Obavy
(Z arabštiny přeložila Jana Malá)
25.5.2003 Přišlo emailem Témata: Nezařazeno 1401 slov
Nově upravená silnička se táhla a prosvítala uprosřed rovných zelených polí. Profesor Safí seděl uvolněně za volantem svého zbrusu nového auta a uháněl po vozovce, aby dorazil na předměstí Káhiry, než nastane noc. Před chvílí projel městečkem Kafar Sád, které před několika lety bylo pouhou vesnicí, za sebou už měl také cestu vedoucí k přístavu. Zbývaly ještě dvě hodiny do západu slunce. V tomto denním čase, poznamenaném únavou všech živých tvorů po perném dni, je požitkem řídit auto... Profesor Safí tedy nechal své myšlenky volně plynout.. Zamrzelo ho, že nedokáže rozpoznat, co to vlastně je těch pár zelených stromků rostoucích v poli, okolo něhož právě projížděl... Jak je to možné, vždyť je přece synem hospodáře!! Pomyslel si: "To už tě město vytrhlo z kořenů, tak tě pokazilo svým hlukem, svým ctižádostivým shonem?"
A začal, jak míval ve zvyku, odsuzovat sám sebe, město, městský styl života a nenasytnost civilizaci a ministerstvo... reakci i pozemkovou reformu... podbízení se světu i revoluci... kulturu i inteligenci...
Profesor Safí žehral na všechno, protože byl jedním z těch moderních a nervózních lidí, kterým se před očima matou měřítka a pojmy, hodnoty stálé a uznávané s nepravdami a nedostatky. Nedokázal tomu zmatení zabránit ani zaujmout nějaký postoj, s kterým by našel rovnováhu. Během krátké návštěvy v rodné vesnici, kam jel kvůli úmrtí strýce, se setkal s příbuznými a zapletl se do debaty s jiným strýcem, z matčiny strany, rolníkem. Mluvilo se o nynějším zemědelství, strýc byl pohoršený a mluvil hněvivě. "My dnes pěstujeme jablka, ananasy a jahody, a pak si musíme vypůjčit, abychom nakoupili pšenici, ze které pečeme chleba." Profesor Safí si v duchu říkal útěšně: "Vždyť to není má chyba, dneska se už ani v těch zemědělských záležitostech nikdo nevyzná, všechno je to popletené."
Navrátil se do přítomnosti a všiml si na okraji pole muže, úpěnlivě na něho mávájícího. Ve svém přemítání ho minul a teď si pomyslel:" Určitě chce svézt, proč bych se měl kvůli němu zdržovat, nejdřív abych ho vzal sebou, a pak zas abych mu stavěl, až bude chtít vystoupit, nač s ním ztrácet čas?" Avšak utrápená tvář, která mu uvízla v paměti během okamžiku, co muže zahlédl, ho přiměla ke starostlivé úvaze: "Třeba je ten člověk nemocný anebo je to unavený stařec, může to být volání o pomoc nebo potřebuje nutně něco stihnout a zůstane trčet tady v tom zapadlém místě bez pomoci, teď navečer, kdy už skoro žádná auta nejezdí a nezastaví mu nikdo... nebuď jako ostatní..."
Profesor zabrzdil a zacouval zpět k muži, skoro však ještě nezastavil a ten se už hrnul k autu a otevíral dveře, bez dovolení hned nastoupil a sedl si vedle něho. Profesor to nesl nelibě a zalitoval své soucitnosti.
Ani mužovo vzevření nepůsobilo důvěryhodně. Byl sice hladce oholen a čistě oblečen, ale oči mu jezdily sem a tam, občas se v nich podezřele zablesklo a celkový dojem z toho člověka rozhodně nebyl příjemný. Nedalo se přehlédnout ani to, jak úzkostlivě přidržoval k prsům podlouhlý balíček, zabalený v novinách. Profesor Safí zíral na balíček s nedůvěrou, ale neodvážil se na něj zeptat, protože sotva se muž posadil, spustil příval chvály a díků. Profesor nicméně nedokázal zastřít nevoli, když se spolucestujícho stroze zeptal: "Kampak?". Muž řekl překotně: "Jedu k matce, je moc nemocná a chci ji vidět, než umře." Tato věta profesora opět dojala, a kdyby nebylo onoho předchozího pocitu znepokojeí, zasmál by se svému pochmurnému dojmu. Už klidně se muže optal:"A kde vlastně vaše matka žije?" Muž odpověděl: "Dvacet kilometrů odtud... v Kafar Dijáb, s prominutím." Sotva profesor uslyšel název městečka, srdce se mu zběsile rozbušilo... Kafar Dijáb! Hned se upamatoval na ty případy, o kterých se v posledních týdnech v novinách tolik psalo, v tom místě zmizelo několik majitelů aut i se svými vozidly. Zrovna u toho městečka..., Kafar Dijáb, přece se na to dobře pamatuje. Zaručeně má v tom svém balíčku schovaný velký nůž, kterým své oběti podřezává.
Profesor byl rozčilením bez sebe. Svíral volant tak nervózně, že ho muž sám musel rychle upozornit, když málem vybočil do protisměru vstříc právě protijedoucímu autu.
K dovršení všeho byla cesta stále pustší, stále vzácněji je míjelo jiné auto, a tak profesor zůstal napospas svým obavám. Silnici sledoval jedním okem, zatímco druhým nenápadně šilhal po rukou muže a balíčku v nich. V duchu proklínal svou naivitu, která ho přivedla do maléru, v němž půjde o život. Kdyby nebylo jeho soucitu k slabým a záliby o všem filozofovat, kdyby nepodléhal svým náladám sounáležitosti s přírodou a s lidmi z venkova, byl by musel na první pohled poznat, co je ten člověk zač a klidně by byl jel bezpečně dál.
Přemítal znova a znova: Kdyby byl na tvém místě ten a ten, určitě by nezastavil svůj mercedes takovému individuu a na takovém místě, i kdyby ten člověk třeba ležel v kaluži krve, žádný z tvých známých by to neudělal, tihle lidé neztrácejí svůj čas, pokud z toho nemají užitek, ti nemyslí na nic jiného než na svůj prospěch, všechno své jednání mají dobře propočítané, předem naplánované a vždycky míří někam nahoru, drží otěže svých záležitostí pevně v rukou a mají klíče k výhodám a teplým místům... Kašlou samozřejmě na nějaké ty chuďasy žádající o službu či pomoc!
Muž zatím vykládal o své matce a o její nemoci. Profesor Safí byl zcela zaujat svými obavami a zaslechl, až když říkal, že bratranci na něho čekají u železnice, aby ho vzali domů. Teď už profesorem strach přímo lomcoval.. To je opravdu konec, Safí, takhle to skončí... tenhle muž podřízne svou oběť nožem, co má při sobě, a bratranci se postarají o mrtvolu, potom rozmontují auto a prodají jeho díly..a možná rozsekají mrtvolu na kousky a rozházejí ji všude možně, a tak zmizíš ze světa, Safí, ty i tvoje auto. Nikdo už o tobě neuslyší.
Strach mu ochromil tělo, ale mozek mu pracoval na plné obrátky v úporné snaze najít východisko z příšerné situace... A když po straně cesty uviděl rolníka zabývajícího se traktorem a okolo něho houf dětí a mládenců, pochopil, že sám Alláh mu přišel na pomoc. Bez váhání začal brzdit, setřásl ze sebe strach a zhluboka si oddechl uklidněním. S pocitem vítězství pohlédl na muže a přikázal mu, aby vystoupil.
Ten se vyděsil, zíral na profesora ohromen, v ustrnutí a neschopen slova.. Profesor ho hněvivě popohnal:" Vystup, povídám, dál už tě nevezu" Na mužově tváři se zračilo překvapení. Chtěl otevřít, ale jeho ruka nemohla nahmátnout kličku dveří. Jak se ve zmatku pokoušel vystoupit, upustil balíček, který celou dobu tak pečlivě třímal, ten se rozbalil a profesor uviděl, jak z něho padá štůček levné látky s červenožlutým vzorkem. Muž v předklonu hmatal na podlaze auta po svém ubohém majetku a sklesle mumlal: "To jsem koupil matce na galábiji, pokud Alláh dovolí, aby ji ještě mohla nosit."
Profesor hleděl na jeho počínání užasle. V balíčku nebyly žádné vražedné nástoje, neměl ted k panice sebemenší důvod... Pocítil stud a opovržení ke všem těm černým myšlenkám, které ovládly jeho duši i mysl a zakalily mu jasné uvažování. Dohnaly ho k tak nepřirozenému chování k člověku v nouzi, který ho požádal o pomoc. Řekl spěšně, omluvým tónem: "Nasedni brachu, pojedeme dál."
Objevila se cedule s nápisem Kafar Dijáb. Nebohý spolucestující si mnohomluvně pochvaloval, že dojeli. S pohnutím ukazoval na dva hubené muže stojící před chudičkou vesnickou kavárnou poblíž tabule s názvem obce a volal:" Sláva, támhle jsou moji bratranci!"
Profesor Safi zamířil k okraji cesty a zastavil. Cestující vystoupil, pozdravil a objal své příbuzné... Všichni přišli k profesorovi, s venkovanskou srdečností mu děkovali za svezení s trvali na tom, aby si s nimi vypil šálek kávy, než bude pokračovat v cestě. Jeden přes druhého ho prosili, aby neodmítl jejich skromné pozvání a dovolil jim tak projevit vděčnost.
Ještě než stačil přijmout či odmítnout, přinášel číšník šálek čerstvě vonící kávy, a tak profesorovi nezbylo než nápoj vypít.
A od tohoto okamžku zmizel profesor Safí i se svým autem. Už o něm nikdo nikdy neslyšel.