Benzín, cena dohodou

Nepokračovat zprávy obvyklou denní sérií informací o vraždách sekerou do hlavy a o tragických autonehodách, byl by se asi smál ještě teď. Ostatně si to může dovolit, protože celý život pracoval v oblasti ditribuce pohonných hmot a ví tudíž, o co go. Díky jeho neobyčejné sdílnosti se s vámi můžu podělit o zajímavé informace.

V problému "kartelové dohody" není důležité, jaká je marže prodejce právě nyní. V současné době činí něco mezi třemi a sedmi korunami, což je v průměru asi pětina konečné ceny benzínu a evropsky skoro nejvyšší vejvar. Více profitují majitelé benzínek snad jen v Itálii. V Plzni je to samozřejmě méně, kolem dálnic nebo v jižních Čechách více. Zdánlivě by tedy měli majitelé benzínek být na tom ekonomicky velmi dobře, ale není tomu zdaleka tak.

Chyby, za které nyní všichni platíme, se staly v první polovině devadesátých let. Tehdy začaly růst benzínky jako houby po dešti, z výstavby financované jednak západoevropskými společnostmi typu Agip nebo ÖMV, jednak Benzinou a.s. a také soukromými osobami, původ jejichž kapitálu měl být prioritním zájmem kriminální policie. Nestalo se tak, protože tehdejší doba klausismu stavěla "podnikání" nad zákon. To se projevovalo mmj. i tím, že města a obce neměla v ruce žádný prostředek k tomu, výstavbu benzínky nepovolit a nemají ho dodnes (zde nutno přiznat, že kdyby ho měli, bylo by to ještě horší, protože by to byl olej do mechanismu korupce). Je třeba vzít v úvahu, že benzínka není cirkus, který by se sbalil na trailer a zbyl po něm jen kruh z pilin : likvidace vysloužilé benzínky je finančně i technicky náročná záležitost, což budeme mít všichni ještě možnost pocítit. Stane se tak proto, že i přes enormní růst marží se už teď dostává trh do stádia, kdy trh nedovede další pumpy uživit.

K první systémové chybě se vedly defektní podnikatelské záměry Klausových pionýrů kapitalismu. Někdy se jedná o lidi, kteří dnes sedí v kriminále nebo se koupají v sudu na orlické přehradě. Tehdejší velkopodnikatel, dříve vekslák nebo pingl, v roce 1992 pan obchodník, neměl mezi schůzí právě vznikající ODS a tenisem s panem starostou čas ani know-how pro nějaké sofistikované ekonomické úvahy. Nejčastěji zajel k nějaké pumpě, která už stála a patřila ponejvíce Benzině, zjistil, že prodá denně deset až patnáct tisíc litrů benzínu, usoudil, že ta jeho vytočí také tolik, nebo spíš víc, protože bude mít krásné neony a umyté záchodky a s touto poněkud naivní představou do toho "nalil deset melounů". Neuvědomil si zdánlivě triviální fakt, že pokud před vystavěním jeho artefaktu podnikatelského ducha byly ve městě pumpy dvě, budou nyní tři, zatímco počet zákazníků bude zhruba stejný a v přepočtu na jednu pumpu poté o třetinu menší. Další ránu utrpěl náš modelový podnikavec řekněme v letech 95 a 96, kdy na trh vtrhli další zahraniční investoři, promluvili si se starostou naší modelové obce "jako chlap s chlapem", koupili od města lukrativní pozemky, které až doposud byly určeny k výstavbě třeba hřiště nebo důchoďáku a postavili na něm třeba čtvrtou, pátou a šestou benzínku. Protože naklonovat řidiče nebo je přimět k větší spotřebě dost dobře nelze, sáhl po jiném nástroji ekonomické sebezáchovy, to jest ceně.

Výstavba nových benzínek nebyla samozřejmě jen doménou všelijakých podnikavců, ale třeba navenek seriózních firem, jako například Benzina, která hospodařila čím dál masivněji s cizími zdroji a vedla velmi ambiciózní program rekonstrukce sítě pump, a pak samozřejmě řada západních společností, které si na realizaci svých stavebních záměrů najaly manažery s různě hlubokou znalostí poměrů v místě zamýšlené výstavby a jejichž metody projektové práce nebyly nepodobné výše popsaným.

Další tlak na růst ceny způsobil rozpad sítě produktovodů. V dobách temného socialismu existovala poměrně promyšlená síť distribučních skladů pohonných hmot, které byly napojeny produktovody přímo na rafinérie. Bylo by nesprávné připisovat tento nápad komunistům, protože koncept vznikl v dobách třetí říše a výstavbu prvních produktovodů zafinancoval Adolf Hitler. Ze strategického i cenového hlediska se jednalo o optimální řešení, protože doprava trubkou byla na vzdálenosti 250 a více km naprosto nejlevnější. Po "ose", tedy cisternovými automobily, se benzín z distribučních skladů dopravoval maximálně v okruhu 70km. Nyní se například do jižních Čech masivně dováží benzín cisternovými automobily o objemu asi 30m3 přímo z rakouského Schwechatu. Stovky cisteren křižují stovky kilometrů a dovedete si asi představit, co tenhle špás stojí. Za rozpadem sítě produktovodů nestojí jejich proklamovaná neefektivita, ale zájmy zahraničních rafinérií, jejichž konkurenceschopnost na území ČR byla podmíněna srovnáním nevýhody tvořené automobilovou dopravou.

Výsledkem tohoto podivného propletence porevolučního podnikatelského nadšení, korupce a ztráty zdravého rozumu je jedna z nejhustších sítí čerpacích stanic v Evropě, bohužel ale v zemi, kde intenzita provozu ani hustota silniční sítě evropských parametrů nedosahuje ani náhodou. Stačí se podívat do sousedního Německa, země s pokročilejší motorizací i infrastrukturou, kde potkat na dálnici ceduli "příští pumpa 60km" není žádnou výjimkou. Není třeba jezdit nikam ven a stačí se selským rozumem zamyslet nad tím, zda jsou potřeba benzínové pumpy každých 20km, když osobní auto ujede na jednu nádrž 500 až 700 km.

O dynamice celého jevu si lze udělat obrázek díky faktu, že v roce 1992 činila průměrná marže prodejce z jednoho litru asi dvě koruny padesát, zatímco teď činí dvoj- až třínásobek, což přibližně odpovídá nárůstu počtu pump. Je jasné, že se provozovatelé pump museli v zájmu přežití ujednotit na postupu (schválně jsem nepoužil slovo dohodnout), jak maximalizovat zisky. Cesta k tomu vede jednoduše přes to, že benzín bude stát u všech benzínek v dané lokalitě stejně. Velké firmy kladou nájemcům pump za povinnost denně pomocí internetu sdělovat na centrálu ceny okolních pump, přičemž za vzor pro cenovou tvorbu obvykle slouží Benzina a ÖMV. Nazývat cosi podobného kartelovou dohodou bych se neopovážil, spíše se jedná o jakýsi autoregulační mechanismus s cílem maximálního odírání zákazníka.

Představme si, že by se mezi provozovateli benzínek - v našem Vidlákově je jich t.č. asi dvanáct - našel někdo, kdo by zlevnil benzín třeba o padesát haléřů na litr. Teoretická možnost k tomu je, protože benzínky nakupují od různých dodavatelů. Za prvé není důvod, proč by tak idealista činil, když může prodávat za stejné ceny jako ostatní. Představa, že by k němu někdo kvůli padesáti haléřům na litr jel přes celé město, je naivní. Za druhé provozovatelé ostatních benzínek by si našli cestu, jak našeho nenapravitelného rebela a naivku přesvědčit o výhodách korporativní cenové politiky. Existují metody měkké, neboli soft. Třeba poštvat na konkurenci obchodní inspekci nebo referát životního prostředí. Pak jsou i metody jiné. Každý rád pozapomene na ideu liberalismu, když najde před domovními dveřmi černé plavky nebo vystřelenou nábojnici, o zapáleném autě ani nemluvě. Část benzínových pump totiž kontrolují - proč si to neříct - mafie.

To, že jste jako zákazník okraden na ceně, je teprve začátek. Ve skutečnosti je zákazník u benzínky okraden několikrát a takříkajíc systémově.

V první řadě zlodějny stojí stát. Původní myšlenka spotřební daně byla velmi humánní. Má se totiž za prokázané, že spotřebou určitých komodit vznikají škody, které se musejí napravovat ze společného, tedy státního rozpočtu. Idea byla tedy, takové komodity zatížit daní, která by sloužila k sanaci takových škod. Kuřákům léčit rakovinu, alkoholikům platit léčbu a resocializaci, motoristům vystavět silnice. Jenže pak přišli nějací levičáci, zamlžili kapitoly příjmů a výdajů a dnes se nikdo nedozví, kolik peněz skutečně bylo použito k jmenovaným účelům. Spotřební daně se staly prostředkem rychlé finanční injekce do churavých státních rozpočtů a předchozí vlády pokaždé, když jim teklo do bot, hrábly na výši spotřební daně jako do bezedné pokladničky. Je třeba, aby si konečně ovce občan uvědomil, že když stát používá jeho daně k jiným než proklamovaným účelům, že mu žere z talíře. Stát se rovněž chystá umožnit míchání bramborového lihu do benzínu. Za podobné aktivity míval barman na divokém Západě pohovor s pány Smithem a Wessonem.

Druhou zlodějnou je výše popsané vzájemné stanovování cen. Díky tomu stojí benzín všude stejně a tak můžeme s klidem prohlásit, že z hlediska zákazníka se od dob socialismu zas tak moc nezměnilo.

Zlodějna třetího řádu je míchání různých druhů benzínů nebo benzínu s naftou přímo u pumpy. Natural 91 je levnější (co do nákupní ceny) než N95. Koktejl z obou benzínů není výjimkou, u určitých společností a pump v rukách jednotlivců zásobovaných menšími společnostmi spíš pravidlem. Poznáte to podle zhoršení parametrů motoru a zvýšení spotřeby, u aut s MPi se nejčastěji projevuje trháním při řazení. Méně obvyklý je trik s mícháním přibližně 5% nafty do benzínu. Musí se s tím opatrně, protože když podíl nafty v benzínu dosáhne 10%, začne nebezpečným způsobem ulpívat na stěnách válců a ředit motorový olej, což vede k nadměrnému opotřebení až zadření motoru. V minulosti se podobně používal technický benzín. Populární je rovněž aditivování motorové nafty bionaftou a samozřejmě historicky nejstarší míchání nebo náhrada nafty lehkým topným olejem. Pro zákazníka neexistuje obrana a na kontrolní akce státních institucí je nutné se dívat s úsměvem, protože už jen publikování jejich výsledků bývá většinou uťato hned v začátku. Minimum sebeobrany zákazníka spočívá v tankování pokaždé u jiné pumpy a vysledování rozdílů.

Další zlodějna se skrývá za dodatkovým sortimentem. Představa, že provozovatel benzínky může zajistit co nejlevnější a nejlepší doplňkový sortiment tím, že jej koupí u levného dodavatele, je mylná a už od začátku neplatila. Benzínky velkých firem (Benzina, Aral, ÖMV...) zavedly seznam doporučených dodavatelů, od kterých musí vedoucí pump nakupovat. Nakupování od jiných dodavatelů trestají až výpovědí nájemní smlouvy. Asi snadno přijdete na pozadí takového řešení. Oficiálně se argumentuje normami ISO 9000 a 9001 a výběrem kvalitních dodavatelů, realita se však jmenuje bakšiš. V takto zavedeném klientském systému prohrává samozřejmě zákazník (o kvalitě dodavatelů svědčí letmý pohled na sortiment nabízený u pump, pro který se víc než kterýkoli jiný hodí výraz předražený šmejd).

Poslední skupinu zlodějen tvoří tzv. zlodějna přímá. Jedná se různé propracované způsoby okrádání zákazníků. Pokud platíte kartou, tak vám tam něco přihodí (protože při platbě hotovostí neztrácíte přehled o vrácených penězích) - už se mi to stalo víckrát a možná jen náhodou v tom vede firma Total. Zaměstnanci některých benzínek mají přímo pokyn přirazit k občas ke skutečné ceně fiktivní položku kolem dvaceti až padesáti korun, aby se tím kompenzovaly obrovské ztráty z toho, co lidi ukradnou. Účtenku od pumpy doporučuji číst mnohem pozorněji než noviny. Plat zaměstnanců benzínových pump bývá poměrně nízký - existují případy, které mají sedm tisíc hrubého, protože jejich zaměstnavatelé jaksi předpokládají, že si něco přikradou. Benzínové pumpy jsou shromaždišti všelijakého ksindlu, kteří vás rádi zbaví mobilu nebo autorádia a nebo vám kradené rádio nebo mobil rádi prodají. Stačí se jen dívat kolem sebe.

Pokles kvality služeb je rovněž nevyhnutelným důsledkem nestability distribučního molocha. Některé pumpy vypadají, jako by se u nich mělo natáčet druhé pokračování filmové humoresky "U snědeného krámu". Je sice pravda, že nyní, třináct let od sametové revoluce, najdeme na skoro každé pumpě záchod, kam člověk může zajít bez zvednutí žaludku, ale jinak těch pozitiv až tolik není. Benzínová pumpa přestala být místem, kde se zákazník stará o své auto, doplňuje do něj benzín, olej, vzduch do penumatik a na místě třeba odstraní malou závadu, ale místem, kde se může on sám najíst, napít a nakoupit si různé harampádí, jako pornokazety nebo rachejtle. Budete mít potíže sehnat ventilek do kola nebo zapalovací svíčku. I když tam nějaké svíčky mají, obsluha nemá nejmenší ponětí, jaká do vašeho auta patří a ani nemá žádný katalog, ve kterém by našla oporu. Zatímco v krutém období totality bylo možné dostat u pumpy oleje a základní opotřebitelné díly, jako třeba klínový řemen, má dnes zákazník s náhle vzniklou malou závadou smůlu. Ale zase si může koupit láhev Four Roses a když už auto nejede, může se aspoň opít do němoty.

Budoucnost? Je neveselá. Trend, který jsem v začátku pojmenoval, pokračuje i nadále, i když v menší intenzitě. A tak přibývají další a další pumpy na lukrativních místech a přebírají zákazníky pumpám, které už stojí. "Kartelová dohoda", nebo "korporativní cenová strategie", jak chcete a můžete strávit, dosáhla dalšího stádia. Nyní se už nejsou stejné ceny v jednom městě, ale podél frekventovaných tras, například po celé trase z Tábora až k Mirošovicím u Prahy stojí teď (listopad 2002) Natural 95 25,90 Kč, čímž se zamezí, aby zvlčilí automobilisté tankovali tam, kde je levněji. I kdyby náhodou - ono se to nestane, ale kdyby náhodou - se antimonopolnímu úřadu podařilo tu pokutu udělit a státu ji vybrat, musely by ji firmy platit ze svého zisku. Firmy by se pochopitelně snažily tuto ztrátu kompenzovat a jak jinak by to asi udělaly, než že by se opět korporativně zahojily na zákaznících. Vypsanou pokutu lze proto chápat jako pokus Špidlovy administrativy o dodatečnou a mimořádnou spotřební daň placenou z kapes řadového motoristy. Nejdokonalejší řešení by z hlediska oškubávání občana bylo, kdyby stát periodicky několikrát do roka uděloval hlavním distributorům miliardovou pokutu a ti by si takto vzniklou finanční ztrátu kompenzovali zvýšením cen, čímž by Spidelman konečně dosáhl zvýšení příjmu státní pokladny i bez souhlasu poslankyně Marvanové.

V celkovém pohledu se jedná o další ze selhání neviditelné ruky trhu, mechanismu, ve který Václav Klaus a jeho souvěrci vkládali své liberální naděje. Ukazuje se, že liberalismus je pouze prostředek nebo chcete-li taktika, které je bez celkové strategie nicotná. Doufat v liberalismus a neviditelnou ruku trhu bez určení jasného strategického konceptu (jak chceme, aby se prodávaly pohonné hmoty?) vede k deformacím, které nám teď tahají peníze z kapes. Situace jednou dojde tak daleko, že uměle rostoucí ceny benzínu začnou ekonomiku táhnout výrazně dolů a státu nezbyde jiná možnost, než přibrzdit růst marží. Lze to provést dvěma cestami : regulací výstavby dalších pump (omezený počet licencí) nebo regulací cen samotných - a to je něco, co jsme jistě nechtěli zažít.

Převzato ze stránky dfens.