Otec světa
2.8.2005 Přišlo emailem Témata: Terorismus 783 slov
Nedávno jsem si pročítala jeden internetový deník a narazila při tom na celkem, jak by mohl někdo namítnout, nevýznamnou zprávu, podle které chtěl americký prezident Bush, všeobecně známý svou láskou k lidem a úctou k lidskému životu a demokracii, navštívit skautský tábor ve Virginii. Celkem velmi dobře si dovedu představit scénu, kdy již za časného rána všichni skautíci nastoupili a čekali na svého prezidenta. Hodiny utíkaly, teplota se šplhala ke čtyřicítce, ale pan prezident nikde. Amerického skauta ale jen tak něco neodradí, takže stojí dál a čeká. Než mu dojde, že si jeho velký vůdce, bojovník za svobodu a otec světa, asi neudělá ve svém programu slibovaný čas, zkolabuje více než tři sta jeho méně odolných kolegů na následky horka.
Možná vám to přijde k smíchu. Možná vám bude skatů líto. V každém případě v kontextu s další zprávou, na kterou jsem v tomtéž internetovém deníku narazila, vyznívá celá historka jinak.
Současná irácká vláda, jež dosud schvalovala „dočasnou“ přítomnost amerických sil v zemi totiž otočila a ústy svého premiéra vyjádřila přání, aby se v dohledné době začaly počty přítomných cizích vojáků snižovat a posléze došlo k jejich úplnému stažení. Stalo se to již po předchozích „drzých“ iráckých protestech, proti střelbě do civilistů, kterou Američané čas od času aplikují v okamžiku, kdy soudí, že se dostali do ohrožení. Americká reakce byla zajímavá. Ačkoliv se od svržení Saddáma Husajna hovoří o tom, že v Iráku bude třeba přenechat moc a vládu jeho obyvatelům, neplánuje se nyní snižování počtů zahraničních sil, ale naopak jejich navýšení. Krom toho Američané vyzvali Iráčany k větší průbojnosti v politice vůči Syrii a Iránu, což může znamenat jen další přilití oleje do již tak rozhořelého ohně. Jinými slovy to znamená, že Iráčané mají smůlu a alespoň v dohledné budoucnosti se jim řízení země do rukou nevrátí. A přitom by se zdálo, že si s jejich osudem Američané pohrávali v zájmu svých finančních kont, již dost. Vždyť není tajemstvím, že sesazený prezident Saddám Husajn vládl v Iráku s americkým posvěcením. Válka s Iránem, která hospodářsky Irák rozvrátila, trvala mnoho let a vedla k destabilizaci regionu, byla vlastně vedena rovněž v americkém zájmu. Teprve, když se Saddám znelíbil během devadesátých let, rozhodl „otec světa“ o jeho odstranění, neboť najednou zjistil, jaký je to vlastně zlý diktátor a zločinec. A tak jedna loutka odešla ze scény, aby výhledově mohla být vybrána jiná, povolnější a poslušnější.
Pro obyčejného Iráčana výše popsané události znamenají jen každodenní strach o život, o své blízké, bídu a zničenou zem, ačkoliv vše co se děje je podle amerických „osvoboditelů“ v jeho zájmu. To se mu ale celkem pochopitelně obtížně vysvětluje, takže v současnosti je americký prezident Bush v Iráku nenáviděn více než svržený Saddám Husajn. A tak by se zdálo, že logickým řešením situace by byl odchod cizích vojsk ze země, jež se ale zjevně nechystá. A proč také. Jestliže se mluví v Americe o úctě k životu, demokracii, jsou to synonyma pro lásku k penězům a ještě větším ziskům. V tomto druhu lásky nehraje lidský život velkou úlohu. Ti co této lásce podlehli, otupí, a neváhají obětovat stovky, tisíce i miliony lidských životů.
A tak jsme se dostali zase zpět ke skautům, kteří čekají na svého prezidenta. Věří mu, věří, že je spravedlivým otcem, ochráncem světa. Možná by tam stáli ještě nyní a čekali. Ale řekněme si upřímně, co znamená tři sta skautů s úžehem pro člověka, jež obětuje tisíce životů škrtem pera?