Lacko snědol psa

„No poslyšte, ale jestli nemají ty dívky nárok na sociální dávky již dnes, tak přeci není nutné připravovat žádný nový zákon – leda že by šlo vlastně o podvod ze strany státu na jejich existujících právech a upření jim těch dávek, na které jako české občanky právo mají, což vlastně takto koncipovaný zákon neskrývá – chce jim přeci sebrat i přídavky na děti (odvozované z platu obou manželů) – na děti s českým občanstvím!.“ „Ale to se přece musí nějak regulovat! Cikánky a Vietnamci!“ – Mé přítelkyně: jedna vyučuje etiku (a nezná jediného Roma ani Vietnamce jménem, přesto jí není proti mysli zavádět Norimberské zákony), druhá soudkyně (minula se s povoláním, chce být hlavně drbna – a tak je také příslušně cynická. O myšlení neví, že si člověk nejprve vytvoří postoj a pak si jej racionalizuje a v posuzování svých spoluobčanů, že razí takovou filozofii práva, proti které si uvažující člověk musí stavět plot, aby se mu pokud možno nedostala do domu. Že je to fašismus si ona nechce přiznat.) Třetí – pracuje na Ministerstvu vnitra, úzce spolupracuje právě s ministrem Langrem – bojím se, že je to ona, kdo pomohl na nohy názoru o fiktivních manželstvích, protože v obci drbny bydlí žena, která si vzala Vietnamce opakovaně. Ta dáma z ministerstva mlčí, o cizinecké problematice se nechce dozvědět nic, odpověděla bych jí s radostí na každou otázku. Řeč je však nutno odvést jinam, to neovlivním.

Bohužel na jejich obranu není možné ani nic uvést – přímo vedle nich se odehrála rodinná tragédie vyvolaná bezprávím ze strany cizinecké policie, s následkem zborcení existence rodiny jejich kamarádky, zničením všech životních sil obou partnerů, obrovskými zdravotními problémy. Ta jejich kamarádka málem umřela. Malé, dnes desetileté dítě kamarádící se s jejich potomky, má takové zázemí, že není jasné, jaká bude jeho budoucnost. Patnáctkrát vyslechly, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo, jaké jsou cesty českého práva. Jejich „kamarádská“ pomoc se soustředila na špionování vztahu s tím cizincem, opakované vyslýchání kamarádky, jaké má dotyčný záporné vlastnosti, a na její přesvědčování, že by se problémů mohla zbavit odmrštěním manžela..Ta špatně provdaná dívka byla tak slabomyslná, že s nimi ze sentimentu vztah udržovala a patnáctkrát se snažila vše o fungování cizinecké policie a vše o cizinecké problematice vysvětlit. Teď jí dochází, že by možná bylo vhodné hledat jiné uši.

Teď si řekněme, co je vlastně hrozného na skutečnosti, že si romské dívky berou Vietnamce. Pro romské dívky může být takové manželství báječnou příležitostí, jak se dostat do sociálního prostředí, které přeci jen provozuje ekonomické aktivity. Rozhodně by i fiktivní manželství znamenalo navázání užitečných sociálních vazeb a mohlo by dojít ke značnému zvýšení sociálních kompetencí – ovšem uplatnitelných jen ve sféře obchodu, nikoliv v tom, že by se naučily chodit po právní struktuře společnosti. Pro Vietnamce je báječné, že evidentně nalezly ženy, které se styku s nimi neupejpají – jejich přirozené partnerky, Vietnamky, se totiž zcela jistě snaží provdat za Čechy – a kromě toho jich tu je asi méně. Pro Češky není zase Vietnamec dobrý.

Pravá hrůza spočívá v tom, co se dá zjistit o podlomeném zdraví Vietnamské komunity – provinila se totiž obchodováním s čínským zbožím! Nahlédněte prosím na stránky Celní správy, jež provádí konfiskace tohoto zboží z důvodu porušení práv k intelektuálnímu vlastnictví. Zjistíte neuvěřitelné. Přestože zákon praví, že trestně a penálně stíhatelný má být importér takovéhoto zboží (a všechny kontejnery z Číny jdou přes celní sklady) – provádí se vlastní zabavování a penalizace u finálních prodejců (kteří jsou ovšem na tak nízkém stupni vietnamsko- čínské obchodní organizace, takže si zboží, jež budou podávat, mohou jen velmi omezeně vybírat. Pokud by došlo k postihování importérů, ti by se jistě naučili povedení svého zboží konzultovat s databázemi zboží pod ochranou a domluvit se s čínskými partnery, co lze bezproblémově dovést – jenže to by ovšem nešlo masivně perzekuovat vietnamskou komunitu. Zabavuje se ve velkém, zabavuje se vše, i kartáčky na zuby a polštáře. (Může mi někdo vysvětlit, proč by někdo potřeboval falšovat značku polštáře, aby jej prodal? Nebo snad Evropa chrání univerzální rozměr či entlování? Před patnácti lety se na českém patentovém úřadě hlásala filozofie, že historické vzory jsou univerzálním dědictvím, patří všem, nelze je chránit. Dnes lze v jedné z evropských databází nalézt jako chráněný vzor tričko s dlouhými rukávy s podélným průstřihem vedoucím svisle dolů od lodičkového výstřihu, průstřih i výstřih lemované paspulkou. To už bohužel začínají mít smůlu i čeští výrobci textilu, nemohou, nesmějí vyrobit ani trochu originální, již známý vzor trika, ale ti tu bohužel skoro nejsou. (O stavu textilního průmyslu svědčí mj i to, že minulý měsíc skončila poslední tírna lnu – Češi neuměli v prodeji svého zboží zaangažovat Vietnamce.). Čína ovšem zavdává svým ekonomickým fungováním více než tisíc důvodů k obviňování z porušování intelektuálních práv – nedávno například dovezla na automobilový veletrh v Mnichově dva modely, které více než připomínaly výrobky jiných automobilek. Česká společnost žije v domnění, že příčinou zbavování je nápodoba značek Adidas, Nike, Disney. Jenže nikdy nebylo na tržnicích zboží v takové míře, v jaké se provádí zabavování. A nejlepší by bylo, kdyby někdo došel na metodické oddělení v Hradci Králové a tam vše zkontroloval kus po kusu – jde o natištěné obrázky ? (běžné pulty vietnamské tržnice takového zboží nevykazují ani promile toho, co se ve skutečnosti zabavuje), je možné že firmy jako Nike, Adidas si halasným křičením nárokují možná více, než by šlo obhájit před nestranným soudem? (Jenže je otázka, zda by jakýkoliv právně skutečně odůvodnitelný spor o značku mezi výrobcem čínským a americkým mohl odehrát, ať z důvodů finančních či nestrannosti – především by se odehrával před americkým či evropským soudem a musel se potýkat s novou nekorektní filozofií uplatňování ochrany intelektuálních práv..) Je otázkou, zda-li se to konečně začne řešit na politické úrovni, na kterou to patří, či zda je výhodnější úkolovat celní správu, aby prováděla ve vietnamských tržnicích pogromy. Opravdu to má charakter perzekuce. Jednou si dovolili trhovci bránit odjezdu plně naloženého kamionu špalírem a někdo hodil do prostoru tržiště láhev (říká zpráva na stránkách Celní správy.). Příště ovšem přišli zabavovat zakuklenci se samopaly (začátek prosince 2006,5. nebo 6., televizní zprávy). Zabavuje se zboží za miliony, pak teprve se provádí šetření, který design či značka byl porušen. Zboží zabavené neoprávněně končí v celním skladě, kde si ho – soudě podle toho, že odsud se také prodává - často již nikdo nevyzvedne. Otázka je, proč. Jsou tu ještě majitelé tohoto zboží? Byli vyhoštěni, bojí se zboží si vyzvednout? Nedozvídají se nic o průběhu šetření? Rozhodně nejsou zprávy – tedy: nikdo se nevzmohl k obraně. O důvodech proč, pohovořím dále. Zatím jen toto: je vskutku možné, že příčinou mnoha manželství Vietnamců je opravdu snaha získat právně stabilnější a obhajitelnější status a zvýšit naděje na ubránění své existence. Samotné vyšší ekonomické struktury, tj, ti, kteří to zboží sem dopravují, nejsou na internetu, ale vydávají si časopis k ničemu a o ničem, kde hlavním inzerentem jsou letecké společnosti a společnosti zakládání firem.

Douška o fungování Cizinecké policie, ze života: Ač jde o příběh staršího data, skandály jako ten s fingovanými zdravotními pojištěními cizinců napovídají, že se nezměnilo nic.

2. duben 1996, týden po svatbě: „Ty, já se trochu bojím jít na cizineckou policii, kdybychom alespoň měli již od nějakého ubytovatele podepsaný ten blbý potvrzený formulář, že tam mohu bydlet.“ „No jo, jak to chceš řešit, svatební svědkyně nám slíbila bydlení, ale bohužel až pozdě řekla, že je to vlastně nebytový prostor a papír nám dát nemůže. Po právní stránce máš nárok bydlet u nás doma, kde jsem já, tvoje manželka trvale hlášená. Jenže otec odmítl přijít na svatbu, jeho averze vůči tobě zatím nepolevila, doufám, že poleví časem, zatím musíme zkusit bydlet někde jinde. Půjdeme se poradit, třeba ti zruší dlouhodobý pobyt a dohodneme se na krátkodobých než se situace u nás doma zlepší. Co bys chtěl dělat jiného? Tohle nelegální chování, kdy ty nemůžeš na původní adresu, kterou ti zřídil pokoutní advokát, protože jsi ji ani nenašel, nedokázal se domluvit, za jakých podmínek a kde můžeš být a tak si začal hledat něco jiného, trvá moc dlouho. Budeme těm policistům bohužel muset odhalit pravý stav věci – že velmi málo pronajímatelů přijme Araba, že jsme na drahé neměli, a ti laciní nevydají jediný papír, protože se asi bojí, že by se přišlo na to, že neplatí daně. To by snad byl pro policii zisk, takovéhle povědomí, mohlo by se s tím něco dělat, ne? Pak tu ovšem máme to zdržení, kdy já jsem v konkurzu vyhrála místo s bytem, ovšem nastupovala až za několik měsíců a ovšem, když se ukázalo, že v tom bytě, kteří mi mnozí záviděli, hodlám ubytovat Araba, se mne okamžitě snažili zbavit, a to tak nechutně, že jsem raději odešla dobrovolně. A můžeme ukázat tvůj pas, plný razítek, kde se ukáže, že jsi tu ze sledovaného období velmi dlouhou dobu nebyl, protože jsi odjel do Alžíru právě z toho důvodu, že nebylo dořešeno. Jistěže to je přestupek, jenže snad uznají, že tvoje pitomost spočívá především v tom, že se nemůžeš ubránit rasistickým návykům českého prostředí a kromě toho, bylo by to řešitelné blokovou pokutou, jsme svoji, máš za manželku českou občanku a nové bydliště u mě je právně vymahatelné.“

„Dobrý den, můj manžel má potíže s bydlištěm, tady je oddací list, potřebujeme se především poradit.“

„Hm. Tak teď půjdete do prvního patra.“

Na chodbě:

„Amiour. Počkejte tady.“

Na chodbě:

„Tady máte rozhodnutí o zákazu pobytu. Tady nám to podepíšete.“

„Poslyšte, já sice mohu manželovi tlumočit, ale myslím si, že by tady měl být advokát.“

Na chodbě:

„Tak víte co, buď to převezmete, nebo já napíšu do papírů, že jste to odmítli převzít.“

„Počkejte, můžete mne poučit o právech?“

„Podejte si odvolání. Ale upozorňuji Vás, že pan Amiour musí do tří týdnů odjet nebo bude vyhoštěn a to bychom ho prohlásili za nežádoucí osobu a to by bylo už nezvratné.“

„Miláčku, já to nějak uskáču. Budeš muset opravdu odjet. Určitě to dopadne dobře. Chceš slyšet lepší novinu? Myslím si, že v tom ateliéru naší paní svědkyně jsme počali dítě. Jak se má dnes Ali? To je opravdu hrozné, jak zavraždili teroristi nebo kýhovýra kdo jeho bratra. Je mi jasné, že jít zplodit dítě do Alžíru by nebylo právě bezpečné. Včera Ali zase celý den brečel a vyčítal si, že bratra zabili místo něho, kvůli tomu, že prodělal základní vojenskou službu. Myslíš, že mu tady bude moci pomoci někdo jiný než ty, když tu teď nebudeš? Moc pozdravuj tu vdovu s čtyřmi dětmi, co po tom bratrovi zbyla.“

No, jako každý právně nezkušený člověk jsem byla toho názoru, že vypsání důvodů přestupku do odvolání bude stačit jak jako vysvětlení, tak jako omluva, a že je přeci podepsána mezinárodní smlouva o ochraně rodiny z roku 1991, že vysvětlím, že tu jsou předpoklady, aby pan Amiour mohl být někde hlášen, a že nejhorší výsledek, kterého bych mohla dosáhnout, bude snížení délky zákazu na strašně krutý rok, který se ale přeci jen dá vydržet. A napsala jsem odvolání sama. Jenže odpověď nepřišla v zákonné lhůtě.

První advokátní konzultace v kanceláři Kláry Samkové. Ovšem na starost si mne bere koncipient. Mezi dveřmi potkáváme cikánského bezdomovce, jenž přebírá novou občanku, podstrkává ušmudlanou tisícovku a klaní se málem až k zemi.

Zhruba:

„Prosím Vás, jde o zákaz pobytu, tady je odvolání, asi jsem to mohla napsat lépe, mohli bychom si probrat jednotlivé body, jestli chcete, kolik máte času n vyprávění?. A také by bylo nutné se podívat do těch shodných papírů na cizinecké policii, protože mi vyhrožovali, že si do papírů napíšou, že jsme to odmítli převzít.“

„No já si myslím, že to řešení nemá. Případně bych mohl dojít na tu cizineckou policii. Kolik mi dáte?“

„No moc ne za pouhý pokus, vždyť vy mi vlastně říkáte, že to neumíte!“

O pár dní později.

„Byl jsem na té policii. Konzultoval jsem to s jejich úředníky, nedá se nic dělat. Peníze si nechám.“

„No počkejte, a to jste se ani nepodíval do těch jejich papírů?“

„Podívejte se, vy se koukejte chovat jako manželka kriminálníka, což ostatně jste, jednou jste se provinili a teď holt přišel trest.“

Blackout. A krvácení a do nemocnice s rizikovým těhotenstvím.

Po propuštění z nemocnice následuje návštěva kladenského advokáta Palkosky, který smutně pokývá hlavou, prohlásí, že to mělo být dávno, hned od začátku u soudu, že je to bohužel již celé zmrvené, že je lhůta pryč, že se nedá nic dělat.

Následuje návštěva Helsinského výboru, kde mi navrhují, abych se odstěhovala do Alžíru, nezískala pro dítě české občanství, a že zrovna s Cizineckou policií jednají o tom, že by všeobecně nemuseli postupovat tak krutě. Vyjde najevo, že bych mohla v rámci jakési výjimky požádat z důvodu těhotenství alespoň o udělení víza pro mého manžela, aby mohl přijet. Jednání Helsinského výboru má opravdu výsledek – otec českého dítěte, kterého to dítě bude v následujících letech potřebovat, dostane vízum na jeden měsíc. Morálně a psychicky bych ho tu potřebovala hned, abych to těhotenství psychiky přežila a bylo jisté, že jeho dítě donosím, ale pak trvá půl roku, než se podaří manželovi vízum na české ambasádě v Alžíru skutečně dostat. Někdy tam vízum není, někdy ho blbě informují, takže nepřijede pro termín, na který bylo právě uděleno, jindy se musí udělovat termín znovu, znovu zjistit lety, zaplatit letenku, já - zajít na cizineckou policii, čekat, až oni to zmrví a do Alžíru echo na ambasádu nepošlou. Manžel kvůli vízu urazí, když jede na jistotu, pěti set kilometrů do Alžíru třikrát, než všechno klapne a je tam termín na letenku ve správnou dobu, nejen fyzicky, ale i nalezitelně a vše konečně oštemplováno. Celou tu dobu nemůže být v trvalém pracovním poměru, protože nemůže žádného zaměstnavatele balamutit –musí odjet, neví se jen, kdy se mu to podaří. Náklady si snižuje obchodováním s letenkami, které mu jsou k ničemu. Když dorazí, jsou dítěti dva měsíce, manželka nesnese dotek jakéhokoliv člověka včetně jeho. Zbledne, je zase sám, dá si se mnou rande v Peru ( „ v peru se“, kam nedorazím dřív než za deset let) rozhodne se zůstat zbývající roky zákazu pobytu v Čechách na černo a najde si úžasnou černou práci, kdy pracuje každou noc u izraelského žida dvanáct hodin za čtyři tisíce. A pak mu dá manželka facku.

Ještě jeden pan advokát tam byl, pan Stejskal. Vyrábí papíry nijaké právní síly jak na běžícím pásu. Kupodivu ač celou dobu hledí na mé rostoucí břicho, nenavrhne, aby se otevřelo řízení znovu z důvodu nové skutečnosti, která nebyla řečena v prvním odvolání – totiž to, že pan Amiour bude mít potomka, což se sice mihlo v žádosti o vízum, ale když jsem smolila odvolání, bylo to jen moje a partnerovo tajemství – a ke gynekologovi pro potvrzení jsem neměla čas jít. Pan Stejskal také nenavrhne, že bychom z důvodu, že nikdy neproběhlo šetření, proč vlastně k přestupku došlo, podali na dané cizinecké policisty trestní oznámení. Mne to sice napadne, ale nijak k tomu advokáta nepovzbuzuji, protože ono řízení o udělování víza mne přesvědčuje, že bych se následně mohla dožít ještě větších naschválů. Alžír – teroristická země – však oni by si tímhle odůvodnili cokoliv.

V lednu nebo v prosinci zaběhne pan Stejskal na ministerstvo vnitra a snaží se upozornit na skandální povahu případu, snad to dokonce vnutit inspekci. Pan Ruml následně podepíše, že případ je v pořádku a že policisté postupovali správně.

Byli ještě jiní – paní Andrea Baršová, která se cizineckou problematikou na ministerstvu vnitra zabývá, nechce nic vědět o nějakém českém dítěti, které mu je upíráno právo na tatínka. Dnes tato lhostejná struktura, co nemá žádné řešitelské schopnosti, protože je duševně líná, vede kancelář Džamily Stehlíkové.

Režisér české televize Řezníček pracuje pro žurnalistický investigativní pořad, který za nedlouho pro nějakou drzost stejně zruší, nemá motivaci, protože mu v České televizi řekli, že téma rozlučování sňatků s cizinci tam v krátké době bylo třikrát – a neudělá se ani nic do šuplíku, protože manželce toho cizince právě vypadly korunky, na nové nemá, musí platit advokáty.

České UNESCO pro dítě cizince také nic neudělá, protože kromě vybírání do kasičky nic neumí.

Standa Penc je sice chytrý, všemu rozumí, ale Mosty mají svůj program, pro Mosty by takový článek nebyl, v Mostech by nepomohl a nikde jinde ho nepublikují.

Když asi rok po narození dítěte dorazím do prezidentské kanceláře Václava Havla, mám již těžkou schizofrenii a podle toho vypadá můj dopis. Je plný psychických poruch.. Nikdy na něj nijak neodpoví. Možná mají navíc ze mne strach.

Tři roky se po manželovi nikdo neshání, ačkoliv neodjel jak měl, ačkoliv bydlí na známé adrese své manželky, ačkoliv chodí do práce na Václavák do problematického pajzlu. Po uplynutí třech let se manžel nechá chytit a odsedí si trestný čin maření rozhodnutí úředního činitele. Advokát Choděra - zhruba: „No to máte štěstí, že ho chytili v Domažlicích, tady v Praze by se to táhlo víc. Heleďte, udělala jste dobře, že jste se vydala sem, já tam něco pošlu se svým podpisem a soudce mu dá jen takovou sazbu, jak dlouho potrvá, než si vyměníme ty papíry. Odvolávat se nebudeme, a bránit také ne, muselo by se to napadnout od toho Zákazu a vůbec, soudci mají svou povahu, to byste ho uviděla nejdřív za tři čtvrtě roku.“

Stálo to dvacet tisíc, ovšem seděl jen měsíc. Nekouřící manžel ve vězení žádal úpěnlivě o zaslání co nejvíce cigaret, aby si mohl kupovat svá práva vězně. Výmaz z rejstříku o něco později stál dalších dvacet.

„Hele, víš kdo tam se mnou seděl? Představ si, truhlář, co neměl ruce. Prý neplatil výživné.“ „Vždyť ale nemohl pracovat a na svou existenci dostal určitě jen životní minimum.! Jak to mohli po něm chtít?“ „No jeho manželce odmítli vyplatit sociální dávky, dokud nepodá na svého manžela trestní oznámení. On o tom nemluvil, ale asi ho i vyšoupla z domu hned poté, co si uvědomila, že toto partnerství pro ni není ekonomicky únosné. Možná si musel platit nové dražší bydlení. A na advokáta samozřejmě neměl.“

Drama nekončí. Dům, kde bydlíme, změnil majitele. A nový majitel prohlásí, že nehodlá chodit s nějakým papírem na ověření podpisu, a že vlastně vůbec nehodlá takové svolení k pobytu manželovi udělit, vždyť platíme jen regulovaný nájem. Jestli si od něj pronajme třípokoják za 33 000, tak to samozřejmě udělá rád. Manželovi prasknou nervy a zkusí jako otec české rodiny projít azylovým řízením. Za měsíc pobytu si ho nikdo ani nevšimne. Drama nekončí – neprosperovali jsme, nemohli jsme pozvat manželova bratra, jenž psychiatricky onemocněl, nemohli jsme mu zaplatit léčení – Alžír má nezaměstnanost 40% - on nemá rodinu, nemá zázemí, zabije se.

Zdrcen odjede manžel do Alžíru. O něco později, za nějaký ten další rok se změní zákony, byt se podaří nabýt jinému členu rodiny koupí,je ovšem nutno složit dalších 174 000 na účet. Zaměstnavatelé nechtějí Araba, navíc přepadlého, který nesrší ani elánem, ani radostnou devotností vůči českému podnikateli, žádajícímu za tolerování špinavého cizince ze své strany otrockou práci. Zdrcen odjede do Anglie. To je ale po 11. září. Smí pracovat jen omezený počet hodin, velmi malý – i když do té doby a i po tom práce v Anglii byla – tj. za rok a půl zaplatí svůj úvěr 15000, co si vzal do začátku a na cestu, na výživném pošle dceři 6500 za celý ok a půl a zuřivě doufá střídavě ve zlepšení poměrů a střídavě šetří na cestu zpátky.

Bohužel, rodina funguje pořád velmi hrozně, oba partneři bloumají ve stavu podobném psychické smrti: manželka léčí schizofrenii, což bude činit ještě sedm let, léči také Hodgkina, manžel je totálně autistický, nemluví, celé hodiny přepíná televizi z jednoho zrnění do jiného zrnění. Ne že nerealizují nic ze svých životní plánů a idejí (a ten vztah byl tak ušlechtilý, že se chtěli o svou duši rozdělit se všemi - těšila jsem se, jak budu pracovat na morálce bezdomovců tréninky v Capoeiře, založím značku triček s vtípky Homeles for Kids. Dnes nevylezu do schodů), oni žijí jen na té nejprimitivnější mechanické úrovni. A jejich životu dominuje tón společnosti, kde ty nejlepší z protěžovaných svazků majících slovo se vyznačují tím, že se zhlédly jen v paďourství. Status quo společnosti, která neřeší nic, je ovšem nutno udržet. A pohled do internetových chatů a do hospod ukazuje, že tato společnost má vysokou produkci magorů. Nejen to, ona jistý druh magorů také potřebuje ke svému udržení, a tak je také úkoluje: „…pyšníme se poměrně silnou a dlouholetou demokratickou tradicí, která nám dovolila v minulých dvaceti letech rychle obnovit občanskou společnost, ustavit demokratické instituce a nastavit poměrně vysokou laťku dodržování lidských práv. „ – citát: Blanka Hančilová, OBSE.

Ptala jsem se rodičů dětí které propadly drogám, zda se jim podařilo podnítit vyšetřování, kdo je do toho dostal. Hádejte. Ptala jsem se na hledání odcizených mobilů – jde to i bez simky: „Je to drahé, nedělá se to, pokud nejste prominent.“ Na to, co chce ministerstvo vnitra dělat s hrozivým počtem odcizených automobilů (horská vesnička týden před Vánoci – jedno parkoviště – 28 aut, druhá horská vesnička, též jedno parkoviště, navíc před sportovním klubem Liberecké policie) – ani nemá cenu se ptát!

Podala jsem trestní oznámení na finanční podvodníky. Asi dva měsíce se nedělo nic, pak si pozvali mne, řvali na mne – ještě že jsem si mezitím za těmi podvodníky došla a nahrála si je, což bylo mé štěstí, ale případ byl odložen, ačkoliv hlavní podvodník byl fyzicky viděn, někdo o peníze přišel, bylo možno udělat identikit a vyhlásit pátrání. O tom, že by byla obžalována dáma, která vlastně k tomu podvodu naváděla, jsem se nedozvěděla. Tak nevím. Šábli se?

Pak tu máme případ počítačové kriminality – ještě jsem snad nedošla újmy, nebylo možné podat trestní oznámení, jen učinit podání. Už běží třetí měsíc – a nikdo se tím nezabývá. Ale já mám kriminality plnou schránku! Nejméně ještě na dvě nebo tři podání. Zejména v těch případech, kdy mi navrhují roli bílého koně pro vybrání kont po mrtvých či zabitých lidech!

Jediný jakžtakž zdravý člen rodiny je slečna dcera, která posezení s přítelkyněmi (soudkyní, etičkou, z Ministerstva vnitra) druhý den lakonicky shrne:

„Jedna paní v Americe,

ztrapnila se velice,

vypila na ex rum

poblila jim Bílý dům.“

Mám pro ten zákon, kterým by měla být nepravá manželství vyselektována od pravých, svoji teorii: postup Cizinecké policie sice podle doktríny o fiktivních sňatcích postupuje neviditelně celých dvanáct let, ale Vietnamci se naučili svá partnerství lépe bránit než tehdy my. A těmto, etnikům je nutno zabránit v množení. „Však ony si to ty Romky ještě rády pozabíjejí samy, až my jim nic nedáme.“

Já se obávám, že v kalamitní společnosti o ničem, které z křesťanství zbyla jen vzpomínka na katarzi způsobenou obětí, se tahle kolektivní psychická potřeba začíná projevovat voláním po krvi více než hlasitě. Čím více dobře etablovaných lidí bez jakéhokoliv lidského etosu a humánních ambicí, líných vcítit se do odlišných životních situací, než v jakých jsou oni, na rozhodujících místech, tím méně vyřešených problémů. Méně vyřešených problémů, více kalamitní situace A větší volání po krvi. Ovšem. Ty oběti mají přinést lidé, kterým nikdy nebylo ve společnosti přiznáno jediné i udělené a vyslovené právo. Bohužel, největší motivací rasistických nálad jsou prohlášení bezpečnostních složek. Oponentury jejich názorů a polemiky by přeci jen vytvořily prostor pro nezávislé myšlení a činy.

Vidím, že bych mohla pokračovat do alelujá. Ale měla bych pokračovat něčím o imigrační politice – o tom, jak geniální muž z Konga, co umí dokonale česky a vystudoval vysoce žádaný obor Farmacii, musí trčet v azylu – až do odmítnutí a vypovědění – protože jeho země tu nemá organizační mafii, co by obíhala cizineckou policii, s velkou hlavou a malými chodidly je pro noblesní farmaceutické firmy málo atraktivní, ztratil bydlení a nové si již nenašel – co si budeme povídat, ten člověk vypadá divně – což se nelepší, protože mu navíc žloutnou zuby, jak si v tom azylu za pár halířů na měsíc nemůže dovolit ani zubní pastu.

(Tohle o kvalifikaci, která tu je – ostatně i můj manžel má jednu z nejvyšších kvalifikací, která zde dokonce chybí a nebylo nutné ho nijak získávat, přijel sám, protože se zamiloval. Ovšem doklad o vzdělání se při těch přesunech někde ztratil. Dělal to osmnáct let, nelze ho přezkoušet.

A pro melancholii slušného pana Špidly a jeho názor, že by se „migrace měla nějak provádět“: – v České republice? Sám se měl zkusit zamyslet, minule, jak provádět přechod na nové hygienické normy v potravinářském průmyslu: byla tam šance: „Dobrá, milí potravináři, dostal jsem od Vás skvělé instrukce, mám ještě tři roky čas, také dobré, i když bych snesl bankovní program profinancování potravinářského průmyslu – ale chci poradit – chci mít restauraci v jeskyni a vy mi, prosím, řekněte, co mám udělat. Rád za konzultaci zaplatím, ne majlant.“ Místo toho se usekla doba - Špidlova vláda, prováděli to nedovyškolení veterináři bez potravinářské filozofie, ovšem bez zábran vydírat, a jen v masném a mléčném průmyslu skončilo 1000 malých a středních podnikatelů. Veterinářům asi na jatkách vadilo i to, že tam jsou prasečí hovna. A ovšem padesát tisíc za to, že nemáte všechny rohy kulaté, leckoho zničí morálně. Volám proto: pane Špidlo! Nejprve si omakejte svůj vlastní mozek a pokud možno to nechte na jiných, soudnějších, z terénu, jsou-li. Můžete je povzbuzovat.)

To o tom Lackovi, jak snědl psa, si možná nechám na příště. I když: víte vůbec, že je zde také početná skupina chudáků, kteří se zuřivě ucházejí o místa u bezpečnostních služeb placených 45 Kč za hodinu? No a s trochou praxe můžete získat objekt, kde budete moci mít delší fušky. Ale jen když máte psa. A na toho psa také něco dostanete. Ovšem takovýhle uchazeč nemá auto, nemá na čistokrevného psa. Lacko objevil nový kšeftík, někomu ze své komunity pomohl, může si půjčit auto, objet útulky. Bohužel se podepsal svým pravým a nefalšovaným cikánským jménem. A je podezřelý a jdou si ho zkontrolovat. Ty psy už nemá. Laco zisk nemůže přiznat, protože by ho zase popotahovali, mlčí. Odvysílají to v televizi. „Cikáni žerou psy!“

Kéž by sežrali také některé ty lidi, které jsme s manželem měli možnost potkat!

Text je z naplánované knihy Hodinka islámu po česku, část první - Kondor Karel ovšem na svobodě ztloustl. Motto: "Proti komu bojuješ, toho víru studuj!" Nedělám si iluze, protože psát neumím, bylo by ale třeba vykouzlit ještě alespoň tři sta stránek (materiálu by bylo kam se podívám), jen najít nakladatele, vydat to. Psychicky jsem ovšem zcela na dně, morální podporu mi zatím nepřislíbil nikdo.
Katerina (tečka) Amiourova (zavináč) seznam (tečka) cz