Rozvod

V roce 1988 mně v novém domově zemřela krátce po porodu dcerka a několik dní na to moje první žena.

Byla to velká rána, která ve mně dodnes zanechala hluboké jizvy.

O dva roky později jsem si z Československa přivedl novou ženu. Nechtěl jsem zůstat sám.

V roce 1991 se nám narodil syn a já jsem nasadil všechny síly, abych zabezpečil budoucnost mé nové rodiny. Moje přítomnost v rodině se zmenšovala s narůstajícím zaneprázdněním v zaměstnání, které nás všechny živilo.

Manželka trávila většinu času doma sama s malým chlapečkem. Začala ve svém okolí vyhledávat přítelkyně, které díky svým manželům mohly vést pohodlný život. To se manželce také líbilo.

V roce 1994 se žena rozhodla navštěvovat školu, aby si - jak sama řekla - zlepšila angličtinu. Navrhla, ať pozvu na půl roku do Kanady svého otce, že ona bude chodit do školy a tchán bude hlídat kluka. Stalo se. Manželka začala navštěvovat školu. Počátkem třetího týdne jsem náhodou potkal naši společnou známou a současně manželčinu spolužačku. Překvapila mne otázkou, zda moje paní hodlá začít školu znovu.

"Copak tam nechodí?", ptal jsem se v šoku.

"Ne, nechodí."

"Jak to? Vždyť doma nic neřekla."

"Možná se styděla. Oni ji totiž vyloučili."

Nepátral jsem po důvodech. Ale s její výukou angličtiny byl konec.

Tentýž rok se manželka rozhodla, že bude pronajímat místo v kadeřnictví. Ode mě očekávala podpis smluv a že budu provoz kadeřnictví suplovat částkou 1200 dolarů měsíčně, než se jí firma rozběhne. Bohužel nevydělával jsem tolik, abych mohl uspokojit její požadavky současně se zajištěním rodiny.

Manželka tedy zůstala doma a vrhla se na telefonování. Měsíční účty za telefon začaly přesahovat částku 600 dolarů. Chtěl jsem rodinu udržet za každou cenu (šlo mi o syna), začal jsem tedy dělat přesčasy. Po půl roce se změnila situace a můj plat opět klesl k průměru. To automaticky znamenalo výčitky, sváry a hádky. Došlo to tak daleko, že manželka zakázala mému otci povídat si s jeho vnukem.

Když viděla, že nejsem schopen uspokojovat její vysoké finanční nároky, odešla bez jakéhokoli varování nebo vysvětlení do azylového domu pro oběti domácího násilí. Zde, aniž by došlo k nějakému šetření, nebo aniž bych se k tomu mohl vyjádřit, získala status zneužité ženy. Současné se jí dostalo právní i finanční pomoci a já jsem automaticky získal status násilníka. Stal jsem se snadným a nehájeným cílem její zloby. Jakákoliv podlost, jakákoliv absurdní lež z její strany byly nejen dovoleny, ale přímo systémem podporovány, přičemž ona sama nemusela svá obvinění dokládat. Na mně bylo, abych dokázal svou nevinu. Samozřejmě že jsem všechny náklady na obranu, všechny právní konzultace musel hradit sám.

Došlo to tak daleko, že mě obě (manželka a její právní zástupkyně) nařkly z účasti na smrti mé předcházející ženy a dcerky. Chtěl jsem reagovat proti-žalobou za pomluvu a křivé nařčení, ale bylo mi řečeno, že manželku z toho musím vynechat, neboť "nezná dostatečně anglický jazyk". Obvinil jsem tedy pouze její právní zástupkyni. Bohužel, další pokračování tohoto procesu nebylo možné. Neměl jsem na to. Rozvodové řízení stálo veškeré moje prostředky. Šlo o mého syna a můj styk s ním. To bylo v této chvíli nejdůležitější.

Manželství bylo v roce 1996 rozvedeno. Manželce se snadno podařilo znemožnit mi jakýkoli přístup k synovi - navzdory mnou předloženým doporučením od psychologů a sociálních pracovnic. V celém procesu se táhlo jako červená niť mé Kainovo znamení násilníka a ženina nevinnost. Pro soudce a všechny přítomné to byl jasný případ, až mi bylo za ně stydno. Jak tihle lidé mohou rozhodovat?, ptal jsem se sám sebe. A kolik takových, jako já, už tenhle systém odsoudil? Vždyť ti lidé v soudní síni (soudce, právníci, přísedící), mají univerzitní vzdělání. Pochopil jsem jednu věc. Oni tomu opravdu věří. Oni jsou přesvědčeni, že jednají správně.

Uběhlo šest let. Třikrát jsem se odvolal, naše pře se vlekla a stála neúměrné množství peněz. Nevyhnutelně přišel okamžik, kdy jsem už dále nemohl. Finančně i duševně jsem byl zcela vyčerpán.

Mezitím náš syn vyrostl. Není už malý chlapec. Už nikdy nebudu mít možnost číst mu na dobrou noc pohádky, nebudu moci škádlit ho dudlíkem, nebudeme stavět na potoce mlýnky, jak jsme si to oba přáli v tom krátkém časovém období, kdy jsme mohli být spolu. Já jsem přišel o syna a on o tátu. Kanadská společnost nechápe hloubku své tuposti a slepoty, když dokáže bez důkazů zlikvidovat člověka a on se nemůže bránit, protože je muž a žalobkyně je ženou. Doufám, že přijde den, kdy se bude muset zdejší společenský řád vypořádat i s těmi, kterým tak ublížil.