Zadostiučinění?
7.11.2007 Přišlo emailem Témata: Česká republika 208 slov
Pražský městský soud vynesl rozsudek nad Ludmilou Brožovou – Polednovou, bývalou prokurátorkou v procesu s Miladou Horákovou. Nepodmíněný verdikt osmi let vězení je pro šestaosmdesátiletou starou paní nepodstatný. Každý tuší, a potvrdil to i soudce, že trest je vzhledem ke zdravotnímu stavu odsouzené nevymahatelný.
Chtělo by se říci: Konečně! Konečně nastalo zúčtování s minulým režimem a jeho zločiny. Je to tedy důvod k optimismu? Obávám se, že nikoliv. Nemohu se ubránit dojmu, že celý proces byl jen nepovedenou parodií na minulost, která se mohla odehrát jen díky tomu, že paní Brožová – Polednová netrvala u soudního jednání na své přítomnosti. Jinak by kauza dopadla stejně jako u Aloise Grebeníčka.
Proč to všechno až téměř po osmnácti letech od sametového podvodu? Proč nedošlo k obžalobě již počátkem devadesátých let? Odpověď je jednoduchá. Bránila tomu dohoda komunistických pohlavárů s nastupujícím disentem, kterou osobně zaštiťoval Václav Havel. Právě on je bezpochyby odpovědný za to, že jsme svoji příležitost vyrovnat se s křivdami minulosti promrhali. On je ten, kdo se paktoval s nomenklaturními aparátčíky typu Čalfy, on je tím, kdo považoval za svého přítele komunistického generála Vacka.
Pocit zadostiučinění se tedy, alespoň v mém případě, nedostavuje. Spíše je tu pocit trapnosti. Trapnosti nad nedůstojnou fraškou, která se nazývá soudním procesem. Fraškou, která nemůže zakrýt obrovské morální selhání polistopadové vládní garnitury.