Proč půjdu podpořit Ernsta Zündela

Nedalo mi to, abych nezačal procházet některé materiály a trošku uvažovat. Zündel byl v Kanadě za své názory a publikační činnost dvakrát souzen (a osvobozen – v roce 1987 a 1992). Židé před jeho domem pořádali demonstrace a stal se terčem teroru. Postupně byl donucen změnit svůj dům na pevnost vybavenou obsáhlým bezpečnostním systémem; přesto byl tento dům v roce 1995 vypálen. Pachatelé se nikdy nenašli (jaké překvapení!). Také mu přišlo několik dopisních bomb.

Pátral jsem dál. Zjistil jsem, že Zündelovi odpůrci ho nazývají bláznem a fanatikem. „Proč to všechno?“, říkal jsem si. Tolik teroru jen proto, že má nějaké bláznivé názory ohledně holocaustu? Holocaust je prý jednou z nejlépe zdokumentovaných historických skutečností. Pokud je tomu tak, pak je otevřená debata pro zastánce holocaustu to nejlepší, co můžou chtít. Nemůže pro ně totiž být nic jednoduššího, než „popírače“ umlátit argumenty, veřejně zesměšnit a jednou provždy vyřídit. Jenže přesně to je situace, která neplatí! Zuřivá snaha potlačit jakoukoliv debatu, otevřené šikanování, represe. To je skutečná realita.

Když to nešlo soudní cestou, podepsali kanadští ministři Denis Coderre a Wayne Easter tzv. Certifikát nebezpečnosti, na jehož základě Zündela uvěznili bez časového omezení a bez obvinění. Ano, jedná se o tentýž Certifikát, při jehož schvalování byli občané ubezpečováni, že bude uplatňován jen a jen proti teroristům a nikomu jinému.

Našel jsem také spoustu obvinění, že je Zündel neonacista. Ale nepodařilo se mi najít nic, co by takový argument podporovalo. Údajně měl (podle webu Jewish Defense League) kdysi vydat knihu „Adolf Hitler a proč jsme ho milovali“, ale nenašel jsem jediný důkaz, že by taková kniha kdy vyšla, nebo že ji vydal pan Zündel. Ostatně, další „popírač“, Jürgen Graf, napsal: „Je pravda, že někteří revizionisté – v žádném případě všichni – nejsou ani trochu politicky korektní, ale to je úplně irelevantní, když se počítají jen argumenty. Když astronom tvrdí, že objevil novou planetu, neptáme se, zda je fašista, konzervativec, liberál, socialista či komunista. Chceme jenom vědět, jestli skutečně objevil planetu, nebo ne.“

Jsem přesvědčen o tom, že bez ohledu na to, zda jsou Zündelovy názory správné, nebo nesprávné, zda s nimi souhlasíme, nebo nesouhlasíme, má právo je vyslovit a svobodně šířit. J. S. Mille jednou napsal: „Když umlčujeme názor, možná že umlčujeme pravdu; dokonce i nesprávný názor může obsahovat zrnko pravdy; dokonce i v případě, že obecně uznávaný názor je celou pravdou, tento názor by neměl být z racionálních důvodů zastáván, pokud se nepodrobí zkoušce a není obhájen; pokud obecně uznávané mínění nečelí čas od času výzvám, ztrácí svou životní sílu a svůj účinek“.

Tvrdím, že neexistuje žádný důvod a žádné ospravedlnění, proč někoho věznit za názory. Neexistuje důvod, proč pravdu hájit zákonem – ta se nejlépe obhájí sama. Perzekuce pravdě nepomáhá, ale zabíjí ji. Nezapomínejme, že stejně jako dnes všichni ví, že se odehrál holocaust, kdysi všichni věděli, že Země je placatá. Ne, nemysleli si to – oni to věděli! A církev za takové názory upalovala. Dnes nám to připadá nepochopitelné. Ale nad tím, že i v naší éře existují pronásledovaní kacíři, kteří se provinili jen svým názorem, se podivuje málokdo. Přitom za znalosti mnoha faktů a vědecký pokrok vděčíme i řadě středověkých Zündelů, kteří se, často bez ohledu na následky, odvážili bourat oficiální dogmata.

Jedním ze základních pilířů demokracie je absolutní svoboda slova. Pokud není absolutní svoboda slova, není demokracie. A svoboda slova platí i pro názory nesprávné. O jejich správnosti či nesprávnosti musí rozhodnout argumenty, ne zákon, ani stát.

Já skutečně nechci žít v systému, který mi bude určovat, co si smím a nesmím myslet, co smím a nesmím říkat, co je a není oficiální pravdou podle totalitních paragrafů. To už jsme tu měli 40 let a všichni víme, jak to dopadlo. Systém by nás rád nahnal do ohrady jako stádo ovcí, které bude tupě přežvykovat to, co se mu předloží. Možná že už v ní dokonce jsme. Ale ještě pořád se můžeme ozvat a bojovat – zatím. O svá práva se musíme hlásit sami, nikdo jiný to za nás neudělá.

Proto půjdu vyjádřit Ernstu Zündelovi solidaritu. A vlastně nejen Zündelovi, ale i svobodě slova, jejímž symbolem se stal. Je to ta nejmenší věc, kterou můžu udělat. Svůj slib, daný kamarádovi, jsem splnil. Druhý den jsem mu zavolal. Stačila už jen jedna věta: „Uvidíme se v pátek“.