Politika a katolíci

České dějiny od roku 1918 až po současnost jsou samá malost, ubohost, křiváctví a zbabělost. Zkažená doba se jak známo promítá do duše lidí; katolíci mají mít ale víru, která jim dodává imunitu proti zkaženosti doby. To je ovšem teorie.

Potom přišel rok osmdesátý pátý a s ním jedenáctisté oslavy úmrtí sv. Metoděje, moravského věrozvěsty. Se svými přáteli jsem byl účasten oslav na Velehradě; bylo tam tenkrát nezvykle mnoho lidí, tisíce a tisíce poutníků z Čech, Moravy, Slovenska a i z ciziny. Krátce po zahájení – přítomen byl Státní sekretář Vatikánu kardinál A. Casarolli jako alter ego papeže Jana Pavla II., jež vyznamenal Baziliku minor Nanebevzetí P.M. Zlatou růží – promluvil „zástupce státu“ ministr kultury Klusák. Jakmile řekl jméno Metoděj bez přívlastku svatý, začal mnohatisícový dav řvát a pískat. To ovšem bolševický ministr nepochopil, dále hovořil ve svém slovníku, což zavdalo nám, lidem, kteří najednou svobodně zvedli svou hlavu, možnost prosazovat svoje cítění nahlas a dožadovat se vyslovení slova svatý z úst ministra kultury. Klusákův projev byl mnohokrát přerušen, horko těžko ho dokončil. Kdo tam tenkrát nebyl, těžko může pochopit jakou zvláštní, nadnášející a osvobozující radost jsme cítili, jaká úžasná síla se v nás urážených a ponižovaných katolících najednou probudila, že jsme s odvahou dokázali neohroženě vmést pyšnému bolševickému panáku do tváře co si skutečně myslíme; nejenom o něm, ale i o celém tom zrůdném systému. A vůbec nám nevadilo, že nás ze všech stran fotografuje a filmuje bolševická StB. Od roku 1968 to byl skutečně první důstojný veřejný protest proti bolševické zločinné moci uspořádaný věřícími katolíky.

Při zpáteční cestě do Prahy mí sousedé seděli v autě jako zařezaní; zjevně bylo na nich znát, že byli svědky něčeho, s čímž bytostně nesouhlasí; byli z toho chudáci v šoku. Patřili k té skupině katolíků, kteří byli odchováni v poválečném období a následně v padesátých letech; jejich úsloví bylo a stále ještě je: Sedávej panenko v koutě - budeš-li hodná najdou tě.

Proč tomu tak je, proč určitá část katolíků se jakoby štítí politiky, nestará se o ni, a když přijdou volby povinně hodí do urny kandidátku KDU-ČSL, pokud vůbec k volbám přijdou?

Před dvěma sty padesáti lety v tomto prostoru Čechy a Morava vládlo baroko jako kulturní epocha, z jehož dobra – kromě jiné úžasné kulturní české epochy gotiky – čerpáme mízu osvěžení ducha dodnes. Ty miliony cizinců, kteří obdivují krásu např. Prahy, ale i jiných historických měst Čech a Moravy, k nám rozhodně nejezdí kvůli obdivováním se panelákům na Jižním městě či Proseku, nýbrž se přijíždějí obdivovat krásám historie a zejména katolického baroka. V zemích koruny České byl tenkrát téměř každý její poddaný katolík. Za těch dvě stě padesát let zde zůstalo pouze deset procent katolíků, z toho přibližně jenom tři procenta jsou katolíci praktikující svou víru. Jsou to přirozeně relativní čísla, protože absolutní čísla nelze dát dohromady, nikdo je nezná; ale i tak je to hrozivá statistika. Jako křesťané Češi téměř vymizeli z mapy Evropy! Nechci se zde rozepisovat o příčinách tohoto žalostného stavu, ale stačí si jen uvědomit, že k lámání charakteru museli být dva: jeden, který vytváří tlaky na věřící a svádí z víry, a druhý – věřící - který svou víru odhazuje v dál – obrazně řečeno. Jak si asi Češi a Moraváci v průběhu devatenáctého a dvacátého století cenili víru svých otců? Zač vyměnili víru v Krista, že jako národ jsme takhle dopadli?

Katolické náboženství v životě lidí ukazuje na dva směry: jeden – transcendentální, naprosto zásadní a nejdůležitější – směřování k duchovním hodnotám a posmrtnému věčnému životu v blaženosti, hledíce na tvář Boha Otce Nejvyššího. Druhý směr nám ukazuje pozemský, vezdejší život v nařízeních a příkazech druhé Božské osoby Ježíše Krista a Církve svaté. Při zachovávání obou komplementarit, tj. duchovní život ve víře a život zemitý v pozemském prostředí, člověk svůj život žije ve společenství ostatních věřících lidí klidně a šťastně v naději na věčný život po své smrti.

Z mnoha příčin – ať už vlastních či jiných – a okolností, jsme o tento klid a štěstí přišli. Žijeme v době, které se říká postkřesťanská, taky sekulární. Vyznačuje se překotným úprkem někam, nikdo neví kam; neobvyklou brutalitou mezi lidmi, lhostejností, klaněním se penězům. Zůstaly tu však ony nahoře zmíněné tři procenta věřících katolíků, jejichž povinnost je evangelizovat své bližní, hlásat Boží slovo: „…ať vhod či nevhod!“ (II.Tim.4 1-5).

V sekularizované společnosti jakou máme v Čechách – na Moravě je situace poněkud jiná, ale ne o moc lepší - nelze evangelizovat známým způsobem, tj. jít mezi lidi a hlásat Boží slovo. Nejen, že by se vám každý vysmál, ale vaše energie by byla kontraproduktivně vymrhána. Ono totiž tváří tvář mobilům, počítačům, letům do kosmu, celkovému stylu života, vyprávět mladému či mladšímu člověku příběh mladé, čisté a chudé dívky z Nazatera, jak do ní vstoupil Duch svatý, ona pak porodila dítě Ježíše s Božskou přirozeností a zůstala přitom pannou, vyžaduje na straně mluvčího opravdu velkou porci katolické víry spojenou s láskou Ducha sv. a silnou dávku trpělivosti, a na straně u posluchačů přízeň Boží. Chci tím říci, že v našem národě se vlastně jedná o reevangelizaci, která ovšem jako praktická metoda hlásání Božího slova je mnohem, mnohem pracnější, vyžaduje daleko větší houževnatost, trpělivost, obrnění před hromadícími se útoky světa, a výsledek je mnohdy žalostný.

Výsledek je chabý, protože se snažíme oslovit posluchače „teologickým slovníkem“, slovy Bible a katechismu. Nejen, že tomu lidé ve velké většině nerozumějí, ale nechtějí „tu pohádku“ ani slyšet. Nechtějí poslouchat, protože ona teologická slova jsou pro ně odtržená od skutečného života. Je zde vůbec tedy schůdnější cesta, jak lidi oslovit a postupně je připoutávat k pozitivním hodnotám a posléze k učení Ježíše Krista?

Lidská osoba se zde na zemi cítí být šťastná, když hledá pravdu, miluje ji a koná dobro a nenávidí zlo; tak to ostatně Bůh lidem vepsal do srdcí v podobě mravního přirozeného zákona. Přirozený mravní zákon se týká všech lidí, tedy i těch tzv. zarytě nevěřících. Člověk tedy nemusí být vyloženě věřící v Boha, ale řídit se ve svém životě přirozeným mravním zákonem je pro něj žádoucí, neřku-li povinné. Z toho nám vyplývá, že se člověk - obdařen tímto přirozeným zákonem - pro dobro světa a hmotné potřeby života svého a svých bližních, nemusí angažovat v jakémsi konfesním náboženství, ale může se pro ono zmíněné dobro světa a života lidí aktivovat třeba v takové sekulární organizaci, jakou je politická strana.

Hned je třeba ovšem říci, že politická strana nemůže a ani nechce suplovat náboženství s jeho transcendentalismem a Boží láskou. To naprosto ne. Církevní uspořádání má v životě národa svou trajektorii, sekulární politická strana jde paralelně vedle ní. V mé úvaze jde pouze o dobro vezdejší, které hlásá i náboženství i politický program strany, jež se za jistých okolností mohou ve hmotných potřebách tohoto světa a lidí asymptoticky sbližovat. Ty jisté okolnosti znamenají, že se politická strana sekulárním slovníkem, kterému rozumějí všechny vrstvy národa, přiznává ve svém programu především k vertikální struktuře: všechna moc pochází od Boha a Jeho pozitivních zákonů. Dále je kladen důraz na přirozený mravní zákon; jinak řečeno: přizvat Boha jako „tichého společníka“ politické strany. V ekonomické oblasti politického programu je kladen důraz na sociální učení církve a samozřejmě solidarity, tedy hodnoty vycházející z křesťanství. Důležitým bodem programu je důsledná ochrana a podpora heterogenní rodiny, vlastenectví, tradice a konzervatizmus, a přirozeně suverenita státu; rovněž obhajoba evropské křesťanské civilizace. To jsou tak myslím nejdůležitější rámcové styčné body politického programu strany, která chce vyvést náš národ z močálu nemravnosti a náboženského nevědění, ale i z ekonomické bídy. Je to přirozeně běh na dlouhou trať; myslím, že ani za jednu generaci při důsledném a soustavném dodržování výše zmíněného politického programu by se markantní zlepšení ve stavu společnosti nedostavilo – tak hluboká je morální krize našeho národa! - leč začít se musí a Bůh odměňuje snahu. Zkušenost těch věřících katolíků, jak se o ni zmiňuji nahoře, jim politiku znechutila, ukázala jim ji jako něco podlého, špinavého, s čím si nelze zahrávat - a ve své době měli v podstatě pravdu. Jenže doba je jiná; i přes to, že politika není čistá a mravní, - ba právě proto - měl by se každý slušný katolík angažovat, a to v takové politické straně, jejíž politický program jsem zde nastínil. Protože jen takový má pro národ smysl a cenu.