Deníček Evropana

2.7.

Abdul Hassan – tak se náš nový přítel jmenuje – se mne u oběda zeptal (má takový legrační přízvuk!), jestli bych nechtěl poznat jeho rodinu. „Ale samozřejmě Hassane, moc rádi je uvidíme.“ Jen mě trošku mrzí, že nechtěl Aniččinu výbornou vepřovou kotletu a když jsem mu nabídnul pivo, divně se na mě podíval. Já hned věděl, že je to slušný člověk a ne nějaký notorik.

4.7.

Přijela Abdulova rodina! Asi budou docela zámožní, protože i v tom dnešním vedru chodí zabalení v drahých látkách a vůbec jejich krásný oděv připomíná pohádky Tisíce a jedné noci. Je jich trošku víc než jsem čekal a jedna z Hassanových paní je v požehnaném stavu, ale to nevadí; místa máme v domě dost, vyhradím jim horní patro.

8.7.

Popovídal jsem si s Abdulem na téma práce. Přeci jen, živím teď o sedm lidí víc jen z mého a Aniččina platu. Hassan pokýval hlavou a vydal se hledat zaměstnání do města, ale za hodinu se vrátil a říkal něco o zlém rasismu a xenofobii, který v této bezbožné zemi vládne. Inu asi na tom něco bude.

10.7.

Cítím se trošku nesvůj. Abdul mne dost ostře požádal, abych si udělal ve svém domě pořádek. Anička prý chodí oblékaná jako děvka a chová se taky tak. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že u nás není zvykem, aby se dívky zahalovaly od hlavy až k patě a žádaly o svolení, když chtějí přispět do diskuse, rozhodil rukama a “šel se válet po koberci” jak má žena říká jeho modlení.

11.7.

Deníčku deníčku, náš host mě už opravdu zlobí. V noci jsem z jeho pokoje slyšel dívčí nářek. To víš, povídám si co se stalo – představ si mne v pyžamu – jdu tam, rozrazím dveře... a vidím Abdula jak stojí nad Aišou (to je ta těhotná) a mlátí ji pěstmi do obličeje! Tak to ne, povídám, v mém době nikdo ženy bít nebude! Hassan mě ve vteřině vzal pevně za ramena a vyhodil mne z pokoje. Ještě teď se třesu a snažím si uspořádat myšlenky. Nakonec, nevím jaký spor spolu ti dva vedli... Ale takhle by už to dál nešlo; musíme si s Adbulem promluvit.

12.7.

Milý deníčku, venku před domem stojí novinářské štáby. V televizi tvrdili, že jsem se choval hrubě k zubožené přistěhovalecké rodině, ubytoval je v nejhorší části domu, nerespektoval jejich základní práva a neprojevil žádnou snahu přizpůsobit se jejich víře a odlišným kulturním návykům. Když mou dušičku začal analyzovat nějaký obrýlený človíček z Ligy za pozitivní diskriminaci, vypnul jsem televizi. Teď stojí ve dveřích Hassan a usmívá se stejně jako při našem prvním setkání. V ruce drží něco dlouhého, asi rybářský prut. Já věděl, že se nakonec nějak v klidu jako civilizovaní lidé dohodneme. Tak zatím pa dení...