Moskit

Řízená střela Moskit je výrobkem ruské strojírenské konstrukční kanceláře Raduga (MKB Raduga, tj. Mašinostrojitělnyje Kontruktorskoje Bjuro Raduga) z města Dubna a je určena pro ničení vojenských lodí konvenční nebo jadernou hlavicí. V označování ruských zbraní (a raket zvláště) panuje značný chaos (existuje důvodné podezření, že SSSR tento chaos vytvořil zcela cílevědomě, aby ztížil západním zemím orientaci ve své výzbroji), takže Moskit je znám pod mnoha názvy, což ještě komplikuje skutečnost, že existuje několik variant rakety.

Základní verzí je střela startující z hladinových plavidel (torpédoborců, fregat či raketových člunů), která má výrobní označení 3M-80 Moskit, zatímco ruské námořnictvo ji nazývá P-270 Moskit. Dále vznikla modernizovaná verze 3M-80M Moskit-M čili 3M-82 Moskit-M, která se vyznačuje vyššími výkony, a obě verze jsou nabízeny i pro export jako Moskit-E, resp. Moskit-MVE. Všechny se v kódu NATO nazývají SS-N-22 Sunburn (zkratky znamenají Surface-to-Surface, Naval, tedy střela země-země, námořní).

Kancelář Raduga vyvinula i leteckou verzi, známou jako Ch-41 Moskit. Ruské ozbrojené síly ji však do výzbroje nezařadily a střela byla uvolněna pro export pod komerčním názvem ASM-MSS (Anti-Ship Missile Moskit System). Kód NATO pro leteckou verzi není znám (pravděpodobně ani neexistuje). Podle některých zdrojů byla vyvinuta i varianta pro pobřežní obranu, která startuje z pozemní rampy, ať už statické nebo pohyblivé, a údajně se pracovalo (nebo snad pracuje) i na ponorkové obměně, která by měla být uzavřena v hermetickém pouzdru, aby mohla být odpálena zpod vodní hladiny.

Moskit je poměrně velká střela; na délku měří 9385 mm (základní Moskit), popř. 9745 mm (Moskit-M). Trup má průměr 0,76 m, rozpětí se složenými křídly je 1,3 m a s rozloženými 2,1 m. Startovací hmotnost je 4150 kg pro standardní Moskit, resp. 4500 kg pro Moskit-M, z čehož 320 kg tvoří bojová hlavice. Ta může být buďto konvenční (kumulativní-tříštivá), nebo nukleární o výbušném ekvivalentu 200 kilotun TNT (puma shozená na Hirošimu měla ekvivalent 20 kilotun). Dolet střely je poněkud diskutabilní a různé zdroje se v tomto ohledu značně liší; pro základní Moskit se udává 90 až 120 km, pro Moskit-M cca 160 km. Letecká varianta Ch-41 může mít ještě větší dolet, což však závisí na výšce vypuštění; jako maximální hodnota se udává 250 km, ale střela může být opatřena i přídavnou palivovou nádrží, s níž vzrůstá účinný dolet snad až na 300 kilometrů.

Profil letu je následující: Střela odstartuje pomocí raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, s nímž dosáhne výšky asi 20 m nad hladinou moře a rychlosti Mach 1. Poté se spustí hlavní pohonné jednotky, což jsou čtyři náporové motory, které Moskitu mohou udělit rychlost až Mach 3. V první fázi letu je střela naváděna inerciálně do prostoru, kde by se mělo vyskytovat cílové plavidlo. Ve vzdálenosti asi 50 km od předpokládané pozice cíle je poprvé spuštěn palubní radiolokátor rakety, který pátrá po cíli. Jakmile jej nalezne, radar se opět vypne, střela upraví svůj kurz, klesá do výšky asi 5 až 7 m nad hladinu a letí rychlostí asi Mach 2,2 až 2,5 (čili 2600 až 2975 km/h). V té chvíli už střelu pravděpodobně zachytily radary lodí, na které útočí, a v nejbližších okamžicích ji začnou postřelovat obrannými raketami. Radar Moskitu se podruhé spouští ve vzdálenosti 5 až 7 km od cíle a pracuje až do zásahu. V této fázi může Moskit provádět úhybné manévry s přetížením až 15 g, aby unikl systémům blízké obrany, což jsou rychlopalné kanony na lodích a některé menší obranné rakety. Některé prameny dokonce uvádějí, že Moskit je vybaven elektronickými rušičkami a vrhači klamných cílů pro zmatení obranných radarů lodí. V každém případě je jisté, že Moskit sám je velice odolný proti nepřátelským rušičkám, a v případě extrémně silného rušení se dokonce může zaměřit na zdroj tohoto rušení! Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru od cíle Moskit zrychluje na Mach 3 (3570 km/h), klesá na úroveň 3 m nad hladinu moře a v této výšce také zasahuje cíl.

A nyní už k některým tvrzením, která se ke střele Moskit vztahují.

Tvrzení: Moskit je unikátní a jedinečná zbraň.

Moskit byl oficiálně zařazen do výzbroje ruského námořnictva v roce 1983 a v té době na světě skutečně neexistovala protilodní zbraň s obdobnými výkony. Avšak situace se od té doby podstatně změnila. V Rusku vznikly dva typy protilodních raket, které se Moskitu přinejmenším vyrovnají a v řadě aspektů jej dokonce předčí. Tyto střely jsou nejznámější pod jmény Jachont (další názvy 3M-55, P-800 Oniks, Ch-61, kód NATO SS-N-26) a Alfa (další názvy 3M-51, P-900, Club, kód NATO SS-N-27). Za nejlepší protilodní zbraň dneška se pokládá rusko-indická střela BrahMos, která dopraví 300 kg hlavici na vzdálenost 300 km rychlostí Mach 2,5 až 2,8 a má charakteristiky stealth; je tedy velice obtížně zjistitelná pro nepřátelské radary, což činí obranu proti ní extrémně komplikovanou. Moskit nicméně stále představuje vážnou hrozbu pro všechna válečná plavidla, i když v tom už není unikátní.

Tvrzení: Západ nemá zbraň, která by se Moskitu vyrovnala.

To je sice pravda, ale ve skutečnosti je to jen část pravdy. Může to znít zvláštně, ale Západ takovou zbraň nemá prostě proto, že ji nepotřebuje. Vysvětlením jsou odlišné vojenské doktríny USA a Ruska, resp. dřívějšího SSSR.

Základním prvkem vojenské moci USA jsou bojové skupiny letadlových lodí (CBG, Carrier Battle Group). Každá taková skupina je sdružena kolem jedné letadlové lodi, která nese na palubě cca 80 letounů. Skupinu dále tvoří dva až tři křižníky s řízenými střelami, dva až tři torpédoborce, dvě protiponorkové fregaty a dvě útočné ponorky s nukleárním pohonem. Tato sestava může kontrolovat vzduch, moře i zemi v poloměru 1000 kilometrů. Když jsou zahájeny regulérní válečné operace, poloměr této kružnice se zvětšuje na 1500 kilometrů, a Američané mohou bez problémů udeřit ve vzdálenosti přes 1800 kilometrů (tedy tisíc námořních mil) od letadlové lodi.

CBG představuje ohromný vojenský potenciál a disponuje stejnou palebnou silou jako celé pozemní síly Velké Británie! Spojené státy mají 12 takových skupin. Dvanáct! Všimněte si, že kdykoli někde na Zemi dojde k nějaké politické nebo vojenské krizi, za pár dní dorazí do oblasti letadlová loď se svým doprovodem a začne se "nenápadně" ukazovat. S trochou nadsázky se říká, že CBG jsou audiovizuální vyjednávací pomůckou amerického prezidenta: "Vidíte tu letadlovou loď a slyšíte, co říkám?" :-)

Rusko (a dříve SSSR) má odlišnou globální strategii. Jejím základem jsou "kosmické síly", jak Rusové nazývají mezikontinentální balistické střely, v nichž měli vždy výrazný náskok, což dokládá i nejmodernější ruská balistická střela Topol-M. Jádrem ruského námořnictva tedy nejsou letadlové lodě (Rusové mají tak jako tak jen jednu), nýbrž nukleární ponorky s balistickými raketami. Všechny ostatní lodě jsou brány jen jako doprovod ponorek, podobně jako americké lodě se dělí na nosiče letadel a ty, které je mají chránit.

Rusové jsou si samozřejmě dobře vědomi převahy amerického námořnictva, a tak vyvíjejí stále výkonnější protilodní střely, které by v případě války mohly letadlové lodě a jejich doprovod vyřadit. Naproti tomu Američané nemají potřebu takové rakety stavět, protože by je jednoduše neměli po kom střílet. Žádná země nemá loďstvo, které by se mohlo tomu americkému vyrovnat, a tak se Západ spokojuje s průměrnými, podzvukovými protilodními střelami, jako je americký Harpoon nebo francouzský Exocet. A jak názorně předvedla válka o Falklandy v roce 1982, i podzvukový Exocet může být pro obranné systémy plavidel zatraceně tvrdým oříškem.

Kdyby západní země chtěly, nebyl by pro ně problém postavit střelu se stejnými nebo lepšími parametry, jako má Moskit. Důkazem toho jsou terčové střely, které slouží jako cvičné cíle při vojenských cvičeních. Ve výbavě amerického loďstva je terčová raketa SSST (Supersonic Sea Skimming Target), která simuluje Moskit - má stejný profil letu, dosahuje naprosto stejné rychlosti, letí stejně nízko a manévruje stejně dobře jako Moskit. Kdyby měla výbušnou hlavici a odpovídající naváděcí systém, tak by se Moskitu minimálně vyrovnala.

Tvrzení: Proti Moskitu se nedá nijak bránit.

Moskit byl zkonstruován tak, aby pronikl obrannými systémy CBG a zasáhl ta nejdůležitější plavidla, což jsou (v tomto pořadí) letadlová loď, křižníky a torpédoborce. Klíčovou součástí obrany CBG jsou systémy Aegis na křižnících třídy Ticonderoga a torpédoborcích třídy Arleigh Burke. Aegis se skládá z radaru AN/SPY-1, obranných raket středního doletu Standard SM-2 a 20mm rychlopalných kanonů Phalanx pro obranu zblízka. Problém je ovšem v tom, že Aegis byl původně vyroben pro obranu před podzvukovými střelami. Různé studie ukazují, že jedna CBG (tj. čtyři až šest lodí se systémem Aegis) může odrazit úder až několika desítek (podle některých studií dokonce stovek!) takových protilodních střel.

Ale Moskit je něco úplně jiného. Když se v roce 1983 dostal do výzbroje, měly americké lodě rakety Standard SM-2 Block II, jež nebyly schopny dostatečně přesně zaměřit tak nízko a tak rychle letící cíl, takže Moskit by zřejmě pásmem jejich účinného dosahu prolétl. Pak už by mohly zabrat jen 20mm kanony Phalanx, ale díky manévrování by jim Moskit mohl uniknout. Navíc se zjistilo, že Moskit snese i několik přímých zásahů 20mm náboji, a i kdyby by se jej podařilo takto zničit, tak vzniklé úlomky (pohybující se stejně rychle jako původní střela, tj. rychlostí Mach 2,5 až 3) stejně způsobí na lodi obrovské škody.

Síla Moskitu tkví především v jeho ohromné rychlosti v kombinaci s malou výškou letu. Nešlo ani tak o to, že americké radary měly se zaměřením takového cíle značné potíže, daleko horší bylo to, že na obrannou reakci proti Moskitu měly jen neúnosně málo času. Podzvuková protilodní střela (jako Harpoon) letí k cíli třeba i dvě nebo tři minuty a po celou tu dobu ji mohou napadat obranné rakety lodí, ale Moskit prolétne pásmem účinnosti obranných raket Standard SM-2 za pouhých 25 až 30 sekund. Kanony Phalanx jsou účinné do vzdálenosti jen asi 1,5 km - a tu Moskit (řítící se rychlostí Mach 3) urazí za 1,5 sekundy!

Lze říci, že až do poloviny 90. let byl Moskit zbraní, proti níž se dalo jen obtížně bránit. A neexistoval žádný obranný systém, který by proti Moskitu nabízel alespoň poloviční šanci na úspěch. Sestřelit jej samozřejmě nebylo nemožné, záleželo by na tom, kolik Moskitů by bylo vystřeleno, z jakých směrů by letěly a podobně. Je dost dobře možné, že několik Moskitů by se podařilo zničit, protože na radarech CBG by byly zaznamenány jejich nosiče (lodě nebo letadla) dlouho před tím, než by Moskity vypustily. Ale v případě masového útoku několika desítek Moskitů z více směrů by byly šance amerických lodí mizivé.

Faktem je, že americké námořnictvo v této věci zaspalo. Jeho plavidla dokázala sestřelit cíl simulující Moskit až v roce 1997! Od té doby se ale mnohé změnilo. Radary AN/SPY-1 byly modernizovány a do systému Aegis byly integrovány nové rakety Standard SM-2 Block III, které jsou optimalizovány pro likvidaci cílů typu Moskitu. Dále se objevily zcela nové obranné systémy jako 30mm kanony Goalkeeper, 40mm kanony Fast Forty a zejména speciální obranné rakety krátkého dosahu, jako je americká RAM, izraelský Barak nebo evropská Aster 15. Mimochodem, o kvalitách Moskitu snad nejlépe svědčí to, že výrobci zbraní zcela běžně ve svých reklamních materiálech uvádějí, že "tato zbraň může zničit střelu Moskit"! Plavidla vybavená výše popsanými obrannými systémy by měla být takříkajíc "moskitovzdorná", ale ani tato ochrana není stoprocentní a takových lodí je zatím relativně málo. A plavidla, která nemají alespoň systém Aegis (nebo samozřejmě nějaký podobně výkonný), jsou proti Moskitu stále naprosto bezbranná.

Tvrzení: Moskit může potopit letadlovou loď.

Jedna věc je samozřejmě zásah lodi - jak jsme si vysvětlili, to Moskit dost pravděpodobně zvládne. Potopení je ovšem otázka úplně jiná. Americká letadlová loď je obrovská, má výtlak přes 90 000 tun a je mimořádně dobře pancéřovaná. O možnosti jejího potopení se už velmi dlouho vedou diskuse, které nejsou předmětem tohoto článku. Zde se omezíme na stručné shrnutí, že potopit americkou letadlovou loď je velice obtížné, ale nikoli nemožné. A mezi ten nevelký počet zbraní, které by toho mohly být schopny, patří i Moskit.

Pokud budeme uvažovat o jaderné hlavici, tak je zřejmé, že postačí jeden Moskit, jehož hlavice exploduje v dostatečně malé vzdálenosti od lodi. Tato "malá vzdálenost" je ovšem velmi sporná, protože nikdo přesně neví, co vlastně letadlová loď vydrží. Pokud by Moskit vybuchl pár desítek metrů od lodi, tak jsou jakékoli diskuse bezpředmětné - loď se prostě ve zlomku vteřiny vypaří. Jiná věc by byla, kdyby Moskit vybuchl ve větší vzdálenosti, pak by se muselo počítat jen s tlakovou a tepelnou vlnou. Záleželo by také na tom, v jaké pozici vůči střele by loď byla; pokud by k ní byla natočena přídí nebo zádí, tak by utrpěla daleko menší škody, než kdyby byla k explozi natočena bokem. Pokud by hlavice Moskitu o síle 200 kilotun vybuchla několik kilometrů od letadlové lodi, tak by pravděpodobně způsobila jisté škody, ale určitě by loď nezničila.

Nyní se podívejme na konvenční hlavici. Uvádí se, že při zásahu vytrhne Moskit v trupu lodi otvor o průměru 3 metrů a průbojný paprsek se doslova "propálí" dovnitř lodi, a to do hloubky 10 až 15 metrů. Podle ruských zdrojů by tři přesně umístěné konvenční Moskity mohly způsobit takové narušení trupu letadlové lodi, že by ji skutečně potopily. To by ovšem vyžadovalo přesnou znalost vnitřních struktur konkrétního plavidla, neboť Američané stavějí každou letadlovou loď (míněno každý exemplář) úplně jinak; jinými slovy, místo, které u jedné lodi způsobí její potopení, bude u jiné znamenat jen lehké škody. Lze předpokládat, že Rusové a Číňané tyto informace díky špionáži získali. Všechny tři Moskity by musely zasáhnout skutečně přesně, s přesností na jednotky metrů. Ale nemožné to není.

Stručně řečeno: Ano, střely Moskit pravděpodobně mohou i za použití konvenčních hlavic potopit americkou letadlovou loď, ale provedení takového útoku by si vyžádalo velmi náročné plánování, naprosto precizní provedení a patrně i velkou dávku štěstí.

Tvrzení: Moskit lze použít proti pozemním cílům.

K tomuto tvrzení by se dalo ve stručnosti říci jen jediné slovo: Nelze. Ani náhodou ne. O něčem takovém se nikdy ani neuvažovalo, protože Moskit je naprosto jednoúčelová protilodní střela, jejíž charakteristiky vylučují jakékoli jiné použití. Samozřejmě jsou známy protilodní střely, které byly upraveny pro použití proti pozemním cílům; snad nejlepším příkladem je americký Harpoon, na jehož základě vznikla protizemní střela SLAM. Ovšem Moskit je tak účelově a cíleně konstruovaná zbraň, že se prostě k ničemu jinému nehodí.

Problémem není ani tak navádění Moskitu, které se dá použít jen proti lodím. Jistě by bylo možné namontovat do Moskitu např. navádění pomocí satelitního systému (amerického GPS nebo ruského GLONASS) a koncové televizní nebo infračervené řízení. Právě tak vlastně vznikla střela SLAM; z Harpoonu se jednoduše vyhodil námořní radar a místo něj se tam dal infračervený (tepelný) senzor.

Problém tkví v samotné konstrukci střely. Moskit je určen k tomu, aby letěl nízko, rychle a rovně, případně aby občas provedl nějaký úhybný manévr. Ale pro zasažení pozemního cíle je potřeba létat úplně jinak. Taková střela musí kopírovat složitý terén, vyhýbat se protivzdušné obraně a letět doslova ve výšce korun stromů. Takhle létají americké střely Tomahawk, a proto jsou úspěšné, tedy pokud zrovna neminou Bagdád o nějakých pár desítek (či spíše stovek) kilometrů a nedopadnou do Sýrie. :-) Zvláště na Středním východě je to samá hora, kaňon a údolí a dost dobře si nelze představit, jak střela Moskit kličkuje rychlostí Mach 2,5 mezi horami, skrz údolí a kaňony. Systém, který umožní kopírování terénu v rychlosti Mach 2,5, zatím nebyl vyroben. V současné době je použití Moskitu proti pozemnímu cíli zkrátka technologický nesmysl. Nejspíš by narazil do první hory, případně by nezvládl nějakou prudkou zatáčku a rozlomil by se účinkem přetížení, případně by jeho radar při té rychlosti zmátly stromy, skalní výběžky a podobné útvary. Nad mořem nic takového nehrozí, tam může Moskit létat úplně volně.

V krajním případě by asi bylo možné nějak modifikovat Moskit a poslat jej ve větší výšce na pozemní cíl. Pak bychom ovšem ztratili základní výhodu Moskitu, tedy malou výšku letu, a nezískali bychom naprosto nic. Balistická raketa by snadno zvládla totéž, a ještě na větší vzdálenost. A současné rakety země-vzduch by si s jakýmkoli cílem letícím ve výšce několika set metrů tak jako tak velmi rychle poradily, a to bez ohledu na jeho rychlost. Pokud letí vzdušný objekt dost vysoko, tak už mu žádná rychlost nepomůže. Dnešní protiletadlové rakety mohou snadno zasáhnout i cíle o rychlosti třeba Mach 5 nebo balistické střely přilétající z hranice kosmu. Stačí se podívat na americké Patrioty nebo ruské S-300 Favorit.

Tvrzení: Pozemní modely střely Moskit jsou rozmístěny v Íránu a Sýrii.

Tato informace vlastně byla tím, co odstartovalo onu debatu o Moskitu. O celé věci zatím nelze vyslovit nějaký definitivní závěr, ale v podstatě neexistuje žádný věcný argument nebo přijatelný důkaz, který by tuto teorii potvrdil. Jedná se pouze o tvrzení pocházející z jednoho jediného zdroje. Existuje ovšem značné množství důkazů proti této teorii.

V současné době jsou zcela nespornými vlastníky raket Moskit pouze tři země, a to Ruská federace, Ukrajinská republika a Čínská lidová republika. Ruské námořnictvo vlastní cca 200 střel Moskit základní verze, které startují z hladinových plavidel. Jejich výčet následuje:

- 1 torpédoborec Admirál Čabaněnko (třída Udaloj II) - 8 střel Moskit
- 9 torpédoborců třídy Sovremennyj - na každé lodi 8 střel Moskit
- 2 korvety-katamarany třídy Dergač/Sivuč - na každé lodi 8 střel Moskit
- 28 korvet třídy Tarantul III - na každé lodi 4 střely Moskit

Torpédoborců třídy Sovremennyj byl původně 17, ale nyní slouží jen 9, zbylé kusy už byly vyřazeny. Kromě toho se zkoušel experimentální ekranoplán (kombinace lodě a letadla) jménem Lun, který nesl 6 střel Moskit. Ukrajina má všehovšudy jednu korvetu Tarantul III se čtyřmi raketami Moskit.

Další dva torpédoborce třídy Sovremennyj zakoupila Čína, která disponuje 50 až 100 střelami Moskit-E. ČLR si objednala ještě další dva torpédoborce této třídy, které by však měly být vylepšené a měly by nést 8 střel Moskit-MVE. Čína však téměř jistě vlastní pouze Moskity s konvenčními, nikoli s jadernými hlavicemi. Tolik oficiální údaje.

Dále se uvádí, že Čína si objednala leteckou verzi Moskitu (Ch-41, ASM-MSS), ale podle jiných zdrojů z této objednávky sešlo, protože ruské ministerstvo obrany (které nehledělo příliš nadšeně ani na prodej lodních Moskitů do Číny) ji nepovolilo. K tomu lze ještě dodat, že o koupi Moskitů požádalo i americké námořnictvo (!), ale ruská vláda k tomuto obchodu neudělila povolení. V současné době leží ve skladech kolem 300 střel Moskit, které ruské námořnictvo objednalo, ale neodebralo kvůli nedostatku financí.

A co Írán a Sýrie? Mají střely Moskit? Sýrie zcela určitě nikoliv, o tom nemůže být sporu. Ale s Íránem je to poněkud složitější. V roce 1992 se objevily poměrně alarmující zprávy, že Írán zakoupil od Ukrajiny osm střel Moskit, ačkoli některé renomované agentury tyto zprávy ihned popřely. V seznamech výzbroje se u Íránu střely Moskit buďto nevyskytují, nebo jsou uvedeny s otazníkem.

Ona informace, kolem níž se celá debata točí, však uvádí, že nejde o rakety ve vlastnictví Sýrie a Íránu, nýbrž o ruské rakety v těchto zemích rozmístěné. A to s jadernými hlavicemi. Tato teorie je ale ještě daleko méně reálná než všechny předcházející. Především je krajně nepravděpodobné, že by kdokoli kdekoli rozmístil pozemní verzi Moskitu. Samotná existence Moskitu startujícího z pozemních ramp je velice sporná; zřejmě se něco podobného zkoušelo, ale rozhodně nedošlo na sériovou výrobu, nebo dokonce zařazení do výzbroje. A i kdyby to byla pravda, tak by tyto rakety mohly sloužit maximálně jako obrana proti americkým lodím, ale proti Izraeli by vůbec žádný efekt neměly. Jak už bylo několikrát uvedeno, Moskit je zbraň jen a pouze proti lodím.

A údaj o nukleárních hlavicích je v podstatě absurdní. Existuje taková věc, která se jmenuje Smlouva o nešíření jaderných zbraní, a většina států velice pečlivě hledí na její dodržování. Nelze si prostě představit, že by Rusové dokázali přestěhovat do Íránu nebo Sýrie množství střel Moskit s nukleárními hlavicemi a rozmístit je tam, aniž by si toho kdokoli všiml. Američané a Izraelci by (díky špionážním družicím) o střelách věděli zřejmě jen pár minut po tom, co by rakety dorazily na místo určení, a následoval by ohromný skandál. Byla by to obdoba dobře známé kubánské raketové krize z roku 1962 nebo podstatně méně známější kyperské raketové krize z roku 1998, která málem skončila válkou mezi Tureckem a Izraelem na straně jedné a Řeckem a Ruskem na straně druhé.

Nelze pochybovat o tom, že do 48 hodin od zjištění raket Moskit (a to dokonce s jadernými hlavicemi) na území Íránu (a)nebo Sýrie by Izrael provedl mohutný letecký úder proti postavením těchto raket. Izrael by totiž raději riskoval další konvenční válku s okolními islámskými zeměmi (protože tu by, stejně jako všechny předchozí, zřejmě vyhrál) než hrozbu jaderných raket mířících na své území. Pro celý svět by to totiž byly rakety íránské a syrské, nikoli ruské. Rusové by přece nikdy nemohli přiznat, že v cizích zemích tajně rozmístili své nukleární zbraně. Tohle udělali už kdysi při kubánské krizi, a když se to pokusili popřít, tak se před celým světem ukázali jako sprostí lháři. Všichni jistě známe ty kouzelné filmové záběry, na nichž sovětský velvyslanec u OSN tvrdí, že na Kubě žádné rakety nejsou, načež americký velvyslanec vyndává velké fotografie těchto "neexistujících" raket?

Tvrzení: Rusko a Čína rozmístily letadla se střelami Moskit ve střední Asii.

Tentýž článek, který hovoří o střelách Moskit v Sýrii a Íránu, přidává ještě sdělení, že Rusko a Čína rozmístily na svých základnách ve střední Asii bojové letouny Suchoj Su-27 schopné nést střely Moskit, aby ochránily ropná naleziště u Kaspického moře před nenechavýma rukama americké vlády. Avšak stejně jako u předcházejícího tvrzení lze s klidným svědomím říci, že to s největší pravděpodobností není reálné.

Ruské letouny se střelami Moskit jsou jednoznačný omyl. Jak už bylo zmíněno, Rusko vůbec nezavedlo leteckou verzi Moskitu do výzbroje. Letouny ruského námořnictva sice provedly pokusné střelby, ale velení nakonec dalo přednost menší a lehčí střele Jachont. Ale i kdyby ruské ozbrojené síly nějaké letecké Moskity vlastnily, tak je nemají z čeho odpálit, protože letouny Su-27 toho prostě nejsou schopny. Jejich radiolokátory totiž nemohou s Moskity spolupracovat, tudíž je ani nemohou navádět. Jenom se nesmíte nechat zmást tím, že se na různých veletrzích a aerosalonech ukazují Su-27 s Moskity. Rakety sice jsou pod letouny zavěšené, ale nejsou schopné bojového nasazení. Jsou jen pro parádu.

A teď se jistě ptáte: A z jakých letounů se odehrály ty pokusné střelby? Správná otázka. Pokud je známo, šlo o bojové letouny Su-33 (námořní obměna Su-27), avšak příslušným vybavením pro použití Moskitů pravděpodobně disponuje jen několik málo kusů Su-33. Nehledě k tomu, že všechny existující letouny Su-33 slouží na palubě jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, která se v době psaní tohoto článku (10. listopadu 2004) nacházela kdesi v Barentsově moři, což je od střední Asie dosti daleko.

Pokud jde o čínské letouny, není to úplně vyloučené, ale stále velmi nepravděpodobné. Především se neví, jestli Čína letecké Moskity vůbec má - odborníci soudí, že spíše ne. Pokud přece jen ano, tak stále ještě není jisté, zda jsou čínské letouny schopny tyto střely operačně používat. Základní stíhací Su-27 zcela jistě nikoli; v úvahu by připadaly pouze Su-30MKK, což jsou víceúčelové bojové letouny na bázi Su-27. Čínské námořnictvo si opravdu objednalo speciální verzi jménem Su-30MK2 pro útoky proti lodím, která by teoreticky mohla nést Moskity, ale první letouny tohoto typu byly do Číny dodány až v únoru 2004, tedy dlouho po zveřejnění onoho sporného článku.

Ale představa rozmisťování Moskitů ve střední Asii je sama o sobě vysloveně směšná. Proti čemu by tam asi tak měly být použity? Ve střední Asii jsou pouze hory, nic jiného než hory, a to pěkně vysoké, běžně přes 5000 metrů. V takovém prostředí má čtyřtunová protilodní střela zhruba stejnou bojovou hodnotu jako čtyři tuny železného šrotu. Nebo že by někdo chtěl střílet Moskity na lodě v Kaspickém moři? Na něm se vyskytují vojenské lodi maximálně tak do velikosti fregaty - a ničit fregatu Moskitem, to je asi stejně vhodné jako střílet pancéřovou pěstí po švábovi.

Tvrzení: Čína si pořídila rakety Moskit kvůli Severní Koreji.

Omyl. Naprostý a zásadní omyl. Rusko a Čína už dávno nepovažují Severní Koreu za svého spojence a rozhodně se nepřetrhnou ve snaze jí nějak pomáhat. Ruská a čínská podpora KLDR se pomalinku vytratila počátkem 90. let a v současné době už Rusko a Čína daleko více spolupracují s Jižní Koreou, jejíž liberální tržní ekonomika samozřejmě nabízí mnohem více příležitostí než zdevastované hospodářství pseudokomunistické KLDR. Číňané jsou velice pragmatičtí lidé a Čína potřebuje investice a technologie ze zahraničí. Spolupráce se Severní Koreou by nepřinášela Číně naprosto žádný užitek, právě naopak, byla by ke škodě a určitě by nepřispěla k pozitivnímu vnímání Číny v zahraničí. Odstup Ruska a Číny od KLDR je snad nejlépe vidět na tom, jak silně obě země tlačí na KLDR, aby zrušila svůj jaderný a raketový program, a také na tom, že Rusko prodává Jižní Koreji moderní zbraně, včetně tanků T-80 a špičkových řízených protitankových střel.

Tak proč si tedy Čína pořídila střely Moskit? Odpověď je jednoduchá: Tchaj-wan. Pokud by se pevninská Čína odhodlala k invazi na ostrov, nevyhnutelně by to vedlo ke konfrontaci se Spojenými státy, které se zavázaly, že budou Tchaj-wan bránit. Na počátku 90. let si čínská vláda nechala u svého generálního štábu vypracovat studii na téma, co by se stalo, kdyby Čína napadla Tchaj-wan. Generálové a admirálové odpověděli, že dokud mají Američané svoje letadlové lodě, tak je jakákoli debata o invazi na Tchaj-wan čistě akademická. Čína prostě neměla prostředky, jak čelit americkému námořnictvu. Čínská válečná flotila je směšně slabá, Čína nemá žádné letadlové lodě ani křižníky a z celého jejího loďstva by se asi jen deset velkých válečných plavidel (torpédoborců a fregat) dalo v rámci jisté tolerance označit za moderní. Pokud by Čína zaútočila na Tchaj-wan a pokud by se do oblasti včas dostaly dvě až tři americké letadlové lodě se svým doprovodem, tak nejpozději za 72 hodin by se o čínském námořnictvu dalo hovořit už pouze v čase minulém.

Taková malá vsuvka: Nedávno bylo zveřejněno porovnání námořních sil, které by se mohly střetnout v Pacifiku. Provedl jej mezinárodní a naprosto nezávislý tým expertů, který neměl důvod nikomu nadržovat. Výsledek? Čína skončila jako čtvrtá za USA, Ruskem a Japonskem. Dokonce i japonské námořnictvo by dokázalo čínskou flotilu kompletně vymazat z povrchu zemského, a to prostě proto, že je technologicky o deset let před Čínou.

Není tedy divu, že se Čína okamžitě vrhla na nákup zbraní, které mohou americká plavidla ohrozit. Typickým příkladem jsou ruské ponorky třídy Kilo, kterých si Čína objednala hned tucet (zatím obdržela čtyři). Ďábelsky tiché Kilo řízené skvěle vycvičeným kapitánem by se za jistých příznivých okolností mohlo nepozorovaně dostat do blízkosti letadlové lodi a zaútočit na ni salvou konvenčních torpéd, případně jedním torpédem s nukleární hlavicí. A ze stejného důvodu tedy Čína zakoupila protilodní střely Moskit a také menší protilodní rakety Ch-31A (kód NATO AS-17 Krypton) určené pro odpálení z letadel. Ty dosahují rychlosti až Mach 2,7 a říká se jim "Mini-Moskit", protože se Moskitu poněkud podobají.

Pár slov závěrem

Moskit je bezesporu po všech stránkách vynikající zbraň, která by si zasloužila zápis mezi nejvýznamnější zbraně ve vojenské historii lidstva, stejně jako sovětský tank T-34, samopal Kalašnikov AK-47, americká stíhačka F-16 nebo britský letoun s kolmým startem Harrier. Ale Moskit rozhodně není "zázračná zbraň". Je to prostě logický výsledek ruské vojenské doktríny a ruského přístupu ke konstrukci zbraní. Vývoj se nezastavil a Rusové už vyvinuli střely, které Moskit překonávají.

Všechny moderní ruské protilodní střely, ať už je to Moskit, Mini-Moskit, Alfa nebo Jachont, byly navrženy tak, aby prorazily obranné systémy amerických válečných lodí. Američané podle očekávání odpověděli zdokonalením těchto obranných systémů. Lze tedy předpokládat, že Rusko nyní intenzivně pracuje na vývoji raket schopných projít i vylepšenou americkou obranou, což dokládá společný rusko-indický projekt BrahMos. Na každou zbraň se časem najde protizbraň a závody ve zbrojení budou pokračovat. Otázkou je, kdy (a zda vůbec) se tento kolotoč smrti zastaví.

Zdroje:

• Armádní technický magazín 12/2003
• Armády-technika-militaria 7/2004
• Military.cz
• Jane's Fighting Ships
• Federation of American Scientists
• GlobalSecurity.org
• Center for Non-Proliferation Studies
• Softwar.net
• Rosoboronexport
• World Navies Today
• China Defence Today
• Chinese Military Aviation
• Joe Vialls Investigation
• airbase.uka.ru
• www.new-factoria.spb.ru
• personal.primorye.ru