V Praze proběhla demonstrace na podporu Palestiny

Shormáždění nebylo nijak masivní. Sešlo se zhruba 100 lidí. Palestinské vlajky vlály nad transparenty s fotografiem obětí a zničených domů a nad skutečně tichým shromážděním. Demonstrace byla ještě tišší, nežli pořadatelé předpokládali. Selhala technika i lidský faktor. Byl sice k dispozici megafon, ale špatný a obsluha s ním očividně příliš zacházet neuměla. Takže to, co bylo řečeno nebylo téměř slyšet.

Pořadatelé se ale nenechali zdeptat počátečními nesnázemi (problémy mezi dvěma pořadatelskými organizacemi, špatná organizace práce, nedostatek informačních letáků, nefuknční megafon, malá účast). Zhruba třičtvrtě hodiny po zahájení začali pořadatelé s první scénkou. Byla to simulace spoutaných zajatců s páskama na očích a poté velmi efektní nenesení rakve s palestinskou vlakou s vlajkonoši vpředu i vzadu.

Během akce několik studentů roznášelo letáky, podávalo informace o palestině a tlumočili to, co tiše hlásal megafon. Jestli jste tam někdo byl, určitě jste mě viděli, já byla ta jediná holka v šátku ;-). Demonstrace skončila zapálením svíček za oběti okupace a stejně klidně jak se sešla a celou dobu probíhala se i rozešla.

Palestina

V pátek se konala palestinská demonstrace. Kdo se to ale vlastně shromáždil a proč? Jsou to lidé, jejichž domovem, stejně jako bya domovem jejich předkuů po tisíce let, je Palestina. Úzký pruh země o rozloze 26 323 km², což je zhruba třetina území ČR. Je to oblast o něco menší, nežli Morava. Kdysi - ještě před 60 lety - tu žili v míru tři náboženství, judaismus, křesťanství a islám.

Každý má nějakou představu o tom, co na tomto území, přes které přešla historie a zanechala po sobě hluboké stopy, co se tam děje dnes. A každý ukazuje na viníky. Ten ukazuje na Židy, ten na Palestince (případně na muslimy). Jestliže ale chceme upozorňovat na prach na něčím prahu, měli bychom si nejříve zamést bordel, co leží na tom našem.

Protože původ všech dnešních světových problémů jsme my, Evropané. My, s naší neotřesitelnou přestavou nadřazenosti ať už lidské nebo kulturní. Byli to Evropané, kdo začal tím úžasným způsobem kolonizovat svět tak, aby se kolonie staly otroky, hospodářskými a kulturními. Historie kolonializace se táhne od středověku až do současnosti, protože nemylme se, i dnes jsou kolonizátoři a kolonie, ačkoli je skrýváme pod jiné pojmy.

V historii Palestiny nemusíme chodit nijak daleko. Postačí nám posledních sto let. Před I. sv. válkou bylo palestinské území v rukou Osmanské říše. Ta tam přišla jako dobyvatel, okupant a vládce. Palestinci neměli Turky nijak v lásce a tak často za války bojovali proti nim. Ale ne jen tak pro nic za nic. Stejně jako lidé v okolních oblastech - byla jim slíbena samostatnost. Po válce, ale - jak dobře z historie víme -, sliby, chyby. Bigotní mocnosti Francie a Británie nebyly ochotny jen tak se vzdát svých výnostných kolonií. Běhěm války, roku 1916 byla podepsána Sykes-Pocotova dohoda, která rozdělila arabskou oblast na mocenské zóny. Palestina měla být zmezinárodněná.

Vzrůstající antisemitismus v evropě podnítil před válkou vznik sionistickho hnutí a úmyslu založit "židovský stát", buď v Argentině a nebo v Palestině. Sionistický kongres rozhodl, že to má být Palestina. Během samotné války vznikla tzv. Balfourská deklarace podle které má Británie využít nejvyšší snahy a usnadnit založení židovského státu v Palestině.

Po válce získala Británie mandát nad Palestinou, která se během dvou let dostala plně pod britskou administrativu. Jako první vysoký komisař byl vyslán Herbert Samuel - jeden ze zakladatelů sionismu.

Palestinská půda začala být konfiskována a přidělována židovským imigrantům. Roku 1936 se konala palestinská šestiměsíční generální stávka na protest. Roku 1939 byla vydána Bílá listina, omezující židovskou imigraci a nabízející nezávislost Palestiny do 10 let. Byla ale sionisty zamítnuta a ti začali organizovat teroristické skupiny a zahájili krvavou kampaň proti Britům a palestincům. Do toho vstoupila II.sv. válka.

Židé, kteří přežili holocaust můžeme rodělit do 3 skupin. Lidé, kteří unikli nacistům - ti byli většinou vzdělaní, bohatí a naštvaní. Lidé, kteří přežili nacisty - ti byli většinou chudí, vzdělaní a velmi naštvaní. A třetí skupinou jsou děti, množství sirotků, kteří se za války narodili, nebo v ní prožili většinu života. Děti které neznaly než útlak, teror a nenávist. Tyto děti si tyto pocity uchovaly. Byli velmi velmi naštvaní a vysoce militantní. Na druhou stranu Palestinci byli rozladění lidé, většinou zemědělci, řada nedokázala číst a psát.

A najednou tu stojí tyto dvě skupiny. Roku 1948 Britové z Palestiny utekli a sionisté vyhlásili stát Izrael bez vymezení hranic (což platí dodnes). Rok 1949 znamenal okupaci 77% palestinské půdy sioisty. 1 milion Palestinců bylo donuceno opustit zemi. Měli na výběr, mohli odejít nebo zemřít.

A do nového Izraele začaly odevšad proudit peníze. Od bohatých sympatizantů, od Evropských států a od USA. Po porážce nacistů a objevení koncentračních táborů totiž pocítila jak Evropa tak Amerika pocit viny ať už za samotné koncentráky nebo za odmítání židovských uprchlíků jak před válkou tak po ní. A zároveň se styděla za svou vlastní nenávist k Židům. Jen ať mají svůj vlastní stát a táhnou od nás. Evropa a Euroameričané si mysleli, že vyřešili svůj staletý problém.