Dopis Havlovi

Tyto rozpory si nedokážu vysvětlit ani náročnosti doby, ani Vaší potřebou nepřiměřené tolerance k lidem, jejichž myšlenkové procesy byly zatížené totalitní logikou a někdy bohužel i vědomou morální slepotou, kterou nám s určitou samozřejmostí zakomponovali ze své minulosti do naší budoucnosti. Je mi nemožné pochopit, proč jste, jako člověk, jako spisovatel a bývalý politický vězeň, šel tak daleko zpátky do naší mravně degenerované komunistické minulosti. Proč jste během těch dvanácti let nemohl, nesměl nebo nechtěl postavit svou tehdejší vysokou mravní autoritu do čela některé ze vznikajících politických stran nebo občanských hnutí, aby mohly doma uskutečnit s Vaší pomoci aspoň některou z Vašich intelektuálských vizí.

Abychom nebyli slepí v budoucnosti, nesmíme zavřít oči před minulostí a připustit, aby pod Vaší "tlustou čarou za naší minulosti" ležely bez povšimnutí hroby třídní nenávisti. Nesmíme obejít topografii komunistického teroru, který byl systematicky organizovanou formou preventivní likvidace obyvatelstva, organizovanou bolševiky, dávno už před Ruskou revolucí. Ta se později reprodukovala dle univerzální potřeby dodnes živé Kominterny téměř stejným způsobem v každé jimi zkomunizované zemí. Všude v sobě našla, svými politickými komisaři velmi dobře a hluboko zakódované, dispozice k násilí, vraždám, loupežím, despotizmu a perverzí jazyka, kdy jejich tábory smrti byly "ústavy převýchovy" a jejich kati byli našimi vychovateli. Již měsíc po uchopení moci předkládá komunistický vůdce Lenin základní myšlenku budoucího bezpráví na ruském obyvatelstvu: doporučuje preventivní vazbu, konfiskaci majetku, tábory nucené práce, psychiatrizaci obětí a 5.9.1918, tedy deset měsíců po uchopení moci, vydává dekret o preventivních masových popravách politických odpůrců. Vydal směrnice k nemilosrdnému teroru, který určil miliónům nevinných jejich hranici života a smrti.

Vyhlazovací útlak nabývá třídní náplně, vyššího revolučního smyslu, zplnomocňuje komunisty, politicky kriminální a jim sociálně blízké, k neuvěřitelným krutostem, k zahájení neomezené války proti vlastnímu národu. Uvolňuje ty nejnižší instinkty, které postupně přebírají agenti Kominterny k prosazení diktatury proletariátu a demagogie třídní nenávisti po celém světě.

Později roztáčeli agenti Kominterny tyto, v sovětském Rusku dokonale vyzkoušené krvavé varianty, dovedené do komplexní strategie stále se stupňujícího násilí jako univerzálního prostředků k potlačení jakéhokoliv odporu, až k takovým masovým nezákonnostem a slepé nenávisti, že se tato slepá nenávist v různých etapách obracela dokonce proti nim samotným, až se popravovali mezi sebou navzájem.

V dobře připravené tragédii komunisté vyvolali u řadového obyvatelstva masovou psychózu nenávisti a bezohlednosti vůči svým nevinným obětem. Ve svých komunistických řadách štvali tvrdé a všehoschopné soudruhy ke vstupu do komunistických SS Lidových milicí a komunistického Gestapa StB, a k provedení nemilosrdného úderů této železné pěstí "dělnické" diktatury proti všem "lidským štěnicím", které "stojí v cestě pokroku", a jejichž úplná likvidace je jedna z nejdůležitějších podmínek vítězství socializmu na celém světě.

Kdo z lidí může pochopit, jakou démonickou mocí se mohlo podařit Leninovi zbavit své komunistické soudruhy lidské důstojnosti a proměnit je v lidská zvířata, schopná rozdrtit milióny lidských životu po celém světě, kdo dokáže pochopit, jakým šílenstvím byly postiženy bolševické hordy při vyhlazování vlastních národů?

Lenin byl podle mne krutější než Stalin. Svým stranickým obludám, které vyvázal že všech pravidel morálky a zákona, doporučoval krutost a bezohlednost nad těmi, které nařizoval zavraždit. Byl nemilosrdný, plný nenávisti a despotizmu který nainstaloval do všech komunistických stran tak hluboko, že jeho bestiální rozkazy plnili všichni komunističtí vůdci - od Stalina v Rusku, přes Mao c'Tunga v Číně, až po Pol Pota v Kambodži.

Při pročítání těch 6724 rozkazů a písemnosti z archívu KS(b) v Moskvě se člověku tají dech, jaké direktivy dával Lenin svým soudruhům. Jeho nařízení a vražedný potenciál staly daleko přes sto miliónů lidských životu. Na těchto sto miliónech zavražděných spáchal bolševismus všechny zločiny, jakých byli schopni kriminální zločinci v celých dějinách lidské společnosti. Na svědomí mají stovky Lidic, kulackých vesnic, vypálených a srovnaných se zemí.

Vraždili, aby se dostali k moci, a nechali vraždit, aby se u moci udrželi. To, co bylo jednou možné v jejich Sovětském svazu při vyhlazovacím útlaku a barbarství, stalo se zanedlouho závazné v mnoha zemích světa.

Levicoví intelektuálové celého světa dokázali před druhou světovou válkou veřejně popřít milióny vyvražděných občanů komunistického Ruská a připustili po druhé světové válce vyvraždění dalších desítek miliónů nevinných v zemích, kde se násilím dostali k moci.

Řekl jsem přes sto miliónů obětí světového komunismu. Je to otřesná dimenze zločinu, nepředstavitelné množství zavražděných, zmrzačených a pronásledovaných obětí zrůdného mechanizmu, zkonstruovaného ve jménu komunistické strany, na obranu komunistických funkcionářů, jejich privilegií a výsad. Plynové komory nahradili dlouholetým a otrockým umíráním v komunistických koncentračních táborech a na gigantických stavbách socialismu.

Rudé gardy a vězeňský personál, vybaveny neomezenými mimosoudními pravomocemi, které je zbavily zodpovědnosti i před komunistickými zákony, před Bohem a před sebou samými, byli kompetentní zabíjet své oběti. Vše nejenom podle politbyrem vypracované psychologie moci, ale i zvůle jednotlivých táborových velitelů a vězeňských dozorců.

Své odlidštěné otroky nakládali na lodě a potápěli, nahé vězně nechávali zmrznout v bednách, vraždili lidi hladem po miliónech, vraždili je nemocemi, psychickým a fyzickým terorem.

Popravovalo se ve dne i v noci, na stovkách stálých i přechodných popravištích.

Žádný zločin nebyl tak velký, aby nebyl vhodným instrumentem v rukou komunistických vrahů k "očištění země od nepřátelského hmyzu". Člověk je omráčen rozměry nemilosrdně krutosti na bezbranných - komunisty zbídačených lidech. Sadismus této mnohamiliónové sebranky po celým světě je bezpříkladný.

Zrušili nedotknutelnost lidského života, ztratili vědomí hranice lidskosti, zdeptali živé i mrtvé, často za kulturní kulisou, vytvořenou masou laciných umělců a spisovatelů, kteří dramaturgii komunistického barbarství upravovali do obrazů lákavého "života v pravdě a spravedlnosti", tak, aby sami neztratili výhody a jistoty tohoto nelidského režimu. Později i výhody oficiálně tolerované stranické intelektuální opozice, aby mohli nadále rozehrávat absurdní hru vzájemné sebeinzerce doma i v zahraničí.

Mezitím komunisté zatýkali nevinné podle zvrhlé teorie o stupňujícím se třídním boji. Aby v rámci své perfidní psychologie moci nad životem a smrtí umrtvili třeba jen pomyšlení na jakýkoliv odpor obyvatelstva, ukládali svým vyhladovělým obětem zničující úkoly, jejich kosti házeli pod stavbu silnic, lidem vypichovali oči, lámali ruce i nohy, rozbíjeli hlavy o stěnu, trhali nehty, trávili je jedem, anebo je házeli na pospas krysám.

V bulharském koncentráku Lovec soudruzi zavražděnými zrádci krmili svině, v Čínské provincii Henan zabíjeli děti svých nepřátel, jejich těla rozčtvrtili a používali jako hnojivo, rudé gardy v Guangxi si nechaly ve školské kantýně servírovat lidské maso povražděných "třídních nepřátel a zrádců". Jenom v této jediné škole komunisté snědli nejméně 137 lidí! V jiných případech musely obětí jíst maso svých popravených rodinných příslušníků, než byli sami zavražděni, jak píše Stephane Courtois v dokumentární knize "Černá kniha komunismu", která nedávno vyšla i česky. Nebyl tohle všechno vrchol lidského šílenství?

Bylo to správné, pane Havle, odpustit těm, kteří tuto zvrhlou ideu vnutili jiným? Popisovat všechny ty bestiální zrůdnosti je emocionálně nesnesitelné, tím hůř, že právě touto nepříčetnou krutostí a prolitou krví se komunistická strana zocelovala proti "zrádcům a vyvrhelům dělnické třídy", jejichž spravedlivým údělem byla jedině nejpotupnější smrt.

Tiše umíraly také statisíce těch, kteří unikli justičním vraždám soudců, aby vysíleni prací, zimou a hladem skončili na táborových smetištích, v likvidačních psychiatrických ústavech, v různých temnicích, vězeňských korekcích a důlních šachtách, kde bylo všeobecně zrušené fundamentální právo na život.

Tomuto neviditelnému umírání politických vězňů velmi účinné pomáhala dobrá spolupráce komunistů s kriminální galerkou. Zločinci komunističtí využívali podlosti a brutality zločinců kriminálních k svévolnému týrání a vraždění svých obětí. Milióny mrtvých po celém světě nebyly pro žádnou komunistickou stranu nikdy důvodem, aby se dobrovolně vzdala své tolik osvědčené praxe. I když mnohé komunistické země přetékaly po desítky let krví svých vlastních obyvatel, komunisté nepostavili nikdy své zabijáky před soud. Komunisté si nikdy své svědomí nezatěžovali lidskými pravý nebo humanitou.

Teprve v době rozpadu svého komunistického impéria, z obavy před blížící se spravedlností, nechali své falešné hráče rychle podepsat všemožně pakty a úmluvy o lidských právech, založili doma i v zahraničí ze svých nastrčených figurek "organizace na ochranu lidských práv", rozumějme dobře - organizace na ochranu komunistických zločinců před spravedlností, aby se jim opravdu, ale opravdu spravedlnosti nedostalo, aby na žádné rovině lidské existence nedošlo k vyrovnání s komunistickými zločiny spáchanými na nevinných - k vyrovnání právnímu, morálnímu nebo politickému.

Takto nařízené a do vědomí příštích generaci zabetonované zapomenutí bolševických zločinů umožňuje soudruhům, zpitým svou lidskou chamtivostí, znovu ohýbat pravdu a lásku bez jakékoliv spravedlnosti jako politickou a morální fata morganu, hlasitě hlásanou slovy a popíranou skutky, tak, jak to budou zdemoralizovaní soudruzi kdykoliv potřebovat.

Nesmíme také ztratit ze zřetele, že dějiny násilí sovětských komunistů jsou také dějinami násilí komunistů Československých. Mnozí z nich již v Sovětském svazu pomáhali stavět šibenice, a doma pak po svém vítězství konstruovali stejný právní banditizmus, jaký poznali v rámci sovětského bloku, a jaký odpovídal psychologické struktuře jejich pojetí boje proti třídnímu nepříteli.

Represivní složky, řízené KSČ a postavené na zkušenostech fyzického a psychického teroru sovětských bolševiků proti jinak smýšlejícím, páchaly ty nejtěžší zločiny většinou na chudobných a bezbranných lidech.

Na podnět sovětských poradců nalévali komunističtí funkcionáři svým členům takové množství třídní nenávisti a brutality, že komunističtí vězeňští dozorčí se v padesátých letech vůbec netajili existencí plánu na fyzickou likvidaci politických vězňů v Československu. Naději na přežití nedávali nikomu.

Od roku 1954 začali komunisté dávat přednost popravě duše před popravou těla. Trest smrti, jako prostředek individuálního nátlaku a permanentního ohrožení, si však ponechali.

Duši člověka rozleptávali soustavným ponižováním lidské důstojnosti, ukládali ponižující tresty, vězně ponechali na zvůli velitelů a bachařů. Ti pak v rámci převýchovy lámali charaktery svých obětí rukama udavačů a kriminálníků, aby vytvořením mnohaletých mezních stavů dohnali mnohé politické vězně k sebevraždě nebo je zlomili k spolupráci.

Do korekce na "Bratrství" jsem sestupoval jako do hrobu. Kobka dva krát dva metry, jeden metr vysoká, hluboko v zemi, betonové stěny i podlaha, strop železný, ve dveřích zabudovaná železná tabulka s několika navrtanými dírkami, téměř úplná tma, v koutě kyblík.

V této rakvi jsem strávil šest týdnu, bez vody na pití a umývání, bez deky, bez zubní pasty, bez jediné vycházky, o poloviční dávce jídla.

Nikdo mi neřekl proč jsem v korekci a jak dlouho tam budu. Nebyli jsme pro ně lidé, ani političtí vězni, nikomu do nás nic nebylo, komunistické svědky, kteří by se nás zastali, jsme neměli, a lidská práva obětovaly všechny vrstvy národa výhodným politickým kalkulacím.

Humanisté té doby kráčeli bezpečnou cestou inteligentního a jemného přizpůsobení se nepříteli.Tato elegantní kolaborace vyplývala nejen z ideové blízkosti k režimu, ale i z "moudrosti" pečlivě vyvažovat své činy, pěstovat "zodpovědnost" neotevírat masové hroby, nekoukat zpátky do těch propastí mnohamilionových osudů, zničených životů, nepočítat mrtvé na cestě k těm velkým ideálům mravního socialismu, ke kterému se hlásili, až na vzácné výjimky, všichni levicoví intelektuálové, umělci a spisovatele, včetně pana Havla.

Tehdy byl pro komunistický režim mravný každý socialista, který se hlásil k jejich nemravnému a zločiny zatíženému socializmu. Ten při šíření a stabilizaci komunismu vykazoval ohromující čísla:

- 65 miliónů zavražděných Číňanů,
- 1 milion Vietnamců,
- 2 miliony Kambodžanů,
- 2 miliony Korejců,
- 1,5 milionu Afričanů,
- 1 milion Evropanů,
- 1,5 milionu Afgánců
- a 150 000 Jihoameričanů, tady se nějak nemohli přes obrovskou snahu, prosadit.

Zato popravčí čety sovětských komunistů vykazují tragickou bilanci přes 40 miliónů mrtvých, včetně nejvyššího permanentního rozkladu a právní anarchie.

Jako nejvyšší úředník státu a "jeho nejvyšší mravní autorita" jistě pane prezidente připustíte, že z hlediska existující a dokonale popsané skutečnosti je naprostá ignorace pravdy a spravedlnosti, nerozlišování pachatelů a obětí, dobrá a zla, pravdy a lží, vysoce nemorální. Že postrádá tu etickou dimenzi pravdy, o které jste tak často psával a která patří k důstojnosti každého člověka a národa na jejich cestě ke spravedlnosti.

A pravdou je, že za každým zločinem stojí lidé, jména, organizátoři, vykonavatele, pachatele političtí i kriminální, na jejichž rozkaz fungovaly soudy, školy, policie, univerzity, armáda, StB i šibenice. Oni zneužívali patologických instinktů svých méněcenných členů a kriminálníků k páchání otřesných zločinu. Jakou cenu měl lidský život v rukou těchto barbarů, ŽIVOT, který nesloužil komunistické straně tam, kde byli u moci? Mnozí z nich patří před soud, stejně jako ti, jejichž rukama bolševičtí ideologové ony zločiny páchali. Mnozí byli sloupem zla, ale i obětí režimu. Každý komunista neměl stejnou kriminální energii.

Jenže u nás se všichni komunisté nejenom nevinní narodili, ale všichni také jako nevinní umírají. My máme opravdu velmi citlivý přístup k politickým zločincům, k jejich právům a potřebám, na rozdíl od jejich nevinných obětí.

Proto také nebylo dodnes možné ani veřejně říct, že ty a ty osoby jsou vinny za ten a ten zločin. Je třeba přece respektovat jejich právo na soukromí, na ochranu jejich osobních údajů. Ani vzpomínat na svou vlastní minulost nepatří u nás k dobrému tónu. Rozhodně to u nás nepatří k obecně uznané pravdě, spravedlnosti a humanitě, tak jako u jiných, skutečně kultivovaných národů.

My se bojíme naší vlastní minulosti a osobní i kolektivní zodpovědnosti za své dvě velké viny: kolaboraci s nacionálním a internacionálním socialismem a nevyrovnání se se svou vlastní minulostí.

Cynicky můžeme místo toho přiznat, že jsme národem kolaborujících psychopatů, a chceme zůstat tím, čím jsme vždy byli. Pro nás se žádného zločinu v minulosti nikdo nedopustil, proto také nebyl nikdo souzeny a ti dva, vinní obyčejnou vraždou, byli přece po právu odsouzení k podmíněným trestům za porušení tehdy platných zákonů. Takže celý národ je vlastně čistý.

Jako čistý pak žádnou mentální natož mravní inovaci nepotřebuje a mohl úspěšně vtělit svou obdivuhodnou minulost do své zářivé budoucnosti "života v pravdě a spravedlnosti", v čele se všemi nevykořeněnými hochštaplery, mazanými zloději a politickými gaunery. Proradnost, chamtivost a bezohlednost zůstaly největším kapitálem těm opět nejúspěšnějším, kteří vždy budovali své štěstí na neštěstí jiných.

Tlustou čarou jsme zahodili naší osobní minulost a oddělili ji od vlastní budoucnosti i od vlastních kořenů. Proto dnes nevíme, proč jsme tím, čím jsme a budeme nebezpeční sami sobě, každý každému.

Národ, který nezná minulost, nechápe přítomnost a nemůže tvořit budoucnost hodnou toho jména. Už proto ne, že pod tlustou čarou leží nevyrovnané zločiny minulých generaci.

Pan prezident připustil přikrytí tohoto kalného proudu naší zmrzačené minulosti, našich znásilněných dějin a špinavých charakterů sametovým závojem. Žádné svědomí, žádné výčitky, žádný morální odstup od režimních gangsterů, kteří decimovali donedávna po desítky let Československo, s jeho všemi komunistickými prezidenty, s jeho logikou zničení, deformace lidské podstaty, zločinu proti univerzální a národní kultuře.

Ti, kteří se v rámci bolševické propagandy prostituovali s režimem, schvalovali a kryli jeho zločiny, se ještě dnes šklebí na Hradě. Zkušení padouši, jako spolutvůrci totality, byli schopni překročit na cestě za svým štěstím bez mrknutí oka hory mrtvol, aby se sami nestali obětí vlastního bezpráví, aby jim soudruh vedle nemohl rozrazit lebku v zápase o koryto, a dnes, kdy jim bylo umožněno obejít každou lidskou spravedlnost, se jim opět daří lépe než těm, které na své cesta za štěstím pro sebe a své rodiny nestačili zničit. Traumatické otřesy nemají, tak jako je mají jejich obětí.

Oni neslyší hlasy popravených kamarádů, výkřiky týraných spoluvězňů, je nevedli na fingovanou popravu, ani jim nevydrancovali domov, předtím, než je deportovali na Sibiř nebo do Jáchymova. Jim nikdo nezmrzačil duši ranami do obličeje a nezničil život tím ďábelským laboratoriem, kterým oni udusili mnohé tvůrčí síly naší země a nakonec celou tu tragédii proměnili ve frašku, strašnou frašku, pane Havle.

A to všechno v době, kdy jste vystupoval na horu Sinaj ozářit celou bídu světa a slávu svého charakteru.

Tehdy komunistická nomenklatura věděla, že Vaše království není z tohoto světa, že pravdou a láskou bez spravedlnosti polijete spíše svoji vlastní svatozář v zahraničí. Spravedlnost, odpovědnost a poctivost je z Vaší strany doma neohrožovala.

Právě naopak. Vy jste lichotivě klepal na rameno jim i sobě, když rozkrádali zbytek Československá, když zločinci v talárech s Vaším požehnáním soudili své oběti podruhé, a sovětští bandité, s důvěrou v české soudruhy, ukládali špinavé a mnohdy i krvavé miliardy do Karlových Varů, zatímco náš občan, který byl patnáct roků ve vězení a dvacet let v exilu, nemůže odkoupit domek po své babičce.

Rád bych Vám připomněl, co jste napsal jako "pocitový" a "mravní" socialista ve svém "Dálkovém výslechu", který s vámi dělal v rámci vašeho mravního pozdvihnutí rezident komunistické špionáže Karel Hvížďala, co jste tam řekl o utlačených a ponížených, proti nezaslouženým výsadám a zděděným privilegiím, že lépe než žít bez cti, je nežít vůbec.

Trochu pozměněné formulace najdete i ve svém "Letním přemítání".

Při četbě vašich vlastních knih se Vás může zmocnit intenzívní dojem, že podvádíte sám sebe. Na jedné straně světa spasitelné verbální pózy a mnoho intelektuálních bublin, které měly spíše zdobit Vaší cestu na trůn, než ochránit společnost před vlivem politických bastardů, na straně druhé jste toleroval a pozvedl k sobě tlupy přikrčených oportunistů a intelektuálních zbabělců, kterými jsme jako národ vždycky oplývali, a kteří dnes z pozice kapitálu a s Vaším tehdejším požehnáním točí kolo dějin zpátky a tvoří žalostnou identitu dnešní Republiky doma i v zahraničí.

Já bych asi přišel o rozum, pane prezidente, kdybych měl toto všechno pochopit. Vaší povinnosti však bylo pochopit, když jste chtěl řídit tuto zem, a Vy jste tolik chtěl.

Kolik z toho jste pochopil, co byla naivita, co úmysl, co neschopnost, to opravdu nevím.

Doba, kdy jste měl a mohl zrušit dědictví komunistického jedu, je nenávratně pryč, neboť hned v úvodu, po honu na čarodějnice antikomunismu, byla Vaše pravda a láska bez spravedlnosti, první obětí komunistů.

Dnes začínáte být i pro mnohé Vaše tehdejší příznivce falešným, stylizujícím se "hlasem volajícím na poušti". Především proto, že jste naši budoucnost prostřednictvím naší utajené minulosti vložil do rukou Gottwaldových šašků, kteří se vždy pohybovali od jedné zrady ke druhé. Jako pátá kolona sovětských bolševiků byli schopni se protáhnout každým kanálem a vylévat špínu svého charakteru na lidskou společnost.

Těm jste odpustil, aby měli Vaší morální legitimaci pro funkce, do kterých jste je připustil. Co jste jim odpustil a jakým právem odpouštíte za zničené generace a životy, za týrané a zmrzačené obětí v koncentračních táborech, to jste nikomu nevysvětlil.

Nikdo také neví, proč Vy jediný máte právo svévolně odpouštět za jiné. Dodnes nikdo neví, co byste měl komu odpustit, když vás o odpuštění nikdo nežádá. Bolševik, jak sám vidíte, dnes plivá i na to Vaše odpuštění, když se předtím mohl schovat za Vaši autoritu jako svého prezidenta, zůstat u moci a zmocnit se miliard.

Další z Vašich absurdit je to, že jste se v osudové době postavil bez výhrad do čela tohoto bolševického podsvětí, a svou naivní(?) toleranci minimalizoval celou komunistickou porobu. Nejen doma, ale i v zahraničí.

Nedefinoval jste čistě, objektivně a pravdivě ty kolosální zrůdnosti a ukrutnosti světového i domácího komunismu a jeho nebezpečný vliv na budoucnost naší země.

Přitom jste, mimo jiné také v rozhovoru s Jiřím Ledererem, prohlašoval, že "říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností". Říkat pravdu a konat spravedlnost znamenalo především smíření s oběťmi. Nepohřbívat hodnoty a zásluhy těch našich občanů doma i v zahraničí, kteří často sestupovali do pekla, aby mohli ochránit sebe i společnost před blížící se bolševickou porobou.

Ta měla v době, když se jí bratři Mašinové postavili se zbraní v ruce na odpor, už milióny kriminálních vražd za sebou a milióny před sebou. Z toho Vám mráz po zádech nešel. Ale v případě Mašinů, (jak píšete v dopise panu Josefu Škvoreckému 16/12/1987, spolužákovi z Poděbrad), Vám šel mráz po zádech.

Duchovní korupce a farizejství byly vždy potřebnou dekorací režimu, který se potřeboval vylhat z kolektivního vědomí vlastních zločinů, útokem na skutečné nebo potenciální odpůrce, jakými byli a jsou bratři Mašinové.

Tehdy jsem, pane Havle, patřil také k tomu lidskému odpadů, že kterého mnohým šel mráz po zádech, zejména těm, kteří mně zkušenou rukou vkládali oprátku na krk. Nebyli to přihlouplí dělníci z Třineckých železáren, jako jsem byl já, aby se tehdy i dnes tak zbytečným protikomunistickým odbojem dopracovali až pod šibenici a nechali si během třináctiletého věznění vybít zuby, polámat žebra, zlomit pravou nohu, vykopnout kotník, protrhnout bubínky na obou uších, vykloubit ruku, zlomit malíček, vykloubit palec, prostřelit nohu a přežít bití do bezvědomí, aby nakonec, kvůli soustavně odmítané spolupráci s komunistickou StB, se nechali, napůl mrtví, vyštvat s Československá.

Byli to, jak dobře víte i beze mne, velmi chytří a této republice vždy potřební lidé, kterým nikdy z ničeho mráz po zádech nešel. Nakonec ani z Pol Pota, který popíjel kávu s lidských lebek svých třídních nepřátel a zrádců.

Mně jde spíš mráz po zádech při pohledu na sociální smrt mnohých politických vězňů. Těch, kteří byli tehdy i dnes režimem ožebračení, a všude kolem sebe vidí, jak se úspěšně množí na jedné straně nepoctiví milionáři, na druhé pak zloději a žebráci. Proto si myslím, že nebude mnoho těch, kteří Vám odpustí.

Přejí Vám to, co nemáte dobré: zdraví

Edward Kusnierz