Za demokracii a lidská práva…

Není ani překvapující, že tyto fráze slýcháme v kombinaci s konkrétním zpodobněním zla. Je jistě zajímavé, že se s pravidelností jedná o země bývalého sovětského bloku, až na některé, které ochotně spolupracují se „svobodomyslnými USA“ a nebo hodlají vstoupit do NATO, obzvlášť při výsleších amerických vězňů neamerického původu (že by se trend outsourcingu dostal i do této oblasti?), země, kde převažuje islám (jistě, některé jsou „demokratické a dodržující lidská práva“, třeba Pákistán…?!), nebo země, které mají ropu, ale nemají proamerické smýšlení a jejich zahraniční politika se dá stěží nazvat přátelská vůči USA a jejich spojencům.

Na domácí scéně se výraz nedemokratičnosti spojuje s KSČM a ČSSD. Jistě, u nás má toto označení trochu jiný nádech, ale přesto má víc než podobné zabarvení a je užíváno čistě jako nálepka, která se dá použít ve správný moment na správném místě k jednoduchému ponížení oponenta. Netřeba dodávat, že více tato nálepka vypovídá o tom, kdo ji vyslovil, než o tom, na koho byla mířena.

Napadá mě: co pro mnohé z nás znamenají ta slova jako „demokratické“ a „lidská práva“? Jak to působí na ty davy lidí, co sledují z pohodlí svého křesla svůj domácí „brainwasher“ (také se tomu říká televize)? Není pochyb o tom, že v naší zemi musí mít slovo demokracie silně pozitivní smysl. Je nepodstatné, že 17 let po „revoluci“ se jeví, že se toho až tolik nezměnilo. Důležité je, že v obecném povědomí je toto slovo pozitivní, bez ohledu na realitu. Když se řekne, že je něco demokratické, znamená to, že to je správné, tak jak má být, někomu se to možná spojí i se slovem svobodné, jakkoliv se to může zdát absurdní.

Podobně je to i se slovy lidská práva. Nepochybně máme všichni nějaká práva. Je překvapivé kolik práv dnes mají i zločinci. Tomu se říká pokrok.

Zkrátka „demokracie a lidská práva“ se v dnešní době staly zaklínadly, která obvykle dokáží ukončit většinu debat. Tato slova jsou totiž kouzelná v tom smyslu, že jsou nám předkládána jako něco nevyvratitelného a pokud něco označíme jako demokratické je to Dobré, pokud nedemokratické, je to Zlé. Totéž i lidská práva. Pokud jsou dodržována je to Správné, pokud ne, Špatné. Jsou to jakési univerzální a nezpochybnitelné pravdy.

Věc další je však to, jak se v průběhu let a staletí mění definice těchto slov. V dávných dobách nebylo co řešit. Slova měla jeden význam a jejich užití bylo všem jasné. Současná doba je v tomto jiná. Demokracie stejně tak i lidská práva mají čistě subjektivní definici. Samozřejmě v závislosti na situaci, která je označována a také v závislosti na řečníkovi, který je užívá.

Je skutečným pokrytectvím, když někdo, kdo porušuje lidská práva lidu své země vycházející z ústavy a nedbá té skutečné demokracie útočí na jiné země a vyčítá jim, že nedodržují vůli lidu a nedbají jeho práv. Takových pokrytců je však v současné době mnoho. Je zvláštní, že pokrytectví je tak často výsadou politiků a hlav států. Možná, že tomu tak není. Možná je v každé skupině lidí vysoké procento pokrytců a tak není překvapením, že se jich mnoho dostane do vyšších pater politiky. V ústech oněch vysoko postavených pokrytců však slova jako demokracie a lidská práva dostávají úplně jiný význam. George Orwell to popsal dokonale svým termínem „doublethink“. Demokracie a lidská práva mají jinou definici pro jeden stát a úplně odlišnou pro další. Není jistě pochyb o zemích, které mám na mysli. USA, Velká Británie, Německo, Izrael a mnohé další země uplatňují tento dvojí metr podle toho, jak se to zrovna hodí. Všechny tyto země se chlubí jak ony sami dodržují lidská práva, jak jsou demokratické a vytýkají dalším, že oni toto nesplňují. Je však zvláštní, že takto mluví stále jedni a ti samí politici. Oni se pasovali do role soudců objektivně schopných posoudit to, kdo je a kdo není demokratický. A co hůř, tuto svou „Pravdu“, svou aktuální definici daných slov prezentují skrze media svým lidem jako naprostý a nezpochybnitelný fakt. Bez ohledu na to, co mohou lidé vidět svýma očima, slyšet svýma ušima. Naši takzvaní „demokratičtí“ představitelé se chovají pokrytecky, když nám říkají své pravdy o tom, kdo je správný a kdo špatný (kdo je demokratický a kdo nedemokratický).

Co je však mnohem horší, tak tito „demokratičtí“ představitelé mívají často pomyslný palec na spoušti státních arzenálů a bez ohledu na to, kde je skutečnost hodlají uplatňovat svůj doublethink v praxi za pomocí zbraní.

Co však našim „demokraticky“ zvoleným představitelům dává právo požadovat po ostatních něco, co oni sami nejsou schopni splnit? Jak může lid „civilizovaného“ Západu být zastupován lidmi-politiky, kteří jsou tak pokrytečtí a tak selektivně (a jistě i účelově) hluší a slepí vůči tak zřejmým faktům?

Mnozí lidé se diví, že někteří lidé z islámských zemí a nejen z nich vůči nám (těm tzv. „civilizovaným“ ze Západu) cítí velmi silnou antipatii. Není divu. Tím, že necháváme ve vládách našich států pokrytce, kteří po jiných žádají, co sami nedokáží a nedodržují, sami říkáme, že s nimi souhlasíme. Naznačujeme tím všeobecný a všespolečenský konsenzus. Pro lidi jiných kultur je to znamení, že stojíme za svými pomatenými, scestnými, prolhanými, neupřímnými a chamtivými politiky. Tím, že s nimi takto souhlasíme, že je neustále volíme znovu a znovu říkáme, co jest našimi hodnotami. Říkáme co je pro nás ona slavná demokracie, co jsou pro nás lidská práva (když nedokážeme mít v úctě práva druhých).

„Civilizovaný“ Západ tímto ztrácí na legitimitě, kterou se on sám ocenil. Západ upadá, není tak demokratický a podporující lidská práva, jak hlásá. Oproti zbylým zemím světa se však honosí tím, že má zbraně a že je v případě potřeby užije vůči komukoliv, kdo by snad s jeho kroky a chováním vůči jiným nesouhlasil.

My, běžní lidé, si říkáme, že nás se to netýká. Nás se to týká. My napomáháme několika jednotlivcům v tom, aby nás před celým světem propagovali jako národy, co slyší jen sebe, nedbají na druhé, nemají k druhým úctu, co lžou a jde jim jen o suroviny a majetek.

Stáváme se spolupachateli. Nejen tím, že volíme, ale že užíváme rostoucí životní úrovně, která bývá na úkor jiných.

V kontextu tohoto článku je zajímavé se zamyslet nad současným incidentem na české politické scéně. Mám na mysli pozvání jednání irácké opozice do českého parlamentu. Zvláštní, jak se většina tázaných (ODS, Irácká ambasáda…) ihned ohradila, že nebudeme hostit Iráckou opozici, vždyť je to přeci opozice i USA, neboť je opozicí Irácké loutkové vlády. Je to jeden z mnoha příkladů o tom, jak si představujeme onu demokracii. V tomto případě se zdá, že USA a jakýkoliv jejich produkt (byť je to loutková vláda, spolupracující na státní genocidě a občanské válce) je tím striktně demokratickým elementem a jakákoliv opozice či alternativa tomuto je nedemokratická, teroristická, radikální a zkrátka nepřijatelná.

Pokud toto je obecná představa západní demokracie, pak už jen Bůh s námi…

Možná je načase zakoupit si 10. vydání slovníku Newspeaku, abychom věděli co je správné.