O projektu IZIP II

Není pravda, že skupina kolem projektu IZIP přišla s unikátní a zcela ojedinělou myšlenkou. Již po vzniku pojišťovenského systému se skupina kolem České národní pojišťovny, se silným technologickým zázemím tehdejšího PVT, zabývala projektem sdílené dokumentace. PVT v té době disponoval i infrastrukturou /vybudovanou v rámci kuponové privatizace/ pro realizaci takového projektu. Vzor se hledal v Japonsku kde skutečně sdílení zdravotní dokumentace „po síti" mezi některými subjekty funguje.

Výslovně upozorňuji, že se jedná o intranety a ne o internet. Nejsem IT oborník a tak se nebudu zesměšňovat pokusy o vysvětlení. Nicméně jako poučený laik jsem pochopil, že rozdíl je v zabezpečení dokumentace. Veřejně na internetu, byť pod hesly nefunguje sdílení zdravotnické dokumentace nikde.

PVT nakonec realizaci projektu odložilo a po nějakou dobu se soustředilo na projekt „zdravotních čipových karet", které vlastně měli sloužit témuž – „omnia meum secum portas" tj. že pacient by měl veškerou svojí zdravotní dokumentaci s sebou v paměti čipu. Technologická tehdejší situace neumožnila realizaci ani tohoto řešení.

Využití „po síti" sdílených informací se paralelně rozvíjelo v paraklinickém segmentu medicíny. Zejména v oblasti laboratoří. Jednak byly vždy technologicky blíže IT než ostatní segment a také fakt rychlého přenosu výsledků k ošetřujícímu lékaři je významný motivační faktor. S trochou parafráze řeknu „nejlepší je rychlý výsledek". Tento elektronický přenos se nejprve uskutečnil a stal se používaným faktem v rámci jednotlivých zařízení a později i mezi zařízeními. Například v Mladé Boleslavy v rámci projektu Mise v celém okrese. Opět jenom upozorňuji, že jde o intranet!

Takových systémů je po Čechách řada. Jejich evtl. propojení a tak dosažení sdílení dokumentace by bylo krokem vpřed. V řadě zařízení /fakultní nemocnice/ již dnes existuje technologické zázemí pro takovéto sdílení a kromě toho technologie je známá. Jde jenom o její implementaci. Vlastně ne jenom.

Pravděpodobně mnohem složitější by byla filosofie systému: kdo, kdy a za jakých okolností bude moci nahlížet do jakých informací o pacientovi. Nemám ambice vyjmenovávat všechna hlediska, ale jde skutečně o úkol olbřímí.

Projekt IZIP je potřeba posuzovat z hlediska těchto faktů. Ve své době mohl představovat zajímavou myšlenku. Ovšem dnes jeho celoplošná realizace představuje spíše snahu provozovat mezikontinentální dopravu letadélkem sestrojeným v garáži.

IT se rozvíjí neuvěřitelně rychle. Ne lékaři, ne politici by se mněli zabývat takovými projekty, ale odborníci. Zejména bezpečností a zálohováním takového systému. Na lékařích a asi i politicích /zastupujících pacienty/ je domyslet filosofii takového sdílení informací. Jádra – clustery tohoto budoucího řešení již existují jenom je propojit. Projekt IZIP je v dnešní době, zcela jednoznačně, krok úplně stranou.