýlet

První metry byly naprostá idyla. Počasí – lehce zataženo ale bez deště, jízda kolem krásné Moravice, zkrátka perfektní. Avšak najednou nečekaný zvrat – projeli jsme kolem vozidel pořadatelů nějakého cyklozávodu. Ti nám pouze zdělili, ať jsme opatrní, že kolem nás budou projíždět nějací závodníci. Samozřejmě jsme předpokládali, že jde o asi nějakou vesnickou akci o dvaceti závodnících – ale ouha, závodníků byly stovky a s dostatečnou hladinou adrenalinu v krvi.

Jak popsat následující kilometry? Vedu kolo, v sedačce naše tříletá dcera, manželka asi tak co 10 sekund Nás upozorňovala „POZOOOR DALŠÍÍÍ!“, což znamenalo uhnout na stranu a doufat, že další závodník zvládne situaci a My budeme moci zase ve zdraví 10 vteřin (v neustále rozviřovaném prachu) pokračovat.

Podotýkám, že většina závodníků byla slušná, za uvolnění (veřejné) cesty poděkovala. Nicméně bylo slyšet i hlášky typu „uhni, nezdržuj“. Dodávám, že na veřejném, neuzavřeném prostranství. Zhruba tak každý kilometr jsme narazili na pořadatele (asi nějaké časové kontroly), kteří na můj dotaz „kolik jich ještě je“ s úsměvem v tváři (ne úsměv – vyložený výsměch), dívajíce se na mou tří-letou dceru v sedačce, odpověděli „ještě minimálně 500“.

Nebudu to dále natahovat – nejsem žádný posedlý stěžovatel, nemám nic proti akcím tohoto typu, nic proti závodníkům. Vadí mi přístup:

a) pořadatelů: jaké bylo mé překvapení, když jsem dodatečně z mapy zjistil, že po druhém břehu řeky totožná trasa. Byl problém říci „jeďte po druhém břehu řeky, tady se jede cyklozávod?“

b) městského úřadu (pakliže tuto akci povolil): trať má být uzavřená a případní „civilisté“ náležitě instruováni a případně směrováni na jinou trasu.