Peřej

Nutnost prokázat na "přehrávkách" hudební vzdělání a úroveň hraných skladeb vypadala jako maličkost vedle možnosti vystupovat bez potíží na všech veřejných akcích. Pak začala drobná buzerace, například v písničce Je na západ cesta dlouhá se muselo zpívat „je na sever cesta dlouhá" (je zajímavé, že nikoho nenapadlo zpívat „je na východ cesta dlouhá"). Za nějaký čas bylo vše dokonale znormalizováno. Vystupovat se smělo jen podle schváleného scénáře. Ten napsal kamarád Herza, který chtěl také vystoupení moderovat. Vedení Domu kultury ho ovšem odhalilo jako nespolehlivého. Nakonec byli kamarádi rádi, když se uvolil tento pořad konferovat Milan Neuman z vedení Domu kultury. Samozřejmě k tomu použil scénář, který sám nenapsal. Samozřejmě dostával za konferování velmi slušný honorář. Vystupovat se smělo prakticky jen na akcích, které vedení Domu kultury schválilo. Jednoduchým donucovacím prostředkem se ukázala být zesilovací aparatura, kterou vedení půjčovalo k vystoupením, které samo nesjednalo jen tehdy, když uznalo za vhodné. Skupina tedy vystupovala obvykle na venkově, kde jejím prostřednictvím tajemníci "dělali kulturu".

Když jsem přišel do skupiny, bylo našim plánem opatřit si postupně vlastní aparaturu a tím se aspoň částečně osamostatnit. Příhoda, kterou chci vypravovat dala věcem rychlejší spád.

Vystupovali jsme tehdy v nějaké menší obci, snad v Počátkách. Byl to hlavně pořad pro děti. Vystoupení kouzelníka a soutěžní program, při němž svátečně oblečené děti dělaly kotrmelce na louce, poseté husinci. Naše skupina zajišťovala scénickou hudbu. Na její samostatné vystoupení jaksi nedošlo. Pokusili jsme se zahrát místním obyvatelům v hostinci, ale samozvaný vůdce výpravy Milan Neuman to zatrhl. V patřičné náladě jsme se odebrali do autobusu. Zde se náš milý vůdce dostal do sporu s kamarádem, který nesl tyto poměry hůř než ostatní. Nevím, oč se vlastně začali hádat. Vím jen, že Milan Neuman náhle vyskočil a začal křičet, že on je rád, že jsou u nás Rusové. Tak jsme mu důrazně řekli, že vzhledem k tomu, jak se živí je to pochopitelné, ale jestli to řekne ještě jednou, rozbijeme mu hubu. Zbytek cesty proběhl v nádherném klidu.

O další události nemám svědectví z nezávislého zdroje. Snad to tak bylo, snad chtěl touto historkou pan Neuman vysvětlit své jednání. Další den měl přijít do jeho kanceláře kouzelník, který vystupoval v pořadu a jel s námi v autobusu. Žádal peníze, údajně na svojí činnost. Když mu nebude vyhověno, chtěl oznámit, co se v autobusu stalo. Toto tvrzení není možno ověřit a nerad bych někomu křivdil.

Každopádně jsme byli za několik dní voláni po jednom do kanceláře. Tam se nás ujal soudruh Achylis, známý a proslulý jako vyšetřovatel z padesátých let, který zvlášť surově mučil vězně. V Domě kultury si přivydělával ke svému skromnému důchodu zasloužilého činovníka. Ostatně pro kulturu těch let měl dokonalou kvalifikaci. Byli jsme jednotlivě vyslýcháni a byly o tom sepsány záznamy. Naše výpovědi byly jednoduché. Nic nevíme, spali jsme. Milánkovi jsme vynadali, protože naše pořady konferoval velmi špatně. Což byla konec konců pravda. Soudruh Achylis se ovšem cítil jak za starých zlatých časů. Vydal se se svými "protokoly" na StB. Ale tam se s ním odmítli bavit. (Také pro tuto část příběhu nemám svědky, nevidím však důvod, proč jí nevěřit.) Snad si uvědomili, že přímá akce proti nám by vyvolala nepřiměřený rozruch. Snad měli záchvat zdravého rozumu. Možná, že chtěli použít osvědčený postup a nechat nás, abychom se dusili v nejistotě.

Další události pro mne charakterizují dobu, v níž se tento příběh odehrál. Oficiálně se nám nic nestalo, jen nám na vedení Domu kultury řekli, že nějakou dobu nám nedovolí vystupovat. Když jsme si však sehnali dobře placená vystoupení v noční vinárně, nikdo tomu nebránil. Za peníze, které jsme vydělali jsme brzy dali dohromady vlastní aparaturu. Mohli jsme tedy z Domu kultury odejít, ale nenašli jsme podnik, který by byl ochotný dělat nám zřizovatele. A bez zřizovatele, přestože šlo o naprostou formalitu, nesměla žádná kapela existovat. Zůstali jsme tedy v Domě kultury. Dokonce nám tam dovolili asi jednou za rok oficiálně vystoupit. Nejvíc nás tam asi ničil fakt, že jsme nikdy nevěděli, zda nepříjemnosti, které nás potkávají jsou důsledkem tehdejšího systému, kterému se obecně říkalo bordel, nebo zda jde o podraz odněkud shora. Také jsme zjistili, že jsme se za těch pár let odcizili publiku, které naše písničky obvykle vyhledává. Také jsme už těžko snášeli různé menší buzerace, jako například přehrávky nejméně jednou za rok. (Přehrávky jsme tedy měli častěji než vystoupení.) Tento stav trval několik let. Nakonec jsme to postupně vzdali.

To je tedy moje vzpomínka na dobu snad minulou. Ani soudruh Achylis se už nezmohl na pořádný zločin, ale vše jakoby rozhlodávaly drobné zuby různých malých krys. Nebylo nemožné se vzepřít, ale velice těžké bylo vydržet. Obecná nechuť starat se o něco jiného než o primitivní životní potřeby brala člověku chuť cokoli dělat. Tím víc si vážím těch, kteří vydrželi, ať už jako skupiny, folkoví zpěváci nebo třeba divadlo Járy Cimrmana. Zvlášť těch, kteří si našli cestičky jak říci lidem, že pravda se liší od lži a dobro od zla. Myslím si, že udělali pro morální stav společnosti víc, než dnes oslavované aktivity. Mně osobně tato příhoda dala to nejlepší. Nasměrovala mé životní hledání k Ježíši Kristu.