Registrované partnerství - jiný úhel pohledu
21.3.2006 Přišlo emailem Témata: LGBT 1541 slov
Na začátek svých úvah musím předeslat, že homosexualita je mi bytostně cizí, ba dokonce ve mně vzbuzuje odpor. Možná to byl muž, jenž mě jako malého chlapce na toaletách jedné pražské plovárny chtěl osahávat, který způsobil, že při vyslovení slova homosexuál cítím strach. Přesto se pokusím na problematiku homosexuálů a registrovaného partnerství nahlédnout nezaujatým pohledem.
Je jen málo otázek, na které by mělo tolik lidí tak vyhraněný názor. A právě v této otázce vidíme více než kdy jindy, jak nám obě znesvářené strany předkládají "nezvratné" argumenty, které byly zkonstruovány pouze tak, aby odpovídaly jejich vnitřnímu přesvědčení místo toho, aby to bylo naopak. Jedni se na první pohled logicky odvolávají na tradiční hodnoty a argumentují, že základem státu je rodina, jejímž účelem je plodit a vychovávat potomky, a tudíž pouze taková rodina má právo na vyšší privilegia oproti ostatním typům soužití. Druzí kontrují, že registrované partnerství odstraňuje diskriminaci homosexuálních párů a mírně irelevantně dodávají, že se jedná o moderní věc, která se zavádí po celé Evropě. Podstata celého sporu je ale v jeho jádru. Je homosexualita věc spíše nešťastná a zavrženíhodná nebo naopak věc hodná glorifikace a podpory?
Jedna věc je zřejmá. Přijetí zákona o registrovaném partnerství byla nevyhnutelná záležitost. Pokud by nebyl přijat nyní, jednou by se tak určitě stalo, neboť pokud je ve společnosti po nějakém zákoně dostatečně silná poptávka, vždy se najde nějaký Paroubek, který daný zákon zpolitizuje a prosadí jej jako svůj volební program. Nyní můžeme jen diskutovat, jestli je takový zákon správný nebo špatný, ale jen budoucnost ukáže, jestli se na něj budou naši potomci dívat stejně jako na zákon povolující ještě před nedávnem nemyslitelné sňatky bělochů a černochů nebo katolíků a evangelíků.
Odpůrci tohoto zákona často argumentují tradicí naší západní kultury, která sňatky mezi homosexuály nezná. To není příliš dobrý argument, neboť tradicemi se jistě zaštiťovali i odpůrci sňatků mezi bělochy a černochy. Navíc právě na své tradice se dnes odvolávají Španělé při reakci na kritiku na nehumánní zabíjení býků nebo Japonci při obhajování lovu velryb. Velké věci v historii dokázali právě lidé, kteří se dokázali tradicím vzepřít (vzpomeňme například Jeseniovu první pitvu člověka).
Dalším velmi často slýchaným argumentem bývá role rodiny jako svazku určeného k produkci a výchově potomků. Tento argument má rovnou několik trhlin. Jednak pokud by byla vyžadovaným předpokladem pro uzavření sňatku schopnost produkce dětí, nebyly by oddávány páry neplodné nebo páry v důchodovém věku. Navíc pro 2 ženy nebude problém nechat se (byť třeba uměle) oplodnit a vychovávat spolu vlastní dítě.
Nápad homosexuály za jejich orientaci dokonce trestat můžeme rovnou zavrhnout s odůvodněním, že svou orientaci si nikdo nezvolil, a proto za ni nemůže být ani trestán.
Takže homosexualita je správná, moderní a oslavováníhodná věc? To jistě ne. Je velmi smutné vidět slabé jedince, kteří si jen z důvodu větší obliby ve společnosti na homosexuály jen hrají. A je děsivé vidět politika, který vyhraje volby jen proto, že na veřejnosti přizná svou homosexuální orientaci.
Na homosexualitě tedy není nic záporného, ale ani nic kladného. Hlavní otázka zatím zůstává nezodpovězena. Bylo správné uzákonit privilegia homosexuálům v podobě možnosti registrovaného partnerství a tím jejich vztah posvětit? Jaký bude mít tento zákon dopad? Jednu skupinu lidí udělá šťastnou. Zjednoduší jim jednání na úřadech, zavede pro ně vyživovací povinnost apod. Sníží promiskuitní chování a šíření pohlavních chorob. Nikomu tento zákon neublíží. Pozice tradiční rodiny zůstává nadále neohrožena. Proč se dnes lidé berou? Kvůli výhodám při jednání na úřadech? O tom lze pochybovat. Sňatek je pro dva lidi stvrzením jejich vztahu. A já si netroufám soudit, který druh vztahu je ten správný a který ten zavrženíhodný, pokud se v obou případech jedná o rovnocenný vztah dvou dospělých lidí. Pohlaví dvou jedinců nemá na jejich soužití prakticky žádný vliv. Mají se stále stejně rádi.
Registrované partnerství odstraňuje diskriminaci i v několika lehce kuriózních případech. Známe případy transsexuálů, kteří se cítí být ženou v mužském těle a naopak. Dovolíme takovým jedincům registrovaný vztah s jedincem stejného nebo opačného pohlaví? A jak to bude v případě případné operativní změny pohlaví? Ještě vzácnějšími případy jsou hermafrodité. Skutečně existují lidé, kteří mají oboje pohlaví. Podle čeho pak budeme určovat, s kým takový člověk může uzavřít registrované partnerství?
Pokud lidé neohrožují ničí práva, mohou si ve svém soukromí dělat, co se jim zachce. Přijmutí této skutečnosti je základem tolerance. V poslední době jsme mohli vidět, s jakou nevolí přijímali Arabové otiskování karikatur jejich proroků, přestože se jednalo o noviny vydávané ve zcela jiné zemi a přestože se jednalo o činnost, která neohrožovala ničí práva. Pokud se nedokážeme dívat na homosexuální vztah jako na svobodnou činnost dvou lidí, do které nám nic není, nechováme se o nic lépe než zmínění Arabové.
Nakonec bych se rád zastavil u problému adopce a výchovy dětí homosexuálními páry. Tento problém má tři roviny. První je případ, kdy si jeden z páru přináší do vztahu svého potomka ze vztahu předešlého. Myslím, že nikdo nemůže pochybovat o tom, že je pro dítě lepší vyrůstat se svým rodičem, než kdyby bylo násilím od rodiče odděleno a umístěno do výchovného ústavu. Druhým případem je případ zrození potomka ženou žijící v homosexuálním páru. Ani v tomto případě snad nikdo nebude usilovat o odtržení dítěte od matky bez rozdílu toho, zda matka otěhotněla přirozenou cestou, zde se nechala uměle oplodnit dárcem nebo zda získala chromozomy Y od své partnerky. A pokud již připustíme tuto variantu, nabízí se otázka - pokud touží dvě ženy po dítěti (a toto bude téměř výlučně případ dvou žen), nebude lepší jim umožnit adopci dítěte z dětského domova? Dítěte, které v dětském domově postrádá nezbytnou lásku, finanční a sociální zabezpečení a rodičovský vzor, od kterého by mohlo získat umění soužití ve smyslu kompromisu, odpuštění a tolerance. Pokud se nebojíme nechat vychovávat děti jen samotné matky nebo prarodiče, není ani důvod obávat se výchovy v prostředí dvou matek.
A závěr? Homosexualitu bychom neměli ani zatracovat ani glorifikovat. Pokud se dva dospělí a rovnoprávní lidé mají rádi a chtějí na sebe převzít odpovědnosti spojené s registrovaným partnerstvím, nebraňme jim. A pokud ve svém srdci najdou místo i pro dítě z dětského domova, nedělejme unáhlené závěry a zeptejme se samotných dětí, které sami intuitivně vycítí, co potřebují, jestli by nechtěly žít v rodině se dvěma maminkami. Těch dětí, které vyskočí z postele pokaždé, když se otevřou dveře, v naději, že přichází někdo, kdo by si je mohl odvést.